Rozhovor s prof. MUDr. Blankou Brůnovou, DrSc.

„Doma mi velice vyčítají, že místo abych své profesní povinnosti vzhledem ke svému věku pomalu omezovala, tak jich naopak přibývá,“ stěžuje si naoko Blanka Brůnová při rozhovoru v optice v Mostecké ulici – v místě, kde klientům pomáhá a radí s aplikací kontaktních čoček víc než čtyři desítky let. 

Vaše kariéra je spojena s vývojem kontaktologie v České republice. Jaké bylo Vaše první setkání s kontaktologií?
Začínala jsem na 2. oční klinice v Praze coby sekundární lékařka. Na této klinice se na počátku šedesátých let pravidelně pořádaly krajské semináře, v dnešním slovníku spíš postgraduální školení, a na jednom z nich se objevil profesor Otto Wichterle. Velice nadšeně vykládal o ohromné novince – o kontaktních čočkách. Mě ta myšlenka okamžitě zaujala, mimo jiné i díky charismatické osobnosti profesora Wichterleho a jeho způsobu výkladu. Ne nadarmo se říká, že zapálit může jen ten, kdo sám hoří.

Takže na Vás zapůsobila i síla osobnosti slavného akademika?
Ano. Po této „osudné“ přednášce jsem se chtěla blíže seznámit s problematikou kontaktních čoček. Nicméně následující vývoj v tomto oboru nebyl tak jednoduchý. Profesor Wichterle byl tak trochu fantasta, mluvil o haléřových záležitostech a masové průmyslové výrobě. Byl to klasický názor technika, tedy samozřejmě geniálního, který nebral úplně v potaz všechna medicínská specifika lidského oka. To byl zpočátku trochu problém, protože pracovník, který byl na naší klinice pověřen zkušební aplikací prvních čoček, neposkytoval profesoru Wichterlemu dostatečné informace o parametrech očí, takže práci profesora Wichterleho ze začátku chyběla zpětná vazba.

Jak byl u nás nový vynález obecně přijat?
Žádná nová technologie se nikdy hned nejeví jako věc, která mění svět. Představení nové hmoty pro výrobu kontaktních čoček profesorem Wichterlem a profesorem Límem bylo určitě převratnou událostí. Navíc je profesor Wichterle v současnosti především ze strany laické veřejnosti považován za vynálezce principu kontaktních čoček vůbec. Jenže s tímto nápadem přišel už Leonardo da Vinci, po něm se tímto problémem zabývali talentovaní matematici a fyzikové, kteří byli většinou zrakově postižení a chtěli si svým výzkumem zároveň pomoci. Nicméně profesor Wichterle a jeho tým přišel „jen“ s převratným vynálezem hmoty, která byla pro oční tkáně po mnoha stránkách nesrovnatelně příznivější než všechny dosavadní materiály.

Jakým způsobem pokračovala práce na zdokonalení Wichterleho technologie?
Nová hmota byla mimořádná, bylo však třeba zlepšit výrobní postupy. Na začátku se pracovalo s odléváním materiálu na bázi hydrofilního polymeru do odstředivých forem. Drobnou nevýhodou této metody bylo to, že čočky nebyly zcela přesné. Když jsme začínali s aplikací těchto kontaktních čoček, bylo vybírání správné čočky pro konkrétní oko pacienta téměř magií.

Magií?
Představte si následující situaci. Na počest nového vynálezu – měkkých kontaktních čoček – se v Praze konal Mezinárodní kontaktologický kongres a to slovo „mezinárodní“ znamenalo skutečně světovou účast. Já jsem byla vědeckou sekretářkou této akce, aniž bych měla nějaké zkušenosti s organizováním podobných velkých sjezdů či kongresů. Kromě hodin teorie v sálech jsme se chtěli zahraničním kolegům pochlubit i praktickou částí, a tak k nám do aplikačního centra v Mostecké ulici přišli čtyři vědci – dva Japonci, Kanaďan a Američan. Měli jsme pozvané pacienty, které jsme před nimi vyšetřili a aplikovali jim kontaktní čočky. Ty jsme mimochodem skladovali v lahvičkách od penicilinu, což bylo trochu úsměvné. Tyto lahvičky byly navíc popsány jen číslem o počtu dioptrií dané čočky, žádné jiné informace o zakřivení a dalších potřebných parametrech zde nebyly uvedeny. Podle svého zvyku jsem si dala na dlaň několik čoček se stejnými dioptrickými parametry a podle oka odhadovala, jaké zakřivení bude pro pacienta nejvhodnější. Musel to být zajímavý pohled, protože po exaktním vyšetření následovala právě tato magie s výběrem vhodných čoček. Vybrala jsem tedy tímto způsobem čočku, aplikovala ji pacientovi a on začal perfektně číst tabulku. To bylo samozřejmě zahraničním hostům trochu podezřelé, mysleli si, že jde o nějaké fingované divadlo. Chvíli se po sobě dívali a jeden z nich pak požádal o aplikaci čočky osobně. Tak jsem ho vyšetřila a aplikovala čočku stejným způsobem. Dodnes slyším jeho překvapivou větu: „Really! I can see!“ a najednou byli všichni přesvědčeni.

