„Na takového šílence čekáme několik let,“ slyšel Filipec ve Venezuele

„Všechno, co jsem dělal, má své kouzlo, ať už to byly mise v Afghánistánu, nebo genetický výzkum,“ vypráví Filipec.
Dobrodruh oftalmologie, který si z výzkumu říční slepoty v džungli venezuelského pralesa odnesl malý dárek v podobě malárie, tvrdí, že se k očnímu lékařství dostal náhodou. Podle jeho výsledků to spíš ale vypadá na zásah vyšší moci.

Proč jste si tedy nakonec zvolil oční lékařství?
Vždycky jsem chtěl dělat chirurgický obor, který by byl spojený s vědeckou prací. Vystřídal jsem ještě na škole urologii, neurochirurgii a kardiochirurgii, ale pořád to nebylo to pravé. Taky jsem pošilhával po psychiatrii, protože mám blízko k humanitním vědám. Ale když jsem ukončil studium, tak jsem listoval seznamem všech klinik a do oka mně padlo oční. Říkal jsem si, že je tam chirurgie, je tam věda, a to bylo rozhodující.

Co vás nejvíc zajímá v rámci oftalmologie?
Těžko říct. Dlouho jsem vědecky pracoval a ještě pracuji na univerzitě, v současnosti jde hlavně o výzkum oční genetiky, hojení tkání, experimentální transplantace rohovky u myší. Ale taky tu je chirurgie, kde se nejvíc zabývám transplantacemi, operacemi šedého zákalu a refrakční chirurgií. Vystudoval jsem i oční imunologii, to bylo zase léčení očních zánětů... takže v podstatě jsem zkusil téměř vše a asi nejzajímavější je pro mě právě ta komplexnost oftalmologie.

Jaký zákrok ve Vaší kariéře pro Vás znamenal největší profesní satisfakci?
Je těžké vybrat jeden zákrok. Mám jednu pacientku, shodou okolností lékařku, která má těžký Sjögrenův syndrom, při němž člověk ztrácí, mimo jiné, schopnost tvorby slz. Když jsem ji viděl poprvé, tak měla kruté bolesti očí a zrakové potíže, na jiných klinikách pak prodělala operaci šedého zákalu a několik neúspěšných transplantací rohovky, než se ke mně znovu dostala. V té době byla prakticky slepá. Já jsem jí na obě oči transplantoval sliznici z ústní dutiny a posléze zatím na jednom oku implantoval umělou rohovku. Její vidění sice není zatím zcela ideální, ale je podstatně lepší a kruté bolesti ustaly. Pak si ještě vzpomínám na jednu malou holčičku, která měla zákal rohovky, šedý zákal a glaukom na svém jediném oku a vůbec nic neviděla. Té jsem dělal kombinovanou operaci transplantace rohovky s extrakcí čočky a implantaci čočky. Před rokem jsem ji viděl znovu a byla schopná vidět a žít normální život.

Váš mediální obraz vytvářejí především loňské mise v Afghánistánu, kde jste, mimo jiné, učil místní oftalmology transplantovat oční rohovku. Chystáte se tam letos zase?
Vracíme se tam v květnu s italským kolegou Carresim u příležitosti druhého sjezdu Afghánské oftalmologické společnosti, jejíž jsme první čestní členové. Současně chceme zkontrolovat, jak funguje naše centrum pro transplantaci rohovky, které jsme budovali vloni. Rovněž tam jedeme s ideou vytvořit mobilní chirurgickou a vyšetřovací jednotku, která by byla schopna přivést lékařskou péči do těžko dostupných oblastí, kde o očních lékařích ani nevědí.

Je pravda, že když se člověk podívá na nějaký dokument z Afghánistánu, tak v něm nevidí žádného člověka s brýlemi.
To je přesně ono. Málokdo tam vůbec dojde k očnímu lékaři, přestože skoro nevidí. I když ve větších městech se situace zlepšuje.

Jaké jsou v Afghánistánu lékařské podmínky? Opět se musím obrátit k televiznímu dokumentu, v němž do malé nemocnice v horách přišel evropský lékař a vyfasoval tam jeden plášť, jedny rukavice a starou pilku na amputace.
Je možné, že některé mise takhle vypadají. Co se ale týká naší mobilní jednotky, tak máme zcela jinou představu. Střídali by se tam evropští lékaři spolu s afghánskými, kteří by se především učili, a také vybavení by mělo být na úrovni. Například by v této jednotce mělo být možné operovat šedý zákal ultrazvukem. Na druhou stranu asi nebude úplně lehké přimět afghánské lékaře k účasti, protože oni spíš potřebují pracovat ve svých ordinacích a vydělávat na živobytí a to je v Afghánistánu přeci jen trochu těžší než jinde.

