Jak vidí pes?

Čeleď psovitých se vyznačuje jistými podobnostmi. Všichni psovití mají tupé, nezatažitelné drápy, jsou přizpůsobiví, štíhlí, chlupatí a mají dlouhý ocas. Variabilita barev srsti je velká a závisí na prostředí, ve kterém zvíře žije. Psi nemají potní žlázy, ochlazují se jen zrychleným dýcháním a vyplazeným jazykem. Většinou žijí ve skupinách (jedna rodina) - například šakali, ve smečkách (více rodin) - například vlci, někteří osaměle - například lišky. Loví- li ve smečkách, bez problémů uženou i mnohem větší oběť. Tu pak nosí do nor svým mláďatům, o která se často stará samec i samice dohromady. Někteří psovití tvoří monogamní páry, ve smečkách se většinou rozmnožuje jen pár dominantní. Tam, kde se psovité šelmy nenacházely odpradávna, přišly spolu s člověkem (např. na Nový Zéland), a můžeme tedy směle tvrdit, že jsou rozšířené po celém světě.

Nejlepší zrak z psovitých šelem má fenek - vidí dobře i v noci, kdy loví ještěrky a ptáky. Obývá Saharu a Arabský poloostrov. Nejhůře vidí pes ušatý, žijící ve střední Africe. Orientuje se hlavně čichem a je částečný vegetarián.

Pes domácí je domestikovaný poddruh vlka obecného. Podle archeologických nálezů se domníváme, že první pes společník se objevil před 15 000 lety v oblasti Skotska a Turecka, později pak na kresbách starého Egypta a Mezopotámie. Od té doby vzniklo záměrným křížením přes 500 ras uznávaných Mezinárodní kynologickou federací. Jsou to psi s rozličnou stavbou těla, barvou a typem srsti, povahou i pracovním zařazením.

Štěňata se feně rodí po přibližně 63denní březosti slepá, hluchá a neosrstěná. Oční víčka jsou stejně jako zvukovody srostlá. Štěně se orientuje pouze čichem a hmatem, nemá termoregulaci, teplo mu tedy vytváří jenom matka a sourozenci. Kolem desátého dne života začíná vidět obrysy - víčka se tedy rozlepila, sítnice však dosud není zcela pokryta aktivními buňkami. V této době se již osrsťuje (tím začne fungovat termoregulace) a začíná i slyšet. Nejdůležitější z hlediska rozvoje psa je období mezi 3. a 7. týdnem. Pes již dobře vidí, vjemy vnímá binokulárně a smysly začínají spolupracovat. Zrak ale pro psa zdaleka není nejdůležitějším smyslem, tím je čich a v těsném závěsu za ním sluch. Tyto dva u psa téměř dokonalé smysly odsunuly zrak až na třetí místo.

Například čichová sliznice některých plemen psů pokrývá plochu až 150 cm² (pro srovnání uveďme, že u člověka to jsou pouhé 4 cm²). Zrakové centrum psa je uloženo v mezimozku, sem vedou zrakové nervy z obou bulbů a zde se i kříží. Zorné pole psa je větší než u člověka - celkem 250 stupňů. Binokulární záběr je 120 stupňů. Jakožto původně predátor a lovec má pes ve srovnání s býložravci oči umístěné více dopředu a k sobě. Právě toto anatomické utváření mu umožňuje tak velké překrytí. Má skvělý odhad vzdálenosti a prostorové vidění. Pes je však mírně dalekozraký a jeho schopnost akomodace na blízké předměty není ideální.

Předpokládá se, že pes má schopnost rozlišit některé barvy. Jeho svět tedy není černobílý, jak se udávalo dříve. Při podrobném zkoumání psích sítnic byly sice nalezeny aktivní čípky, přesto však pes barvám zřejmě nepřikládá valný význam. Ve tmě vidí pes podobně jako člověk.

