Jak to vidí Jan Vodňanský

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?
Já bych řekl, že převážně orientační, v některých případech investigativně estetickou.

Co Vás upoutá na první pohled - barva, tvar, zvuk, vůně nebo něco jiného?
Přijde na to, kam ten pohled směřuje. U očí dívek a žen je to celkový výraz. Barva a tvar k tomu jenom přispívají. Důležitý je celkový dojem. Ten rozhoduje. Když řídím auto nebo přecházím dálnici, tak mě obvykle upoutá nejprve barva. U vína to bývá zase chuť a vůně ve vzájemném prolnutí.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?
Takové kouzelné, pohádkové, které by viděly do lidských duší. S výběrem obrub bych se ovšem obrátil na mého přítele Jaro Majerčíka. Firmu, kde působí, vám ovšem prozradit nemohu, neboť by to byla neplacená reklama.

Kdy Vám naposledy oči zářily nadšením?
Určitě při setkání s mojí krásnou mladou ženou Ivankou. Rádi se navzájem překvapujeme a vzájemně uvádíme do stavu nadšení přecházejícího do stavu opojení.

Kdy je podle Vás potřeba mít oči na stopkách?
Pokud řídíte auto, tak určitě na značce „STOP! Dej přednost v jízdě.“ Na stopkách taky musíte mít oči, pokud jste třeba olympijským rozhodčím pro běžecké disciplíny. Ostatní případy známe z bondovek a dalších „spy“ filmů. Když se agentovi podaří načasovat nálož, je vysoce případné se občas mrknout na stopky, aby se mohl rozhodnout, kdy noblesní odchod přejde v elegantní běh.

Co Vás v poslední době uhodilo do očí?
Uhodit? To je slabé slovo. Někdy mě do očí doslova mlátí některé předvolební billboardy!! To je v některých případech taková krása, až oči přecházejí... (na druhý chodník) a dělají se před nimi jiskřičky.

„Stát se vidoucím“ - jak vidíte tento proces Vy?
Ten proces souvisí se stavem: „stát se vědoucím“. Jsou to spojité nádoby. Čím více o světě něco vím, tím lépe se umím i dívat. A zpětnovazebně se to synerguje. Čím lépe se dívám, tím zase více vím. A tak pořád dokola a vzhůru po spirále. Tak se dá vidět i pod povrch jevů, kde se z toho šerosvitu teprve vynořují skryté souvislosti.

Věříte v lásku na první pohled, nebo se řídíte jinými smysly?
Pohled je jistě důležitý, ale v otázce zamilovanosti jde ruku v ruce se všemi možnými smysly, city, pocity, intuicemi atd. Ten pohled je jedním z mnoha literárních opisů. Taky se říká, že „přeskočila jiskra“, a jsme zase u oka. Z něho ty jiskry vyskakují do oka toho druhého.

Otevřel Vám někdy někdo oči?
Operativně zatím ne, ani po tom moc netoužím.

V kom vidíte hrdinu?
V postinformačním „investigativním“ věku je to těžké. Sotva si někoho vyberete, už Vám ho zkompromitují, a to i směrem do dávné minulosti.

Zavíráte před něčím oči?
Tak třeba před mnoha jevy domácí politické scény. Je to nutná prevence proti infarktu a širokému spektru dlouhodobých psychických onemocnění.

Nad čím byste přivřel oko?
Tak třeba nad milostnými úlety politiků, pokud by se snažili být vůči občanům poctiví a profesionální.

Dívá se na Vás někdo skrz prsty?
Pokud někdo takový je, tak o něm nevím, a taky by asi dnes už používal sofistikovanějších prostředků,
které by se nedaly tak snadno identifikovat jako prsty podle otisků.

Kdo a čím si u Vás dělá dobré oko?
Určitě dost lidí, kteří mají rádi moje písničky a říkanky. Zpívají mi je a recitují i básničky vzniklé před desítkami let. Jiní se zase chtějí pochlubit tím, že jsou znalci, a suverénně mě oslovují pane Stivíne, i když nejsem. Jiní se zase rádi pochlubí tím, že mě poznávají a vědí, že jsem Skoumal a nechávají mě od něho pozdravovat, což mě vždycky znovu pobaví.

Na co se rád díváte?
Na moji spanilou ženu Ivanku, na krásné krajiny, obrazy, děti, lidi, ženy, zvířátka, filmy, divadla i prosté každodenní situace, které stojí za podívanou. A ovšem i na mého hezkého ročního vnuka Šimona.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?
To by byl ale dlouhý seznam. Z mých milovaných velkých měst určitě Praha, Paříž, Lisabon, New York, San Francisco nebo Vancouver. Ze zvířátek se s mojí paní nejraději koukáme na pandy. Měli jsme na ně štěstí v ZOO v Pekingu a taky ve Washingtonu, kde je mají půjčené z Číny. Krásné jsou moře, oceány a pobřeží. Jedno z nejhezčích mají v Portugalsku.

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?
Nějak moc se tím nezabývám, dokonce bych o tom snad už neměl ani psát básničky a texty písní. Často jsem předvídal katastrofy, které se pak naplnily. Tak třeba text k písni o tom, jak „přicházejí maršálové“, jsem napsal v letě šedesátého osmého roku a za pár týdnů skutečně přišli... Ivanka mě proto přesvědčuje, abych už raději nepsal žádné další básničky o kalamitách, ať už se jedná o povodně, zemětřesení, nebo tajfuny.

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?
Už od raného mládí se zabývám prací převážně kreativní a ta mi dává radost z objevování, o kterou se rád dělím s užším i širším okolím.

Z pohádek známe situaci, kdy musí hlavní hrdina jít stále kupředu a nesmí se ohlédnout. Přesto Vy osobně - co vidíte, když se ohlédnete (a co máte před sebou)?
To známe nejen z pohádek, ale i z Bible. Žena Lotova se ohlédla a zkameněla. Z toho si já beru ponaučení, a tak se moc neohlížím. V roce 1992 vyšly moje memoáry „Když archiv zakuká“, které jsem napsal o svých prvních pěti dekádách, takže kdybych to do dalších dílů zapomněl, mám už z čeho citovat. Zatím však další díly nechystám a spíše se zajímám o to, co bude. Spojil jsem se se souborem mladých divadelníků Tréma 29, několikrát za rok uvádíme tematické improvizované večery - každý z nich je současně premiérou a zároveň i derniérou. Tento program uváděný v klubu Utopia v Praze na Královských Vinohradech si našel i svoje stálé diváky, kteří mají rádi, když je něco jenom jednou... Dalším jarním tématem bude tentokrát asi „Erotika a sex ve světě pohádek.“

Když hledíte na svět, jak jej vidíte a vnímáte?
Zkouším jej vidět optimisticky, pokud to vůbec v současném světě jde, ale zároveň i reálně. Růžové brýle mámení si raději nenasazuji. Pokud se mi chvílemi okolní realita jeví až moc beznadějně, pokouším se na ni podívat s takovým nadhledem, abych se mohl alespoň bavit groteskními momenty toho globálního „horroru“.