Ale pokud se zadarmo naučí něco nového, tak je to skvělá investice do praxe.
To zcela určitě.

Kromě Afghánistánu jste díky své profesi navštívil lecjaký kout světa. Můžete nějak vystihnout extrémy v péči o zrak?
Prvním problémem je dostupnost. Jsou zkrátka místa tak odříznutá od civilizace, že je tam péče v podstatě nulová. S tím jsem se setkal při epidemiologické studii říční slepoty ve venezuelském pralese, odkud se tamní obyvatelé – indiáni Yanomami – v podstatě nemohou k nějaké pomoci dostat. Zkrátka kdo má nějaké problémy, tak má smůlu. Já jsem tam pobýval dva roky po resekci střeva a říkal jsem si, že kdyby mě ten problém potkal tam, tak je konec.

To muselo být hodně velké dobrodružství.
To tedy bylo. Měl jsem napsat kapitolu o říční slepotě do jedné americké publikace a rozhodl jsem se prohloubit si znalosti v terénu. V jednom článku jsem objevil, že se ta nemoc vyskytuje také ve venezuelské džungli. Rozhodl jsem se tam vydat, i když musím říct, že jsem neměl moc jasno, do čeho se pouštím. Po dvou dnech cesty z hlavního města jsme dorazili do centra pro výzkum tropických chorob v městečku na okraji deštného pralesa. Tam mě přivítali s tím, že na takového šílence už čekají několik let, protože žádný místní očař by se doprostřed pralesa dobrovolně nepustil. Dala se dohromady expedice. Odstartovali jsme s padesátiletým herculesem na zastrčenou vojenskou základnu a odtud jsme pluli tři dny na kánoích a pak den pěšky pralesem. Tam začala samotná práce, vyšetřování indiánů a odebírání vzorků. Optometristy určitě pobaví naše svízel s vyšetřováním ostrosti zraku. Indiáni jsou samozřejmě negramotní a tak jsme používali obrázky, což je běžné. Jenže pro lidi z džungle nic neznamenaly pro nás tak zřejmé symboly, jako je hvězda nebo symbol ruky. Zkrátka bylo to nesmírně zajímavé, i když bez té malárie, kterou jsem tam dostal, bych se určitě obešel.

To chápu, ale pojďme zpět k péči.
Pak jsou země, jako je zmiňovaný Afghánistán, kde jistá forma péče existuje, nicméně z finančního hlediska tam vládne chaos. Péči zajišťují z velké části zahraniční nevládní organizace. Afghánské ministerstvo zdravotnictví se jen pomalu ujímá své role v organizaci zdravotnictví. Zdravotní pojištění zatím neexistuje. Co se týká místních oftalmologů, tak ti mají jako hlavní vyšetřovací nástroj baterku, a i ostatní technické vybavení je na velmi nízké úrovni. Oproti Evropě či USA je to naprosto nesrovnatelné, jak diagnosticky, tak terapeuticky, o dostupnosti nemluvě. Západní země spíš trápí otázky financování a možnosti připlatit si za určité nadstandardy. Američané právě nedávno možnost příplatků u nitroočních multifokálních čoček povolili, u nás i v Evropě je ten přístup zatím bohužel konzervativnější.

V současnosti lze operativně odstranit spoustu očních vad a potřeba nosit brýle či kontaktní čočky se stává stále menší. Myslíte, že brýlím či kontaktním čočkám někdy úplně odzvoní?
Všechny tyto tři druhy korekce zraku mají stále své místo. Ale refrakční chirurgie je na velkém vzestupu, její bezpečnost je nyní na úrovni kontaktních čoček a u pacientů zřejmě začne převládat touha být nezávislý na brýlích či čočkách. Nicméně asi tu bude vždy skupina lidí, kteří nebudou mít zájem refrakční operaci z různých důvodů podstoupit.

