Komunikace je největší pomůcka, kterou vám kdo kdy dá

První otázku jsem překvapivě nepoložil já, ale Kamila. Jak jsem na ni přišel? Na internetu... Podrobnější okolnosti, resp. cestu, která mě k ní zavedla, jsem si ovšem nedokázal vybavit. Kamilu totiž není těžké najít a nemyslím tím sociální sítě, ale různé internetové portály, deníky i Českou televizi. Tohle rozhodně není její první rozhovor, každopádně mediální pozornost nevyhledává, právě naopak. Raději splyne s davem a své okolí si získává přirozeně dobrou náladou a všudypřítomným smíchem. Ať už v okolí Mladé Boleslavy, během studia na Filozofické fakultě v Brně nebo v Portugalsku a Brazílii, kde dohromady strávila čtyři semestry. Kamila Koncová je nebojácná světoběžnice, která se navzdory svému handicapu odvážila vydat na dobrodružnou sólo cestu do portugalsky mluvících zemí, které byly předmětem jejího studia.

Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity jste mimo jiné studovala španělštinu a portugalštinu, co Vás na těchto jazycích lákalo?

Chtěla jsem se učit románské jazyky, obzvlášť takové, které lidé často nestudují, proto jsem se rozhodla ke španělštině přibrat portugalštinu. Ta se později stala mým, řekněme, životním jazykem, který mi otevřel cestu ke spoustě nových zážitků.

Tím asi narážíte na své studijní pobyty v Portugalsku a Brazílii. Nejprve jste strávila dva semestry v Lisabonu v Portugalsku. Jak na studium v této zemi vzpomínáte?

No, je to už deset let. Byla jsem hodně mladá a co se týče cestování a poznávání jiných kultur nezkušená. Připadlo mi, že tam hodně věcí nefunguje nebo není efektivních. Například studium bylo náročné vzhledem k tomu, že na univerzitě nebyli zvyklí poskytovat mi studijní materiály v digitální podobě, což paradoxně v Brazílii nebyl problém. Takže v Portugalsku se obtížně obstarávaly všechny potřebné knihy a pracovní listy. Navíc studenti tam obecně využívají svůj čas ke společenskému životu a výletům. Já tam jela sama a neměla jsem moc možností cestovat, proto ve mně převládal pocit, že bych svůj čas měla využít ke studiu, a našla jsem si tam intenzivní kurz portugalštiny pro cizince.

Znalosti portugalštiny jste si prohloubila a později jste odjela do Brazílie. Neměla jste obavy, že tam bude podobná situace jako v Portugalsku?

Chtěla jsem hlavně využít toho, že nám univerzita nabízí opět možnost vycestovat, a po Portugalsku se nabízela Brazílie. Bylo mi celkem jedno, kam to bude, měla jsem na výběr mezi Rio de Janeirem a Sao Paulem, kde fungovaly dohody mezi tamními a českými univerzitami. Sao Paulo jsem nechtěla, protože mi to přišlo jako velké a hlučné město, kde bych mohla mít i potíže se svým vodicím psem. Naivně jsem si myslela, že o polovinu menší Rio bude daleko lepší. No, především je to tam dramatičtější a později jsem se dozvěděla, že pro nevidomé je to tam mnohem nevýhodnější - karneval a s ním davy turistů, mnohdy neuspořádané cesty, navíc s blížícím se mistrovstvím světa ve fotbale a olympiádou tam probíhaly mnohé stavební práce. V Riu navíc platí určitá pravidla, kterými je potřeba se řídit, aby se vám nic nestalo a nepřepadli vás.

Jaká pravidla jste měla dodržovat?

Není problém si někam vyjít, akorát existují určité časové úseky, během nichž byste se v dané oblasti neměl vyskytovat. Například nechodit v neděli ráno centrem města, protože to není obvyklé - lidi bývají doma, nebo v kostele. Nebo nechodit na pláž k večeru a v noci. A také se po šesté hodině večer nevyskytovat v chudinské čtvrti, tedy pokud tam nemáte známé. Takto se lze vyhnout mnohým potížím a pobyt v Brazílii se může stát velmi příjemným až návykovým.

