Sportovní optometrie: šnorchlování a potápění

Zkoumání mořských hlubin a života pod mořskou hladinou se k takovéto příležitosti samo nabízí. Čím dál tím víc lidí chce vidět život pod vodou v jeho přirozeném prostředí a s dnešní technikou skutečně dokážeme v roli návštěvníků objevovat pro nás zcela netradiční vodní říši.

Vymezení pojmů

„Šnorchlováním“ rozumíme pohyb po hladině nebo těsně pod ní a dýchání pomocí trubice – tzv. „šnorchlu“, která končí nad hladinou. Oči, nos a velkou část obličeje nám kryje „potápěčská maska“, která umožňuje vidění pod hladinou. Maska je k hlavě připevněna gumovým nebo neoprenovým páskem, který zároveň drží šnorchl. Pro rychlejší pohyb na hladině můžeme mít na nohou gumové „ploutve“. Šnorchlování nepodléhá žádným předepsaným pravidlům a k jeho provozování není nutná licence. Ohrozit nás mohou jen lodě plující po hladině a mořské proudy nebo vlny, které nás mohou v nestřeženém okamžiku odnést na širé moře. Velkým nebezpečím jsou ostré korálové útesy, které mohou způsobit nepříjemná poranění. Šnorchlování se provádí zpravidla v mělkých pobřežních vodách nebo nad korálovými útesy v teplých mořích.

Jak už název napovídá, tak k „přístrojovému potápění“ potřebujeme přístroje a výstroj, která nám umožní dýchat pod vodou bez spojení s hladinou. Kromě již zmíněné masky a ploutví chráníme tělo proti chladu „neoprenovým oblekem“. Vyváženost ve vodě pak umožňuje „žaket“, který je tlakovou hadicí spojen s „lahví“ se stlačeným vzduchem, umístěnou na zádech potápěče. Z této lahve pak do úst vede „regulátor“, který dávkuje stlačený vzduch a umožňuje dýchání pod vodou. Množství vzduchu v láhvi odečítáme na „manometru“. Přístrojové potápění je mnohem náročnější než šnorchlování a je k němu třeba speciální výcvik a licence k jeho provozování. Vzhledem k tomu, že potápěčova chyba může vést až ke ztrátě života, je tento druhý způsob v rekreačních oblastech doporučen pouze pod dohledem instruktora. Při potápění s přístroji se běžně dostáváme do hloubky okolo dvaceti metrů a protože nejsme ničím spojeni s hladinou, můžeme se dostat i do jeskyní a vraků.

Věková hranice a fyzická kondice

Šnorchlování není nijak omezeno zdravotním stavem a může ho provozovat každý, kdo má v pořádku pohybový aparát. Po celém světě se běžně setkáváme se „šnorchlaři“ všech věkových kategorií od dětí po seniory. Pro optika jsou důležité dvě skupiny:

1. Věková hranice mezi 16.–40. rokem
Zde předpokládáme u určité části populace zhoršené vidění do dálky, které je překážkou k ostrému vidění pod vodou.

2. Věková hranice mezi 35.–60. rokem
U těchto lidí můžeme předpokládat presbyopii v různých stadiích jako samostatnou refrakční vadu nebo jako přiřazenou vadu k myopii nebo hypermetropii.

U přístrojového potápění je zdravotní stav určujícím faktorem pro zdárné sportování. Potápěč musí mít v pořádku srdce, krevní tlak, plíce a vzhledem k náročnosti musí mít i psychickou odolnost, která mu pomůže překonat krizové okamžiky. Z hlediska korekce zraku můžeme rozlišit opět dvě skupiny:

1. Věková hranice mezi 20.–40. rokem
Tato skupina začíná o několik let později, protože děti se přístrojovému potápění věnují jen ve výjimečných případech. Opět potřebujeme řešit pouze špatné vidění do dálky.

2. Věková hranice mezi 35.–50. rokem
Stejně i zde přibývá presbyopie, i když tato skupina končí kolem padesátého roku. Aktivně se potápění věnuje jen málo starších lidí.

Práce s klientem a stanovení refrakce

Tak jako u jiných druhů sportů musíme s klientem vést dialog, který nám pomůže určit strategii při stanovení refrakce. Musíme mít alespoň základní znalosti o sportu, který klient vykonává, abychom s ním mohli o problému diskutovat. Důležité je přimět klienta vhodně zvolenými otázkami k tomu, aby přesně definoval své obtíže při potápění a zároveň byl schopen říct, co od korekce očekává. Musíme se přesně vyptat na průběh jeho ponorů a činnosti při nich vykonávané (např. fotografování pod vodou, pozorování velmi malých živočichů, studium nerostů na dně atd.), abychom byli schopni určit vzdálenosti a oblasti, na které klient potřebuje ostře vidět. Zároveň je třeba hned v úvodu předeslat, že vidění pod hladinou bude vždy o něco horší než v přirozeném prostředí.

Podrobnější informace najdete v časopisu Česká oční optika červen 2007.