PF 2014

• Ať se Vám daří ve Vašem povolání, naplňuje vás a baví.

Každý má přitom pracovní komůrku, která jej baví úplně nejvíc, usmívá se u ní, protože v duchu ví, co mu jde skoro samo a v čem se chce proto zlepšovat, ale taky minikomůrku, kterou by rád elegantně přebruslil s co nejrychlejším rozběhem či přeskokem (ve stylu baletní či krasobruslařský skok, ten vypadá totiž téměř sedmimílově).

Mnoho mých známých včetně mě například při slově papírování vymýšlí strategie taktického obchvatu hodné vojenského generála, ale do bitvy se nakonec stejně pustíme, když papíry obklíčíme, protože couvání před papírovým drakem jeví se zbabělé (a nemůžeme u papírování postupovat jako postava Ignácia Reillyho z knihy Spolčení hlupců ve vynikajícím překladu Jaroslava Kořána, která papírovala tak, že vršila dokumenty na stole na sebe - když pak dosáhly určité výšky, odsunula je elegantně bez vyřízení plynule směr sběr). Tuhle komůrku máme všichni, což je důkaz toho, že nejme roboti. A taky důkaz toho, že překonávat papírové nebo jiné draky není občas na škodu. 

• Nenechte si vzít vítr z plachet výrazem „ekonomická situace“.

Nebohý výraz ekonomická situace nemá na růžích ustláno, měli bychom se nad ním už konečně slitovat a dát mu druhou šanci. Má již tak dlouho negativní přídech, že kdyby se převtělil do osoby v dramatu s názvem Kterak nešťastník Ekonomická situace překonal strach a poté našel odvahu a ocitl by se v příběhu o pěti dějstvích, prošel by si pěti klasickými, na sebe navazujícími částmi: 

expozice neboli uvedení do děje (postava Ekonomická situace je pyšná sama na sebe, jak se podle ní svět řídí a postupně přestává vidět za roh, protože ztratila dalekohled vidící za roh z tanku po dědečkovi),

kolize neboli rozpor (postava zjišťuje, že růžové brýle nosila jen Polyanna v pohádce, realita ale občas bledne, anebo spíš šedne),

krize neboli vrchol dramatu (postava se ocitá na dně, zřítil se jí domek z karet, nad kterým strávila spoustu času - z čeho ty karty dneska dělají, že mi to celé spadlo, chodí okolo, nevěřícně napíná zrak a velmi ji tento moment nebaví, neb jí zkomplikoval život),

peripetie neboli řešení (postava musí překonat nepříznivý osud a čeká ji mnoho zkoušek, do níž se jí ani za mák nechce - v tomto momentě po silné emoci - dosaď si cokoliv: pláč, vztek, brblání, hra na schovávanou - dostává strach, takže čtenáři, který se na ni ve vrcholu dramatu dost zlobil, jí začíná být líto a v duchu jí drží pěsti, aby nezabloudila do odbočky Beznadějov, a prozřela),

katastrofa neboli katarze (postava je utrmácená po mnohých zkouškách, v pohádce by navíc byla otrhaná, hladová a bosá, ale přichází ke svému cíli: prohlédla, že na začátku se chovala nereálně, a otevřou se jí oči).

Ano, tuzemsko občas připomíná loď, jejíž kapitán nemůže momentálně najít kompas. (Po česku bychom se asi zeptali: Zmagnetizoval jej někdo? Spadl do vody? Má jej někdo omylem ve své kapse? Moment, kdo je tady kapitán? Kde asi je, že to vypadá, že tady není?)

Pokud kapitán dočasně zmizel, je i tak třeba plout dál. Třeba tak, že dobře vychováme svoje děti, takže z nich budou kapitáni, kteří se nebudou ztrácet a budou mít kompas po ruce. Nebo tak, že budeme dobře dělat svou práci (včetně obkličování papírování). Ale i tak, že budeme mít okolo sebe lidi, se kterými stojí plout za to na stejné lodi, i když loď vybočila z trasy, pasažéři mírně znervózněli, ale už se nemohou vrátit zpátky k tomu, co moc dobře nefungovalo, a proto si musí poradit v nenastálé situaci (nikdo jiný to za nás neudělá, vzpomeňme si na Odysseovo putování). Dostaneme se na místo našeho snu po klikatých peripetiích a úzkých stezkách a za jiný časový úsek, než jsme čekali. Postupovat lze i tak, že se něčemu postavíme, i když se bojíme, a dosáhneme změny. Když se budeme chovat slušně a s noblesou, to, co bychom rádi změnili, změníme po malých krocích. Nebo někomu pomůžeme. Anebo: dosaďme si každý svou možnost. Každý můžeme udělat něco, v čem vynikáme. Stačí drobnost.

Když se drobnosti poskládají vedle sebe, zašantročený kompas, spočívající celou dobu v podpalubí pod hromadou krámů, se pravděpodobně najde. A pokud ne, budeme muset stejně sestrojit nový. Co říkáte, vyplouváme?

P.S.:

Brýle na obrázku

Nejsou z tohoto období, donesl nám je nejstarší člen redakce. Nosily se v šedesátých letech. Každý, kdo přišel do našeho oddělení, si je vyzkoušel a kdyby nebyly už trošku poznamenané vráskou času, řekli byste, že jsou vyrobené dnes.

Když už vyplouváme, položme si otázku: co je nadčasové, co přetrvá, za čím stojí za to plout? A co je jen ševelení šumu?

Za redakci Vám přejí štěstí, zdraví a vytrvalou nezdolnost

Věra Pichová a Eva Klapalová