Jak pokračovala dál výroba kontaktních čoček a jejich komerční využití?
Samotné výroby se ujal Národní podnik Ergon. V tomto podniku jsem působila jako odborná poradkyně. Představte si, že vedle výrobny kontaktních čoček byla dílna – opravna ortopedické obuvi. Co to dalo vysvětlování, že výroba kontaktních čoček musí probíhat ve sterilním prostředí a ne v místnosti, kam se valí prach a plísně ze staré ortopedické obuvi! Jinak výroba samotná pokračovala stále technologií odstředivého lití. Poměrně záhy však přišel optický gigant, společnost Bausch & Lomb, s přáním koupit licenci na hmotu pro výrobu čoček. Bohužel okamžitý finanční zisk byl pro zástupce Československa velkou motivací a licence byla této zahraniční firmě prodána. To se nám později vrátilo i s úroky. Firma Bausch & Lomb správně vycítila ohromný ekonomický potenciál měkkých kontaktních čoček a pro zdokonalení výroby sestavila celý vědecký tým. Ten velmi rychle přišel s novou, daleko přesnější technologií, založenou na soustružení hmoty při přesném dodržení všech podstatných parametrů. Prakticky přišli se zcela novým výrobním postupem a zanedlouho nám předali vlastní technologii s tím, že budeme jejich licencovaným zástupcem pro východní Evropu, která pro ně nebyla ekonomicky příliš přitažlivá. Kdyby československá strana tolik nespěchala s rychlým prodejem licence, měli bychom z Wichterleho vynálezu daleko větší zisk.
 
Jak jste pokračovala vy sama v dalším výzkumu?
Já jsem se samozřejmě chtěla věnovat kontaktním čočkám i ve své vědecké práci a toto téma bylo obsahem mých kandidátských a habilitačních projektů. Například moje kandidátská práce prolomila jedno tabu. Tento text se věnoval aplikaci kontaktních čoček dětem, přitom do té doby se dětem pod dvanáct let čočky ze zásady neaplikovaly. Důvodem byla předpokládaná neschopnost dětí manipulovat s čočkami a také jejich minimální potřeba nošení čoček místo brýlí. Přitom řada diagnóz u dětí k tomu přímo vybízela. Na oční klinice v Motole, specializované na dětskou oftalmologii, jsme po operacích šedého zákalu u dětí nacvičili s jejich rodiči aplikaci kontaktních čoček tak, aby ji děti bezproblémově zvládly ještě před ukončením hospitalizace. Další mojí vědeckou ambicí bylo nalezení matematicky zdůvodnitelné závislosti velikosti obrazů vnímaných jedním a druhým okem při rozdílné dioptrické mohutnosti. Za tímto cílem stála také moje odvěká láska k matematice. Problém byl v tom, že se ze začátku zdálo, že by kontaktní čočky mohly být jakýmsi všelékem, a tudíž vyřeší také problém snížení rozdílu velikosti obrazu jednoho a druhého oka při jejich korekci v případě větších dioptrických rozdílů. Já jsem ale tušila, že kontaktní čočky žádným takovým všelékem nejsou, a začala jsem zkoumat zákonitosti anisometropie – stavu, kdy je refrakce jednoho a druhého oka různá. Výsledkem bylo zajímavé zjištění, že rozdíl dioptrií není pro rozdíl velikosti obrazu univerzální. Tím myslím, že pokud máme rozdíl dioptrií třeba šest v rozdělení −2 a −8, tak velikost obrazu je naprosto rozdílná při rozdělení dioptrií například 0 a −6 nebo +2 a +8 a navíc, že se tyto projevy aniseikonie (různá velikost sítnicových obrazů jednoho a druhého oka) různí při korekci zraku brýlemi a čočkami. Pro tento jev se mi pak podařilo najít i odpovídající matematickou zákonitost, což v době neexistence počítačů bylo zvlášť zajímavé. Nakladatelství Avicenum pak mělo moji monografii na toto téma v edičním plánu na přelomu let 1989–1990, ale po sametové revoluci bohužel na čas změnilo své vydavatelské záměry.