Takže jste se tam nesetkala s kriminalitou?

Ani jednou, měla jsem vodicího psa, to asi dělalo dost. Každopádně jednou mi pomáhal jeden člověk a byl dalšími kolemjdoucími vyhodnocen jako typ, který by mi mohl něco udělat. Ale nic víc se mi tam nepřihodilo. Nutno podotknout, že když za mnou přijela rodina, tak se máma rozhodla putovat sama městem a přepadli ji - chtěli po ní peníze, dala jim poslední drobné a pustili ji. Je úplně normální a nenápadný typ člověka, ovšem v osm večer se nacházela někde, kde by neměla být.

Pojďme k samotnému studiu, byl to oproti Portugalsku velký rozdíl?

Když jsem na dva semestry přijela do Brazílie, od pobytu v Portugalsku uplynulo pět let, takže se hodně věcí určitě změnilo, především v mém osobním vnímání. Získala jsem určitý životní nadhled. Studium v Brazílii mi přišlo pohodovější, domáčtější, hlavně díky rodinné atmosféře na místní univerzitě. Šlo o soukromou univerzitu, ale není to ten typ škol, které známe u nás, je velmi obtížné se na ni dostat a dokončit ji, zajišťuje se na ní vysoký standard výuky, což v praxi znamená, že učitelé mají zakázáno chodit pozdě a stávkovat, věc obvyklá u státních škol; to samé platí samozřejmě pro studenty. V Brazílii existuje ucelená síť takovýchto fungujících soukromých škol a obstarání materiálů bylo o dost snazší. Učitelé běžně používají různá digitální úložiště a sociální sítě.

Jedinou opravdu velkou nevýhodou bylo, že tam zcela selhala tzv. výuka mobility. To v praxi znamená, že se mnou nikdo nebyl první týden, během kterého by mě naučil základní trasy, které budu ke svému samostatnému pohybu potřebovat - do školy, obchodu, na nejbližší zastávku autobusu, na veterinu, do lékárny. Pro nevidomého je tato věc naprosto nezbytná. Prostě mi řekli, že nemají nikoho, kdo by na tuto práci měl čas. Tak jsem se musela naučit všechno sama. Naproti tomu v Portugalsku na to někoho měli, byť dorazil až dva měsíce po mém příjezdu, když už jsem ho zase nepotřebovala (smích, pozn. red.).

Kdo vám tedy radil a pomáhal?

Přiznávám se, že první měsíc jsem téměř nikam nechodila, tedy kromě školy a nejbližšího obchodu, nebo jsem se nechávala někam dovézt autem. Na konci pro mě bylo běžné používat všechny typy autobusů, metro i lodní přívoz, chodit sama kilometry po pláži, chodit pěšky po městě. K tomu však vedla složitá cesta doptávání, doptávání a doptávání. Bez vlastní trpělivosti, ale hlavně bez ohromující otevřenosti místních lidí bych to nikdy nedokázala. Pro Brazilce je samostatnost mnohem méně ceněná než pro lidi z Evropy, oni prostě nerozumějí tomu, proč chci umět chodit sama na metro, vždyť je přece mnohem zábavnější jít v partě a povídat u toho. Tento přístup mi dost změnil pohled na život. Méně samostatnou jsem se ale nestala.

Mimo studium jsem měla čas na sociální život a seznamování s kamarády, ke kterým jsem třeba později jezdila i domů na návštěvu a trávila s nimi dost času. Našla jsem si i hodně známých mezi pejskaři, kteří mi ukázali, jak to v Riu funguje, kam chodit, kam ne. Zajímavé je, že názory místních se lišily podle toho, jakého byli sociálního postavení. Třeba studenti bohatých rodičů jezdili zásadně autem a nikam pěšky. Ti sociálně slabší mi říkali, jak je všechno v pohodě, stačí si nebrat drahý telefon a mít u sebe jen trochu peněz roztroušených po kapsách mimo peněženku. Zvolila jsem zlatou střední cestu a podařilo se.

