Beno Blachut: Mezi optikem a klientem by měl panovat respekt

Váš táta byl operní zpěvák, Váš dědeček pracoval v továrně Wichterle a Kovářík. Takže tu máme umělecký a technický obor. Řekl bych, že jablko padlo hodně daleko od stromu. Jak jste se ocitl v optickém prostředí?

Náhoda to určitě není, spíš souhra okolností. Chtěl jsem na medicínu, kam mě ale nevzali a udělali dobře. S odstupem času vím, že bych ji nezvládl. Když jsem pak seděl na zubařském křesle a paní doktorka, která zároveň učila na zdravotnické škole na Alšově nábřeží, se zeptala, co konečně začnu dělat, nedokázal jsem jí odpovědět. Měl jsem za sebou různé pomocné práce dělníka, skladníka a podobně. Nevěděl jsem, čím se mám živit. Tak mně začala vyjmenovávat obory, co všechno se na Alšáku studuje, a když řekla optiku, získaly mé představy pevnější obrysy.

Proč vás zaujala zrovna optika?

Má maminka celý život bojovala s viděním. Měla těžkou myopii a navštěvovaly ji tehdejší oční kapacity, které se jí snažily pomoct. Takže když paní doktorka navrhla optiku, zavětřil jsem. Přihlásil jsem se na pražskou Střední zdravotnickou školu na Alšově nábřeží, kam jsem chodil dva roky a po návratu z vojny jsem zakotvil v optice u pana Hádka.

Vaše práce je spojena především s tvrdými kontaktními čočkami. Kdy jste se jim začal věnovat?

Po kontaktních čočkách jsem pokukoval od začátku. Možná to bylo tím, že dědeček pracoval ve Wichterleho továrně a moji rodiče se s Wichterlovými znali. Když jsem v roce 1979 obdržel zprávu, myslím, že to bylo přímo od ředitele Národního podniku Oční optika Josefa Navrátila, že se v aplikačním středisku kontaktních čoček v Mostecké ulici uvolní místo, neváhal jsem a přesně 3. ledna 1980 jsem tam nastoupil. Od té doby jsem se motal kolem kontaktních čoček a brýlovou optiku upozadil.

Práce ve středisku kontaktních čoček pro Vás asi musela být dobrou zkušeností, že?

Ano, byl jsem mladý a měl jsem od koho učit. Panovala tam ideální konstelace lidí, od šéfa Pavla Treglera až po profesorku Brůnovou, primáře Rodného nebo primáře Rezka. Vzpomínám si, že Pavel Tregler mi tenkrát řekl: Vždycky přemýšlej o tom, jestli to nemůžeš udělat lépe. Řekl bych, že se jedná o docela dobré motto i pro optický obor. Snažil jsem se této zásady držet. Tím pádem jsem při práci s měkkými kontaktními čočkami přemýšlel, co by se dalo zlepšit, a nakonec jsem zaměřil pozornost na pevné kontaktní čočky, které jsou dodnes alfou a omegou mé činnosti.

Kam všude Vás praxe optika a optometristy zavedla?

Dvakrát jsem se mohl podívat na Kubu. Za tuto příležitost vděčím paní profesorce Brůnové a panu Navrátilovi. Merkuria plánovala vyvážet na Kubu měkké kontaktní čočky, ale pracovali tam jen s tvrdými kontaktními čočkami, tak potřebovali někoho, kdo jim předá zkušenosti. Vydali jsme se tam s paní profesorkou v roce 1987 a podruhé v roce 1989. Působili jsme v obrovské klinice v Havaně. Jednalo se o bývalou banku, kterou tam postavili Američané a Kubánci z ní udělali nemocnici. K našemu pobytu se váže i jedna vtipná historka. Ještě v Československu jsem aplikoval kontaktní čočky profesoru Almeidovi, osobnímu lékaři Fidela Castra. Tehdy za mnou přišli z kubánské ambasády, že si profesor přijede pro kontaktní čočky. Jenže v té době vyhořel národní podnik Ergon a kontaktní čočky nebyly k dostání. Profesorovi to nevadilo, prý si počká. Na Ruzyni přiletěl vládním letadlem, v Československu strávil asi čtrnáct dní a když pro něj někde narychlo vyrobili čočky, já mu je aplikoval, on nastoupil na letadlo a vrátil se do Havany. Když jsem potom byli na Kubě a na klinice už jsme se spřátelili s personálem, jenž nám vykládal i takzvané věci pod čarou, najednou venku přistála helikoptéra, otevřeli se dveře a v nich se objevil profesor Almeida, mířící ke mně se slovy můj compañero. Personál kliniky šel do mdlob a přemýšlel, co nám kdy řekli.