Mají lidé ještě stále obavy z laserových operací?
Určitě jsme v současnosti jinde než před patnácti lety, máme mnohem více zkušeností a nesrovnatelně dokonalejší a přesnější techniku, takže můžeme zájemcům bezpečnost zákroku a předvídatelnost výsledku prokázat. Musím ale také upozornit na to, že refrakční chirurgie dnes zdaleka není jen laser, ale mnoho dalších metod, které se aplikují podle druhu zrakového problému.

Ale koukám, že Vy jste se brýlí nevzdal...
Mně je padesát a jsem vetchozraký neboli presbyop. Tato vada se dá řešit několika metodami, ale v současnosti je nejnovější a nejúčinnější konduktivní keratoplastika, která výrazně zlepšuje vidění na blízko a současně, oproti třeba metodě monovision, daleko méně snižuje kvalitu vidění na dálku. No a já bych tuhle operaci celkem rád podstoupil, protože, jak mně potvrdí každý presbyop, mít na různých místech desatery brýle na čtení, stále je zapomínat a hledat, to je poměrně otravné.

Zkuste se teď zamyslet nad dalekou budoucností. Bude podle vás sestrojeno zcela umělé funkční oko?
Zatím bych byl hodně skeptický. Pokusů o umělé vidění je řada, ale pokud vím, tak žádný z těch systémů nefunguje a ani to nevypadá, že by v brzké době fungoval. Několik laboratoří na světě se tímto problémem zabývá. Zkouší se implantovat čip do sítnice, nebo je sestrojena minikamera umístěná do sklivce přenášející vjemy do zrakového nervu. To by mohlo teoreticky fungovat u těžkých onemocnění, u nichž ovšem zůstává funkční zrakový nerv. Pak existují pokusy snímat vjemy kamerou, převést je na elektrický podnět a přenést přímo do zrakových center v okcipitálních lalocích mozku. Všechny tyto metody jsou ale stále dost vzdáleny dosažení normálního vidění. Zkrátka je to ještě hodně daleká budoucnost na úrovni science fiction. Já osobně bych viděl schůdnější cestu v genetickém výzkumu. U psů už bylo dosaženo velice zajímavých výsledků a tady bych si nějaký bližší časový horizont dovedl představit.

V souvislosti s předchozí otázkou mě napadá úvaha, zdali se oftalmologie v budoucnu zaměří nejen na navrácení zrakových vad do normálu, ale i na vylepšení schopností vidění nad běžný “zdravý“ zrak.
Tohle se v podstatě už v malé míře děje. Nyní dokážeme operačně, kontaktními čočkami nebo brýlemi vykorigovat zrak na obligátních šest šest. Současným trendem v optických výzkumech je ovšem zlepšování kvality vidění. Zásahy do zraku odhalily jeden problém. Nemáme dostatek dobrých vyšetřovacích metod a standardů pro to, abychom stanovili kvalitu vidění. Existuje vyšetření kontrastní citlivosti, ale v podstatě ho zatím neumíme převést do praxe. Víme, že existují fenomény oslnění, vznikající při vidění za šera, máme ale nedokonalé metody jejich vyšetření. Taky jsme se vždycky zabývali jenom diagnózou a korekcí aberací nižších řádů, to znamená zjištěním počtu dioptrií a jejich korekcí standardními metodami. Dnes jsme se posunuli na výzkum korekcí aberací vyššího řádu, kterými se doteď zabývali jen fyzikové a astronomové, a my se nyní věnujeme jejich diagnostice pomocí přístrojů. Tato technika – aberometrie – před pěti lety ještě neexistovala, dnes je to pro nás klíčová metoda a právě ta otevírá možnosti pro korekci těchto vad a eventuální zlepšení vidění.

V čem by se to projevilo, viděl bych dvakrát tak daleko, nebo poznal větší spektrum barev?
Je samozřejmě otázka, jestli taková vylepšení vůbec potřebujeme. Dnes však již víme, že část lidí sice šest šest přečte, ale kvalita jejich vidění není dobrá právě díky vysokým aberacím vyšších řádů. Snížená kvalita vidění pak může zejména za šera znamenat veliký problém. Jsme na této cestě poznání v podstatě na začátku a klademe si otázky, co si s novými informacemi dál počít, které aberace korigovat a které ne. Domnívám se, že zvýšení ostrosti zraku nad standard, ale hlavně kvality vidění bude přínosem pro řadů lidí. Aberace vyššího řádu jsou pro nás nyní absolutně novou dimenzí, téměř dobrodružstvím.