Nechtěla jste v Brazílii zůstat?

Chtěla, hlavně kvůli lidem, jejich vřelosti jsem se nemohla nabažit. O bezpečnosti už jsme mluvili, v místní byrokracii bych snad obstála, frustrující dopravní situace by se dala také vydržet. Sehnala jsem si tam dokonce i práci. Jenže doma je zkrátka doma. Brazilci mě naučili, že rodina je důležitá a dokud ji člověk má, měl by být v její blízkosti. A to ve mně převážilo. Teď vím, že do Brazílie už se asi nevrátím, jen na návštěvu.

Měla jste už představu, co byste v Brazílii dělala?

Vzhledem k tomu, že už při studiu gymnázia jsem provozovala masáže, mohla to být jedna z alternativ. Ono je sice fajn umět portugalsky, ale co tam s tím chcete dělat? Říkala jsem si, že si v České republice udělám nějaké další masérské kurzy a vrátím se. Jenže tady se mi podnikání rozjelo natolik, že jsem nechtěla ČR opustit, až se mi to vymklo z rukou a nakonec jsem musela s masážemi skončit.

Čemu se tedy v současnosti věnujete?

Momentálně pracuji v jedné mladoboleslavské továrně jako tlumočnice. Přijali několik Brazilců a já funguji jako prostředník mezi nimi a jejich nadřízenými. Nicméně není to snadné, protože mezi Brazilci a Čechy panují obrovské kulturní rozdíly. Zjednodušeně řečeno, u nás chodíme do práce, abychom měli peníze, a pak jdeme rovnou spát. Brazilci jsou než na pracovní výkon více orientovaní na sociální život, zakládají si na tom, že kolem sebe mají velké množství kamarádů a známých, se kterými jsou v neutuchajícím kontaktu. Proto bývají hodně překvapení, když přijedou k nám.

To asi znamená, že se občas dostáváte do zajímavých situací.

Ano, hned na začátku jsme si například vyjasňovali, co to pro ně a pro nás znamená polední pauza. Když zjistili, že pro nás je to půlhodina na oběd, málem šli do mdlob. Pro ně je běžné mít polední pauzu hodinu už proto, že na oběd se v Brazílii stojí nehorázné fronty, že si po obědě přece potřebují poreferovat o svých zážitcích, dojít si vyčistit zuby (ano, to je běžné) a zařídit jiné nezbytnosti. Ale tady se musejí přizpůsobit. Snad se jim to podaří.

Jak probíhá vaše práce tlumočnice v továrně?

Po příjezdu se provádějí tzv. obchůzky. Jdu se svým kolegou, ředitelem výroby, který obchází jednotlivá stanoviště na hale a poptává se, jestli vše probíhá v pořádku, jestli zaměstnanci nemají nějaký technický problém, v případě havárie stroje se ptá na podrobnosti. Já se ho lehce přidržuju za loket a následuju ho. Po hale se samostatně nepohybuju, bylo by to velmi nebezpečné. A zkrátka tlumočím, co slyším. Mimoto funguju i on-line, což znamená, že pokud se fyzicky nevyskytuju na hale, kolegové mi buď telefonují, nebo pošlou zprávu a já ji přeložím a pošlu zpět. Dále překládám firemní dokumentaci různého typu.

Zmiňovala jste, že jste skončila s masážemi. Proč?

Spíš jsem je hodně upozadila. Intenzivně jsem je dělala čtyři roky a strávila jsem nad nimi opravdu hodně času. Masírování mě bavilo, práce s lidmi mě dost naučila, a hlavně mě s nimi sblížila. Jenže samotná práce mě fyzicky vyčerpávala a ubírala mi síly. Když se mi naskytla příležitost dělat tlumočnici, využila jsem toho a začala se věnovat svému původnímu oboru.

Co vás na masírování tak vyčerpávalo?