To musela být dost paradoxní situace. Z Vašich cest na Kubu je však vidět, jakou roli hraje specializace v oboru. Myslíte si, že tvrdé kontaktní čočky jsou ve Vaší praxi konkurenční výhodou?

Určitě, v současnosti existuje až příliš očních optik a někteří brblají, že si lezou do zelí. Říkám jim: tak dělejte něco, co ostatní nenabízejí. Já takhle skončil u tvrdých kontaktních čoček a jsem spokojený. Baví mě sledovat, jak přicházejí lidé se špatným zrakem a pak ode mě odcházejí a vidí. To je příjemný pocit. Je zajímavé, že mladou optickou generaci tento druh korekce moc nezajímá. Na druhou stranu je to dobře, mám jakýsi monopol (smích, pozn. red.). Akorát se mě pacienti ptají, kam půjdou, až to tady zavřu.

Nemáte nástupce?

Možná se nějaký najde. Líbí se mi, že se obnovuje tradice rodinných optik, ale u mě to nenastane. Starší syn Beno je dramaturgem v opeře Národního divadla a Dominik vystudoval produkci na DAMU. Jednou se mě ptal kolega Svaťa Graca, jestli mě to ještě baví. Odpověděl jsem mu, že ano, ale někdy toho mám nad hlavu. Na druhou stranu zaplať pánbůh za to. Když člověk může pracovat, měl by za to být rád. Jakmile už nemůžete, ztratíte cíl, motivaci a nevíte co dál.

Takže dál pracujete, abyste neztratil motivaci ráno vstát z postele?

Těch důvodů je víc. Mám určitou zodpovědnost za lidi, kterým poskytuji službu. Naštěstí ke mně chodí v drtivé většině příjemní pacienti a jakmile odcházejí a dobře vidí, je to pro mě úžasná a hmatatelná motivace. Dalším motivačním prvkem je samozřejmě princip placení účtů…

To máte pravdu, principu placení účtů čelíme všichni. Že poskytujete zdravotnické služby a pomáháte lidem, je ale pocit k nezaplacení, ne?

Dá se to tak říct. Hlavně se ale divím, když ke mně někdo přijde, prohlásí – já vidím – a pak mi nepřečte první písmenko. To se občas opravdu stane a měl jsem i případ, kdy byl dotyčný řidičem kamionu. Řada lidí si totiž neuvědomuje, že za volantem skoro nevidí, a pokud na ně někdo uhodí, vymlouvají se, že jezdí tam, kde to znají, nebo jezdí pomalu. Tak se jich vždycky ptám, ale ti kolem vás na silnicích pomalu nejezdí, že?

Zrak řidičů je palčivou problematikou, nedávno jsem narazil na článek v motoristického časopisu, který se tomuto tématu věnoval. Byl to článek z počátku šedesátých let. Za tu dobu se u nás ale téměř nic nezměnilo.

Naštěstí se toho v současnosti ujmulo několik lidí a firem, takže existuje určitá osvěta. Jenže řidiči si pořád neuvědomují, že když v osmnácti při skládání zkoušek vidí, za tři roky to klidně nemusí být pravda. V práci často řeším keratokonus – a ten může zdevastovat vidění i v průběhu dvou let. Bohužel neexistuje žádný systém, jenž by řidičům nařizoval kontrolu zraku, teprve až od 65 let. Co se v tomto období děje se zrakem, nikoho nezajímá.

Máte pocit, že lidé na svůj zrak nedbají dostatečně?

Za mnou často lidé přicházejí s tím, že chtějí jen brýle na čtení. Neříkejte jenom, odpovídám jim. Zrak je nesmírně důležitý, je alfou a omegou všeho. Nemusíte mít čich, chuť, snad i sluch, s tím se už nějak poperete. Ale nevidět je obrovský handicap. Kolikrát jsem už slyšel vyprávění lidí, kteří se se ráno probudili a měli černou skvrnu před okem. V ten moment zjistili, že už si nepřečtou knihu, nevyplní složenky a tak dále. Proto každému odpovídám, neříkejte jenom.

To zní jako efektivní způsob, jak lidem vštípit do hlavy podstatu kvalitního vidění…

Základem úspěchu optiky je umění brýle prodat. V současnosti vám brýle udělá i stroj, ale se zákazníkem jste pořád v přímém kontaktu, takže musíte disponovat určitými verbálními schopnostmi. Bylo by ideální, kdyby z obou stran panoval upřímný respekt – klienti mě potřebují, aby lépe viděli. Já vás jako zákazníka potřebuji, protože mě živíte, ale nebudu z vás dělat hlupáka, který vám nabízí jakoby slevu, která ve skutečnosti neexistuje. To by se měli lidé naučit. Žádná sleva není zadarmo a netuším, proč to náš obor nepochopil. Poskytujeme služby, které se týkají zdravotnictví. Ještě jsem nezažil, aby mi doktor udělal korunku se 40% slevou…

Lze se vůbec ze začarovaného kruhu slev vymanit?