V odborné literatuře jsou velmi dobře zmapována onemocnění zrakového aparátu psů. Jen pro zajímavost bych uvedla nejrozšířenější vrozená, vrozená dědičná a získaná onemocnění a jejich výskyt u jednotlivých psích ras.

Vrozeným, geneticky nepodmíněným defektem bývá mikroftalmus - tedy abnormálně malý bulbus. Oko však může být i přes své malé rozměry plně funkční. Častý výskyt této vady je zaznamenán u malých kníračů. Bez rozdílu plemen se štěňata mohou rodit afakická nebo s abnormálním tvarem oční koule (lentikonus). Vrozené bývají i anomálie víček - entropium (vchlípení) nebo ektropium (odchlípení), které lze řešit operací. Nejčastější výskyt zaznamenáváme u plemene šarpej.

Hereditární (dědičná) vrozená onemocnění mohou být patrná krátce po narození, nebo se projeví až po několika letech. Jedná se zejména o různé formy dysplazie (nedostatečného vývoje) sítnice. Dysplazie může být tzv. multifokální (v různých místech částečně), kdy pes není nijak zvlášť postižen, anebo tzv. totální, při níž je postižena celá plocha. Tato forma onemocnění končí slepotou. Vyskytuje se mono i binokulárně, častější výskyt byl zaznamenán u labradorů, amerických kokršpanělů a Kavalír King Charles španělů.

Důležitým (nejen dědičným) onemocněním je katarakta. Může k ní přispět i nedostatečná výživa feny během březosti, nitroděložní infekce nebo metabolické onemocnění. Za dědičnou se dá považovat tehdy, objeví-li se ve věku 6 měsíců až 2 roky. Typickým příkladem je stafordšírský teriér a retrívr. U 3-4letých psů se vývoj naštěstí zpomalí a nemusí vést k plnému zakalení čočky. Kataraktu lze operovat, často se používá i v humánní medicíně oblíbená metoda fakoemulzifikace, kdy se stará čočka ultrazvukem rozbije a odsaje.

Nenahrazuje se však novou, rána se jen zašije a nitrooční prostředí je opět prostupné pro světelné paprsky. S klasickou senilní kataraktou se nejčastěji setkáváme u pudlů. Mezi dědičná onemocnění řadíme i primární glaukom. U psů nejčastěji hovoříme o glaukomu s uzavřeným úhlem (úzký iridokorneální úhel), což souvisí se špatným vývojem vazů v této části oka. Zvýšený tlak vede k trvalému poškození zrakového nervu a většinou způsobuje slepotu. Na specializovaných pracovištích se u psů provádí gonioskopie (vyšetření komorového úhlu) i tonometrie (měření nitroočního tlaku). Primárním glaukomem s uzavřeným úhlem jsou nejvíce postižena plemena baset, sibiřský husky a velššpringeršpaněl. U německých ovčáků a toy pudlů se objevuje hypoplazie očního nervu - papila zrakového nervu na bulbu je tak malá, že není schopna pracovat. Oko bývá slepé. Je důležité připomenout, že do chovu by měli být zařazováni pouze naprosto zdraví jedinci.

Mezi onemocnění získaná patří například eroze rohovky v důsledku vniknutí cizího tělíska, záněty spojivky, hnisavé výtoky (např. po intenzivním pobytu na slunci nebo infekčního původu), úrazy, tržná poranění, zlomeniny obličejových kostí v důsledku autonehody nebo rvačky. Po rohovkových zákrocích chráníme psí oko kontaktní čočkou až do vyhojení jizev.

K patologickému a velmi bolestivému výhřezu třetího víčka dochází např. při tetanu nebo neurologických poruchách. Retinální atrofií trpí psi s cukrovkou. V případě těžkého úrazu, glaukomu nebo nádorového onemocnění přistupují veterináři i k enukleaci psího oka. Z kosmetických důvodů lze i psovi vyrobit oční protézu.

Avšak i úplně slepý pes je schopen prožít šťastný život po boku svého pána.

Podrobnější informace najdete v časopise Česká oční optika, únor 2011.