Blefaritis – číslo jedna mezi očními onemocněními (1. část)

V užším smyslu jde o onemocnění okrajů víček. Je to chronické multifaktoriální onemocnění, které může způsobovat poruchy povrchu oka a často souvisí s kožními onemocněními, jako je rosacea (růžovka), seborrhoická dermatitida, akné nebo neurodermitis.

Speciální formou blefaritidy, která je v anglické literatuře označována jako Meibomian Gland Dysfunction (MGD), je funkční porucha Meibomských žláz, při níž dochází ke ztenčení slzného filmu, a následkem je suché oko.

Jednou z jistých příčin blefaritidy je věk - od 50. roku věku nastávají změny Meibomských žláz. Mezi další rizikové faktory patří i kožní onemocnění, Sjögrenův syndrom, užívání určitých léků a nošení kontaktních čoček. Poruchy funkce Meibomských žláz mohou ovlivnit komfort nošení kontaktních čoček a vést až k jejich intoleranci.

Epidemiologie

Ačkoliv je blefaritida pokládána za nejčastější oční onemocnění, neexistují žádná spolehlivá epidemiologická data o četnosti jejího výskytu. Dodnes nebyla určena jednotná definice či klasifikace ani standardizace kritérií. Určité formy nemoci jsou především v počátečních stadiích

bez příznaků.

V USA sestavili dotazník, který obdrželo 5 000 dospělých pacientů. Byli dotazováni na symptomy blefaritidy, jako jsou slepené řasy, usazeniny mezi řasami, pálící či zarudlé oči nebo pocit suchosti oka v posledních 12 měsících. Téměř 80 % dotázaných udalo, že trpí alespoň jedním z příznaků, 63 % má dokonce více příznaků.

Horn našel ve skupině 400 pacientů, kteří přišli na rutinní oční vyšetření, u 40 % poruchy Meibomských žláz. Při těchto vyšetřeních se neprokázal vztah onemocnění k pohlaví, alergiím či nošení kontaktních čoček. Pozitivní byl pouze vztah k věku.

Venturio nalezl u podobné skupiny pacientů 24 % případů zadní blefaritidy, u 21 % zjistil suché oko a u 17 % přední blefaritis.

Knop popsal u 75 % všech pacientů se suchým okem abnormální vrstvu lipidů, kde v 65 % byla příčinou porucha funkce Meibomských žláz.

Klasifikace

V literatuře nalézáme řadu odlišných klasifikací, první z nich navrhli Gifford a Cowper již v letech 1921 a 1922. V roce 1982 předložil McCully nové rozdělení chronických blefaritid do 7 skupin, odpovídajících očním příznakům. Jiní autoři upřednostňují morfologická kritéria okrajů

víček, vlastnosti sekretu Meibomských žláz a vlastnosti slzného filmu. Nejčastější a nejjednodušší klasifikace blefaritid odpovídá lokalizaci změn - přední (anterior) a zadní (posterior).

Přední blefaritida postihuje víčko až k šedé (Marxově) linii. Rozlišuje se stafylokokov a seborrhoická forma.

Zadní blefaritida je častější, popisuje se jako nesprávná funkce Meibomských žláz (MGD). Jako nejčastější příčina suchého oka je MGD důležitým faktorem při nesnášenlivosti kontaktních čoček.

Blefaritis anterior

Při přední blefaritidě je postižena především kůže a řasy.

Stafylokoková blefaritis

Pro tuto formu je typické výrazné zmnožení víčkové bakteriální flóry.

Roztoč vlasových folikulů

Na lidské kůži se běžně vyskytují dva typy drobného roztoče Demodex.

Blefaritis posterior

Zadní blefaritida popisuje změny v zadní části okraje víček tam, kde ústí Meibomské žlázy.

Meibomské žlázy

Meibomské žlázy (Glandulae tarsales) - jsou holokrinní mazové žlázy, uspořádané paralelně na tarzální ploténce horního i dolního víčka. Již v roce 1666 je popsal Heinrich Meibom. Na horním víčku je jich asi 30-40, na dolním jsou poněkud menší, je jich asi 20-30. Plynule vylučují sekret, který je pohybem víček rovnoměrně rozdělován do slzného filmu a představuje trvalou ochrannou bariéru povrchu oka.

K zajištění příznivého obsahu lipidů v slzném filmu stačí, aby byla aktivní pouhá polovina Meibomských žlázek, proto je postižení jejich funkce zpočátku velmi nenápadné.

Dysfunkce Meibomských žláz

Funkční poruchy Meibomských žláz jsou pravděpodobně hlavní příčinou nadměrného odpařování při suchém oku.

Blefaritis a kontaktní čočky

Je jen málo studií, které se zabývají nošením kontaktních čoček jako možnou příčinou blefaritidy nebo MGD. Důvodem je především nedostatečné určení kritérií tohoto onemocnění. Poruchy funkce Meibomských žláz byly nejprve popsány u nositelů kontaktních čoček. Výsledky incidence blefaritidy u této skupiny jsou rozporné.

Jak diagnóza, tak terapie blefaritidy učinily v posledních letech velké pokroky - o tom a o možné kauzální terapii suchého oka bude druhá část tohoto příspěvku.

Z německého originálu přeložila prof. MUDr. Blanka Brůnová, DrSc.

(Literatura: Blümle, S: Blepharitis - Nummer eins der Augenerkrankungen, DOZ 3/2011)

Podrobnější informace najdete v časopise Česká oční optika, květen 2011.