Kontaktní čočky a voda z vodovodu

V normě ISO 11978 z března 2000 bylo v odstavci 4.3 o) stanoveno, že v příbalovém letáku každého prostředku pro péči o kontaktní čočky musí být uvedeno, že voda z vodovodní sítě nesmí být používána ani k oplachování čoček, ani pouzder na čočky. Výrobci těchto prostředků pro péči o čočky přirozeně začali být podezíráni ze snahy zvýšit svoje zisky.

V grémiu, jež je odpovědné za tvorbu norem, zasedají jak zástupci výrobců, tak ochránci práv spotřebitelů a aplikátorů kontaktních čoček. Výrobci tak mají možnost prosadit jen to, pro co mají opravdu dobré argumenty. Jaké to jsou argumenty? Jde přitom o bezpečnost nositelů kontaktních čoček, nebo o finanční zisk?

Co obsahuje voda z veřejné vodovodní sítě?

Tato voda není nikdy sterilní a už vůbec ne dezinfikující, vždy jsou v ní přítomny různé zárodky rozmanitých mikroorganizmů. Jejich druhy a množství závisí na klimatu, přípravě vody, domovní instalaci atd. Také jsou v ní obsaženy substance, které v oku a na čočkách neradi vidíme – například chlor a vápník. Pro nositele měkkých kontaktních čoček je navíc nepříznivá hodnota pH vody z kohoutku.

Pro vodu z veřejné sítě platí hygienické předpisy, které se většinou týkají především koliformních bakterií. Pro nositele kontaktních čoček znamenají největší problém v souvislosti s vodovodní vodou bakterie a améby. Menší význam mají plísně a virové infekce.

Nebezpečné bakteriální infekce v oku vznikají především v teplých vířivých koupelích (whirlpoolech). Trysky jsou v nich často nastaveny tak, že oplachují i řitní otvor. Hustota zárodků, především bakterií E. coli, je proto v teplé vodě tak vysoká, že běžně používané dezinfekční prostředky již nedostačují. Čisté bakteriální infekce v oku jsou ovšem zpravidla lehce zvládnutelné a nezanechávají ani žádné následné problémy.

Akantaméby

Akantaméby představují velký a obtížný problém. Jsou příčinou závažného postižení oka s těžkými následky. Léčení musí nastoupit velmi brzy, bohužel počátek účinného léčení často oddaluje nesprávná diagnóza. Ke stanovení mylné diagnózy může dojít z několika důvodů: protože se jedná o vzácné postižení, bývá stav zaměňován s infekcí virem Herpes simplex. Dalším důvodem je inkubační doba 14 dnů, někdy i delší. Ačkoliv je voda ve veřejné síti ošetřena pouze obvyklými metodami dezinfekce (chlor a UV), přesto nebývá příčina zvýšeného výskytu akantaméb ve veřejné síti, ale v domovní instalaci.

Akantaméby se vyskytují ve dvou formách: jako cysty, které velmi dlouho přežívají a jsou schopny aktivace, a jako aktivní forma – trofozoity. Akantamébová infekce je poměrně vzácná, například ve Švýcarsku je udáváno 12 případů ročně. V 85–90 % případů jsou postiženi nositelé kontaktních čoček.

Léčení trvá týdny až měsíce. Následkem je téměř vždy výrazně snížené vidění, někdy i oslepnutí. Málo známá je skutečnost, že akantaméby se živí bakteriemi a jen ve spojení s nimi mohou být aktivní. To znamená, že akantamébovou infekci provází snadno diagnostikovatelná bakteriální infekce. Z toho důvodu nesmí být vodou z kohoutku oplachováno ani pouzdro na čočky. V pouzdrech se totiž vždy vyskytují různé zárodky, proto i tam akantaméby nalézají velice dobrou živnou půdu.

Ve formě cyst mohou akantaméby přežívat téměř neomezeně. Usmrtit je může teprve teplota nad 65 °C po dobu delší než 30 minut. Ve 3% peroxidu vodíku dojde k usmrcení po 7 hodinách. Ve stádiu trofozoitů je k usmrcení zapotřebí méně než jedna hodina.

K tomu, aby se akantaméba na oku usídlila, postačí jen nepatrné poškození očního povrchu, což je snazší na rohovce než ve spojivce, protože bezcévná rohovka má menší schopnost obranné reakce. Jiná tkáň, která by byla bezcévná a tak choulostivá, se v živém organizmu nevyskytuje, proto je rohovka postižena nejčastěji.

Ke vzniku akantamébové infekce dochází za následujících podmínek:

• voda z veřejného vodovodu,

• bakterie,

• defekty na povrchu rohovky.

Z těchto důvodů jsou touto infekcí postiženi především nositelé kontaktních čoček. Samotná voda z kohoutku, například při sprchování, nemůže být příčinou infekce. Naproti tomu kontaktní čočky a pouzdra s usazeninami jsou velmi dobrým základem pro infekci. K jejímu vzniku přispívá i možnost jemného poranění povrchu rohovky při dlouhodobém nasazení čočky, nebo i po pouhém jemném dotyku tvrdé čočky.

Opatření vedoucí k minimalizaci rizika akantamébové infekce

Abychom minimalizovali riziko akantamébové infekce, musíme mít na paměti okolnosti, které riziko zvyšují, a jichž se tedy musíme vyvarovat:

1. odražená voda v zásobnících, které jsou rozšířeny především v jižních zemích a ve Velké Británii. Ani dlouho protékající voda tento problém neodstraní. Řešením by byl vodní filtr, který by však musel být tak jemný, aby zachytil i cysty.

2. ohřátá voda (kvůli růstu zárodků a bojleru jako zásobníku vody). Proto nikdy neužívejme teplou – a ještě hůře – vlažnou vodu.

3. síta, perlátory a usměrňovače proudu na vodovodních kohoutcích, na nichž se usazuje především vápník – na zdrsnělém povrchu se mohou trofozoity akantaméby snadno uchytit.

Použití minerální vody je sporné, ani ta totiž není prosta zárodků. Přesto je minerální voda s oxidem uhličitým nejlepším řešením v případě nouze, pokud není možné použít běžné přípravky nebo fyziologický roztok. Pouzdro na čočky je třeba vytřít papírovým ubrouskem a čočky před nasazením ještě jednou opláchnout. Před vynětím čočky pouzdro protřepeme, zabráníme tak nánosu na čočce. Po vynětí čočky je nutno pouzdro okamžitě vyčistit, naplnit je roztokem a uzavřít. Nové výzkumy prokázaly, že ve vzduchu v koupelnách je přítomen vysoký obsah zárodků, proto nenecháváme pouzdro nikdy otevřené.

Tato opatření neslouží pouze k tomu, abychom se vyvarovali akantamébové infekce. Zásadně snižují nejen infekční, ale i jiná rizika, která hrozí při použití vody z vodovodu. Jedná se o příměsi dalších látek, které nepatří ani na kontaktní čočku, ani na oko: vápník, chlor, jemné kovové částečky z vodovodního potrubí. Z výše uvedeného vyplývá, že bezpečné použití vody z vodovodu při péči o kontaktní čočky není možné.

Přeložila prof. MUDr. Blanka Brůnová, DrSc.

Literatura:

Kovats, I.: Leitungswasser und Kontaktlinsen,

DOZ 06/ 2012, str. 74–75