Měla jsem opravdu velkou klientelu. Kdybyste znal někoho, kdo by chtěl profesionálně masírovat, doporučte mu Mladou Boleslav. Je zde hodně továren s fyzicky utahanými lidmi a opravdu je velká poptávka po masérech, až mě to samotnou překvapilo. Dřela jsem jako kůň, masírovala jsem třeba deset až dvanáct lidí denně. Když jsem měla loni úraz prstů, masírování jsem upozadila a už jsem se tím nenechala unášet. Navíc se objevila nabídka tlumočit.

Četl jsem o vás, že jste se aktivně věnovala i sportu, horolezectví, jízdě na kole, míčovým sportům atd. Platí to ještě?

Prakticky už vůbec. Přiznávám, že mi začalo vadit, když si jde nevidomý člověk někam zasportovat a hned se vše dokumentuje, přitom třeba podal naprosto normální, ne-li podprůměrný výkon. Nechtěla jsem sportovat proto, aby mě někdo medializoval, ale abych si to užila. Všudypřítomné fotoaparáty mi byly opravdu hodně nepříjemné. Člověk se zdravým zrakem si jde zahrát fotbal a nikdo o něm neví, ale když si jako nevidomý jde hodit koulí na bowlingu, už se o něm mluví. Má to své důvody, je dobré informovat běžnou společnost o tom, co nevidomí dokáží, že se překonávají. Tak jsem to v určitém věku brala a souhlasila jsem s tím. Později jsem toho ale začala mít dost, chtěla jsem klid a běžný život. Chci dělat věci, aniž by vzbuzovaly pozornost okolí. Po čase jsem vyhledala jiné sportovní projekty, které nejsou tak medializované, našla jsem si několik běžeckých parťáků a spolu s nimi jsem začala běhat po Praze i u nás v České Lípě po lesích.

A máte nějaký, řekněme sportovní sen, který byste si chtěla ještě splnit? V naději, že o vás nikdo nebude psát?

A to mám říct do časopisu (smích, pozn. red.)?

Určitě!

No, jednou bych chtěla jít pouť do Santiaga de Compostela. Mám kolem sebe hodně lidí, kteří pouť šli nebo ji plánují, navíc mi kamarádka nabídla, jestli bych s ní nešla, což považuju pro sebe za velkou výsadu, nejspíš se tedy schyluje k tomu, že vyrazím i já. Kromě duchovního rozměru, který pouť má, mi to přijde jako skvělý způsob seznamovat se s lidmi, poutníci jsou hodně přátelští a otevření. Navíc jsem objevila výhody chození s nordic walkingovými holemi, díky nimž mohu pustit psa a nedržet se průvodce. Váhu mám na rukách a nedej bože, když šlápnu na něco nestabilního, nemusím se hned zpřerážet. Je to skvělý způsob samostatnosti, jdete za průvodce a ten vás jen informuje o možných překážkách. Nordic walking poskytuje velice osvobozující pocit.

Několik let jste pracovala i v projektu kavárna POTMĚ, jak na to vzpomínáte?

To je pravda. Práce mě hodně bavila. Mimoto mi dala určitou samostatnost a jistotu vystupování. Když vás v běžném prostředí lidé vidí, snaží se vám přirozeně pomáhat nebo kontrolovat, na co saháte, co děláte. Jenže v kavárně se najednou ocitnou v prostředí naprosté tmy, kde jsou na tom všichni bez rozdílu stejně. Najednou vám nejenže nikdo nekouká pod ruce, ale navíc očekává pomoc od vás. Role nápomocného a pomáhajícího se zde otáčejí. V nevidomém sílí pocit, že i on může pomoct, ve zdravém člověku obklopeném tmou zase může uzrát pochopení, že i on si občas může jen tak sednout a nechat se obsloužit. No není to fajn? (Smích, pozn. red.)

Takže jste si práci užívala?

Rozhodně, nicméně postupem času a nabýváním jistoty mi práce zevšedněla, přeci jen obsluhování v kavárně vnímáte trochu jinak ve dvaceti než ve třiceti letech. Člověk stárne a někam se posouvá.

Přesto si myslím, že jste tam musela zažít hodně pozoruhodných situací.