Vaše činnost je však nerozlučně spjata i s praxí. Jak se postupně vyvíjely možnosti a dostupnost aplikace kontaktních čoček v Československu?
Ze začátku existovalo jediné aplikační centrum v Praze – v Mostecké ulici. Všichni, kdo tehdy chtěli aplikovat čočky, museli projít školením u nás, a hlavně se v oné kontaktologické prehistorii museli naučit moji „čarodějnickou“ metodu. I když přístup oftalmologů byl někdy trochu laxní. Dodnes si vzpomínám, že za mnou přišla jedna velice zkušená kolegyně a řekla, ať ji naučím aplikovat čočky. Začala jsem jí vysvětlovat, jaká vyšetření to obnáší, jak nejlépe najít čočku vyhovující parametrům konkrétního oka a tak dále. Načež mi sdělila, že chtěla jen vědět, jak se čočka dává do oka, že takto je to příliš složité. Tak jsme se rozloučily s tím, že jsem jí poradila, ať se aplikací kontaktních čoček raději nikdy nezabývá. Až někdy v polovině sedmdesátých let se počet aplikačních středisek rozšířil. Do té doby se v Mostecké vytvářel pořadník pomalu jak na auta. Až právě zvětšení počtu aplikačních středisek tuto situaci alespoň částečně vyřešilo. Velké středisko kontaktních čoček vyrostlo v Brně a v osmdesátých letech už byla situace daleko lepší. Koneckonců nikdo z nás, kdo pracoval v diagnostice a aplikaci čoček, si svoje know-how nenechával pro sebe. Všechny nové zkušenosti se sdílely a já sama jsem v řadě zemí Evropy, ale třeba i na Kubě vedla kurzy pro oftalmology, v nichž jsem je seznamovala s našimi kontaktními čočkami. Se vší samozřejmostí jsem předávala na různých sjezdech a konferencích své nejnovější zkušenosti. To by se při dnešní ochraně know-how už nestalo.

Váš podpis nese i zavedení studijního oboru optik-optometrista do vysokoškolských osnov. Bylo těžké přesvědčit vedoucí fakult o nutnosti studia tohoto oboru na vysokoškolské úrovni?
I když to bylo podle starého vysokoškolského zákona, tak akreditovat nový obor byla strašlivá práce. Na 2. lékařské fakultě to byla vůbec první forma bakalářského studia. Při své funkci přednosty kliniky jsem pak tuto práci dělala v podstatě navíc. Ale zde musím zmínit docentku Kvapilíkovou, která založila studijní obor optik-optometrista při Lékářské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ta mi při stejném projektu na 2. lékařské fakultě v Motole ohromně a naprosto nezištně pomohla. Po změně vysokoškolského zákona ovšem došlo ke změně k horšímu. Problém byl ve financích, protože studium optometrie je velmi nákladné a navíc tento obor studuje relativně malý počet studentů. Fakulta se proto před dvěma lety rozhodla, že bakalářské studium optik-optometrista nebude podporovat. Přitom potřeba tohoto studijního oboru je nesporná. Proto jsem velice uvítala nabídku Fakulty biomedicínského inženýrství na ČVUT. Ti se na mě obrátili s žádostí o pomoc při zakládání oboru optik-optometrista, přičemž v jejich případě je tento studijní obor koncipován trochu jinak. Je zaměřený více na technologii a techniku kontaktologie. To jsem bez výhrad uvítala, protože technický aspekt by měl v kontaktologii být více preferován. Nesporně tam patří. 

Takže vaše aktivní práce v kontaktologii zdaleka nekončí.
To tedy opravdu ne. Doma mi velice vyčítají, že místo abych své profesní povinnosti vzhledem ke svému věku pomalu omezovala, tak jich naopak přibývá. Ale já patřím mezi ty šťastné, pro něž je koníček zároveň povoláním, a pokud cítím, že mám stále zkušenosti, které mohu předávat dál a je o ně zájem, tak o nich přece nebudu uvažovat při obdělávání zahrádky.