Pevně věřím, že mladá generace na straně prodávajícího i spotřebitele už pochopila, že slevy nejsou tím pravým obchodním tahákem. Původně začaly se slevami řetězce v zahraničí, ale už i tam od toho upouštějí. My jsme si bohužel u lidí vypěstovali zvyk, že když si koupí jedny brýle, optik jim k tomu s nadsázkou přidá ještě další tři kusy. Pokud vím, že má můj klient hluboko do kapsy, mám občas vnitřní problém říci mu finální částku, ale pochlapím se, sdělím mu ji a on to přijme. Přeci nejde na něčem pracovat tři hodiny a pak za to nic nechtít.

Za minulého režimu pojem sleva v oční optice neexistovala. V té době asi panovaly jiné potíže, že?

Za vlády jedné strany se člověk musel smířit s faktem opravdu malého výběru. Pokud měl v optice známého a měl štěstí, dostal se i k podpultovému zboží. Obecně jste ale přišli do optiky, kde jste si mohli vybrat ze čtyř modelů a dvou velikostí. Pro ilustraci se podělím o jednu příhodu na sešlosti v národním podniku Okula Nýrsko. Přítomen byl i nějaký soudruh jakožto výrobní náměstek. Jedna kolegyně povstala a řekla, zdali bychom mohli inovovat sortiment dětských brýlí. Stoupl si a začal na ni hystericky řvát, jak to, že je nespokojená, když jsou sovětští lidé s naším produktem spokojení. Cožpak si myslí, že sovětské děti jsou méně náročné než ty československé? Křičel tam na ni, ona si pak sklesle sedla a v duchu očekávala, že si pro ni v brzké době přijdou. Ale je to pravda, výběr sortimentu byl opravdu slabý.

Tehdejší doba měla řadu chyb, systém zdravotnictví ale fungoval, ne?

To ano, před revolucí jsme měli perfektně propracovaný systém a fungovaly i různé léčebny, například pro slabozraké děti. Když už jsme se bavili o Kubě, tam se prováděla i radiální keratotomie. V Sovětském svazu se jí intenzivně věnoval Svjatoslav Fjodorov, který tímto způsobem řešil myopii. Jednalo se vlastně o předchůdce laserových operací a byl s tím hodně úspěšný. Radiální keratotomii zavedl i na Kubě ve špičkové budově s operačními sály. Pamatuji si, jak mi profesorka Brůnová říkala, že kdybychom do ní převezli přístroje ze všech pražských klinik, stejně bychom ji nenaplnili. Byl to skvěle fungující komplex, v němž pacient dostal digitální kartičku a chodil na jednotlivá vyšetření. Na kartičku se mu nahrávaly výstupy lékařů, která se strčila do počítače a každý doktor mohl vidět kompletní údaje. Lidé na Kubě neměli pomalu co jíst, ale zdravotní péči měli propracovanou.

Po roce 1989 se toho hodně změnilo. Kdy jste si otevřel optiku?

Jako jeden z posledních. Všichni už měli optiky zprivatizované a já se pořád rozhoupával. Až když nebylo skoro z čeho vybírat, zaujaly mě prázdné optické dílny na Kozí ulici v Praze a obrátil jsem se na pana Navrátila. Tak jsem to vzal a ještě s kolegou Frantou Jeřábkem jsme otevřeli optiku. Jenže pak jsem byl nucen prostory opustit, protože v rámci restitucí dostala objekt původní majitelka, která si asi myslela, že mám naftový vrt, a zvedala nájem. V následujících několika letech jsem se několikrát stěhoval, až jsem zakotvil v nynějších skromných prostorách Polikliniky na Národní. Je to fajn, mám minimální náklady na provoz a jsem spokojený.

Usuzuji, že jste musel mít s provozem a stěhováním optiky hodně starostí. Nikdy jste si neříkal, že by možná bylo lepší být někde zaměstnaný?

Mnohokrát, ale pak jsem si uvědomil, jakou svobodu mi podnikání poskytuje. Mohu si nastavit pracovní dobu podle sebe, nadávat mohu akorát sobě a nemusím se s nikým konfrontovat. A také jsem měl obrovské štěstí na zaměstnance, byť v současnosti už pracuji sám.

Je pravda, že optici nechodí do důchodu?

No, když potkávám své stejně staré kolegy, tak svou práci pořád dělají. Předpokládám, že pokud to člověka stále baví, nemá důvod končit. A to platí i o mě – dokud mě to baví a mám pevné zdraví, budu pokračovat.