O zrakovém postižení a zrakově postižených

Pod pojmem „slepota“ si každý z nás, snad kromě očních lékařů, speciálních pedagogů a některých dalších odborníků, kteří se zrakově postiženými pracují, představí úplnou tmu a člověka s bílou holí. Ale těch, kteří vůbec nevidí (trpí tzv. amaurózou) je asi jen 12 % ze všech těžce zrakově postižených. Ve většině případů u lidí s těžkým zrakovým postižením nejde o „nevidění“, ale spíše o vidění snížené nebo poškozené. Je poměrně obtížné si představit, jak např. vidí slabozraký. Slabozrakost je definována jako nezvratný pokles zrakové ostrosti o více než 50 %.

Jak poznat, že slabozraký vidí jen z poloviny tak dobře jako člověk bez zrakové vady? Zrakově postiženého člověka můžete i nemusíte poznat. Ne každý nosí tmavé brýle nebo brýle s mnoha dioptriemi. Ne každý, přestože by měl, nosí bílou hůl. Přitom existují bílé hole nejen pro nevidomé k orientaci v terénu a prostoru, ale i „elegantní“ signalizační bílé hole pro jinak zrakově postižené, které jsou krátké a obvykle spíše naznačují, že majitel této hole špatně vidí. „Označkovat“ se však jako zrakově postižený je poměrně velký problém, většinou si tedy bílou hůl berou tito lidé až tehdy, když skutečně začínají mít vážné problémy s orientací. Jak tedy poznáme, že člověk špatně vidí?

Čtení a prohlížení předmětů – postižený si je dává velmi blízko k očím nebo se k nim nápadně přiblíží, aby je rozpoznal nebo text přečetl.

Zdravení a reakce na setkání, ať už verbální nebo neverbální (pohled na Vás, úsměv, pokynutí, pozdrav). Těchto reakcí se od těžce zrakově postiženého nedočkáte a budete jej možná považovat za hulváta, který neumí ani pozdravit.

Další rysy: nejistá chůze, tápání. Jako by tento člověk nevěděl, kde je – zrakově postižený, který má ještě zachován zbytek zraku, potřebuje určité kontrastní body ve svém okolí, podle kterých se orientuje. Pokud však uvidíte na ulici samotného nevidomého s bílou holí, věřte, že tuto trasu má podrobně naučenou.

Škála zrakových postižení je velmi rozmanitá. Důsledkem zrakové vady může být například tzv. trubicové vidění, neboli ztráta periferního vidění. Co je to periferní vidění? Jistě se Vám často stane, že se díváte na určité místo a najednou Vás „něco“ vyruší a Vy se ohlédnete. Oko zaznamenalo změnu nebo pohyb ve Vašem zorném úhlu, i když jste se tím směrem přímo nedívali. Lidé se zrakovým postižením, které má za následek ztrátu periferního vidění, vlastně nemohou vnímat i nepřímo okolí toho, na co se právě dívají. Jedná se o velmi vážnou zrakovou vadu, která znesnadňuje především orientaci v prostoru, hledání předmětů a míst v prostoru. Při čtení postižený s trubicovým viděním obtížně drží linii řádků, chybí mu přehled o tom, co se nachází v okolí předmětu nebo místa, na které se právě dívá, velmi obtížně hledá v prostoru předměty nebo je to pro něj téměř nemožné.

Tak trochu opačným problémem je výpadek centrálního vidění. Takto postižený člověk vlastně nevidí na to, na co se právě chce podívat, své okolí tedy vnímá velmi neostrým způsobem; vidí rozostřené obrazy. Přestože se může ještě relativně dobře orientovat, nevidí na detaily, na čtení potřebuje „pořádně“ silnou lupu. Při těžších formách tohoto postižení mnohdy jen tuší, že jde o psaný text, ale fakticky jej už nepřečte, nerozezná, a to ani při nastavení zvětšení a vhodných kontrastních barev písma a podkladu. Nepozná Vás na ulici, protože rozliší jen siluetu Vaší postavy, ale do obličeje Vám nevidí.

V tomto momentě obvykle, když studentům na exkurzi u nás přibližuji důsledky těžkých zrakových vad a nabízím možnost vyzkoušet si tzv. simulační brýle, pokládám jim otázku: „Při které z těchto dvou situací, které jsem Vám právě popsala, bude postižený pravděpodobně nosit bílou hůl?“

Škálu zrakových postižení je možné doplnit nejrůznějšími stavy, kdy postižený vidí jen určitým malým prostorem v zorném poli nebo má proměnlivé vidění, ovlivněné svým momentálním stavem nebo dané různými světelnými podmínkami. Můžeme tedy hovořit o tzv. šerosleposti, kdy postižený vidí špatně nebo vůbec, pokud je nedostatek světla. Opačným případem je světloplachost, kdy postižený nevidí při příliš velkém přísunu světla, na které zdravé oko umí reagovat.

Podrobnější informace najdete v časopisu Česká oční optika únor 2006, červen 2006, září 2006, prosinec 2006 a únor 2007.