To samozřejmě, s kolegy jsme si dělali různé kulišárny, například předstírali falešné hosty, odnášeli si hrnky s nápoji apod. Do kavárny chodily i známé osobnosti. Jednou nás navštívil Tomáš Klus se svým hráčským kolegou Kučerovským a najednou je napadlo, že uvnitř zahrají na kytary. Tak mě požádali, abych jim je přinesla. Vysílačkou jsem se spojila s venkem, jestli nám to dovolí. Prý v žádném případě, vždyť bych jim nástroje rozbila. Ale kluci naléhali, až mě nakonec přemluvili. Tak jsem jim je nesla, s hrůzou a opatrně, že je někde omlátím, ale vše dopadlo dobře a kluci začali hrát. Já „zneužila situace“ a sedla jsem si jim k nohám, aniž by o tom věděli. To se mi líbilo, užívala jsem si konečně prostředí, kde nevidí nikdo mě.

Jaká pomůcka vám nejvíc usnadňuje život?

Je jich několik, například vodicí pes poskytuje krásný pocit svobody. Přiznám se, že jsem si na něj musela zvykat, protože jsem byla naučená na samostatný pohyb, a pokud jsem mu neřekla, že chci zabočit, byl chudák zmatený. Musela jsem s ním komunikovat a zpočátku to bylo těžké, na druhou stranu teď jsem za něj nesmírně vděčná, protože se mohu rychle pohybovat. Už bych se bez něj neobešla. Je skvělým pomocníkem i po sociální stránce, a to hlavně pro člověka, který přijde o zrak později během života. Vodicí pes lidem může pomoct bavit se i o jiných věcech než o tom, jak se jim to stalo.

A další pomůcky?

Rozhodně počítač a telefon. Přiznám se, že nejsem žádný fanda moderních technologií, většinou mě s ní kamarádi učí, až když je to nezbytné. Ale učit se musím, protože bez digitální techniky bych se neobešla, vzhledem k mé překladatelské praxi a komunikaci. Právě komunikace je největší pomůcka, kterou vám kdo kdy dá.

Jak to myslíte?

Nejdůležitější je naučit se o svém handicapu mluvit, hovořit o svých potřebách, sdílet je a nějakým způsobem rovněž reflektovat potřeby ostatních. Bílá hůl jen nejdůležitější, počítač super, vodicí pes bezva, ale komunikace je naprosto nejvíc. Kdyby ji všichni lidé zvládali, cítili by se mnohem lépe. Kolikrát mi připadá, že nevidomí pomůcky používají, ale nepomáhají jim k tomu, co by skutečně potřebovali. Stejně tráví čas doma a mají pocit, že si mohou všechno zařídit od počítače. Samozřejmě je to super, ale ve skutečnosti jsou sami, nejdou mezi lidi a necítí jejich přítomnost. Já se celý život snažila, aby mě lidé brali jako sobě rovnou, aby neměli potřebu se mě nejprve ptát na handicap. Chci s lidmi normálně komunikovat, to je nejdůležitější věc.

Mají s komunikací nevidomí lidé časté problémy?

Podle mě určitě, navíc i nevidomí mají dost předsudků vůči ostatním, vůči hlasu, chování a podobně. Proto je důležité na sobě pracovat, nedávat na první dojem a umět se prosadit, být dobrý v něčem, co člověka baví.

Nicméně možností, jak se uplatnit, asi není tolik, že?

Je i není - když vystudujete vysokou školu, možností máte hodně, ale ne každý má přání studovat. Někteří končí po střední škole a uplatnění je pro ně minimální. Z toho důvodu se uchylují nejčastěji k řemeslné činnosti a mám pár kolegů, kteří ani nedodělali střední školu, udělali si masérský kurz a šli masírovat.

Vy jste si masážemi prošla, nyní pracujete jako tlumočnice. Máte nějaké další cíle?

U tlumočení bych chtěla zůstat. Nerada bych se věnovala například jen profesionálním překladům, to je velká administrativa. Překládáte třeba