Ke zraku se nehodí slova typu expres nebo do hodiny

Podle čeho jste si vybíral místo pro svou optiku?
Náhodou. Skončila nám nájemní smlouva na ulici Vězeňské. Jeden den na internetu bliklo „obchodní prostory s terasou“. Ten den v Praze sněžilo a já jsem se sem přišel podívat. Vešel jsem na bílý zapadený dvůr, rozhlédl jsem se a řekl jsem si, že tohle místo chci. Je zastrčené, musíte je hledat, ale... když tady vysvitne na terasu sluníčko a když máte rád Prahu tak jako já... Jsem šílenec, vím, že to není na hlavní třídě, ale kdo sem přijde, tak tento prostor chválí. Lidé sice vyjmenují padesát důvodů, proč sem nejít: vedou sem schody, jsme tady schovaní... Jenže na druhou stranu, lidé chodí na konkrétní adresu...

Podepsala se krize na podnikání optiků?
Když se potkám s kolegy z branže, mám pocit, že musíme být při budování kapitalismu úspěšní a nikdo nemůže říct: „Mně to nejde, už mě to nebaví, jsem z toho unavený“. Lidé nepřiznají, když se s něčím potýkají. Já, protože mám na krku už nějaké roky, můžu říct, že je to tak, na podnikání se krize podepsala, lidé reagují jinak. Dnes říkají častěji větu „Chci do starých obrub nová skla“ než větu: „Chci nové brýle.“ Také si víckrát ověřují, kolik co stojí. Navíc když 50x denně uslyšíte, že je krize, ovlivní vás to.

Takže jde hlavně o ceny?
Odpovím takto: co mě osobně zlobí, je to, že jsme podnikání degradovali na hru se slevami. Kdyby byla situace dobrá a zdravá, nikdo se nebude podbízet kýčem slev. Navíc – český národ utrácí peníze jinde, třeba za dovolené, ale na brýlích chce šetřit. Možná mě někdo nebude mít za tato slova rád, ale považuji to za primitivní. Nás Čechy považuji trošku za brblaly, což má svůj historický důvod. V minulosti o nás stále rozhodoval někdo jiný. Naráz jsme se měli v jeden moment naučit o sobě rozhodovat sami, ale neuměli jsme to. Je to jako když zvíře z ohrady dáte do buše v Africe – pořád se bude ohlížet a říkat si, jestli se něco neděje, jestli se nemá k někomu přidat.

Říkáte rozhodovat o sobě sami. Co jsme se už jako optici naučili? Co umíme dobře a co ještě neumíme?
Zlepšili jsme se a dostali se na stejnou úroveň v technickém vybavení a hardware. Musíme se učit komunikovat s lidmi. Musíme se učit od sebe navzájem. Musíme učit lidi, aby na svoje oči měli čas. Nesmíme z našeho povolání dělat takzvanou „rychlokvašku“. Slova jako expres, do hodiny, hned – ta se ke zraku nehodí.

Takže rychlost považujete za nežádoucí.
Rychlost je v systému a začíná to už na očním. Žádný z lékařů na pacienta nemá počet minut, který by na něj měl mít. Nechci to zobecňovat, ale vyšetření často probíhá ve stylu: „Paní Nováková, 75 let, +4 na čtení, další.“ Vyplývá to z bodového číselníku oftalmologických výkonů. V tom je na minutu spočítáno, kolik má pacient u lékaře strávit času, např. v rámci refrakce. Pro informaci, na ni má patnáct minut. Kdyby měl klient absolvovat celé vyšetření podrobně, nedá se to stihnout, i když budete erudovaný lékař. Utnout rychlost musí lékař naučit i zákazníky. Všichni pořád někam spěcháme. Jaký užitek má něco uspěchat? Co uděláme s časem, který ušetříme tím, že něco uspěcháme? Jsme uštvanější, unavenější, nestíháme. Uděláme v rychlosti něco lépe, více, kvalitněji? Udělejme si radši čas a nešetřeme na nesprávném místě.

Co by pomohlo tomu, aby bylo na vyšetření dost času?
Ekonomická vzdělanost. Správné kalkulace. Menší počet optik. Naučit lidi vážit si vidění. V tradičních zemích, jako je Rakousko, Německo nebo Švýcarsko, si váží zdraví a ví, že zdraví stojí peníze. Profese zubaře, právníka i optika je drahý špás a lidé v těchto zemích to vědí. Učí se to už od mala, akceptují to. Pro příklad uvedu, že pokud dítě v těchto zemích má nosit rovnátka, dostane je na pokladnu, ale pokud rodiče něco zanedbají a dítě rovnátka nenosí, rodiče to pak pojišťovně musí zaplatit.

Takže neumíme zacházet se svým zdravím? Myslíte, že je to dědictví z dob komunismu?
Ještě to neumíme. Je to i chyba nás jako Společenstva – neumíme zatím vidění dobře prezentovat. Ve srovnání s tím, kolik vychází časopisů o správné výživě a hubnutí a kolik peněz do reklamy vloží firmy, které se zdravím zabývají, optici osvětu ve všeobecném stylu nedělají, nebo jen minimálně. Nejde o to, prezentovat čočku nebo brus, které jsou nejlepší. Jde o to, prezentovat povědomí o naší profesi.

Jak to chcete udělat, aby se povědomí o zraku obecně zlepšilo? A když se zeptám na rovinu, umí optici reklamu?
Jde o to, nehrát si na vlastním písečku a na konkurenci. To je podle mně nešvar. Na rozdíl od lékařů, kteří drží spolu, protože ví, že chybu může udělat každý, optici jsou schopni říct zákazníkovi, který si jen přišel přeměřit brýle: „To se rozumí, že na ty brýle dobře nevidíte, hned se pozná, že je dělali jinde než u nás.“ Jako optici se navzájem dokonce udáváme. Je to takové to „on dělá něco, co dělám já, ale načerno, tak ho prásknu“.
Naše profese se musí zušlechtit. Když to zobecním, je to dědictví socialismu, kdy nic nebylo ničí a mnozí se snažili ukrást, co se dalo. Pak jsme začali naráz všichni podnikat, i když jsme to tehdy ještě neuměli.
Naši profesi bychom měli umět propagovat podobně jako módní strategii wellness. Ten, kdo wellness vymyslel, byl velmi chytrý člověk. Podobnou strategii – s názvem Važte si vidění – bychom měli vymyslet i my. Dobře vidět totiž není automatické.

Takže jde o to, zušlechtit prostředí, které má svoje nešvary, a znovu obnovit jeho čest? Co Vy osobně považujete za nešvar největší?
Když už jsme u nešvarů, zcela jasně a natvrdo řeknu něco, co se mnohým kolegům nebude líbit. Optika nemůže existovat bez optika. Ano, venku se to děje také, optiku si nemusí otevřít optik, dotyčný může být klidně řezník, ale pracujeme přece se zdravím, tak máme určitou zodpovědnost. I přes liberalizaci není možné, aby existoval optik s pěti optikami, onen optik seděl v jednom městě, ale optiky měl na druhém konci republiky a lidé se v jeho optikách s optikem prakticky vůbec nesetkali. Není možné, aby v optice pracovali lidé, kterým říkám „letušky“ – jeden den prodávají prádlo, druhý den kosmetiku, třetí den brýle, odsedí si svoji pracovní dobu od osmi do osmi a nemají k řemeslu vztah.
Není možné, abychom si koupili čočky přes internet a nikdo zákazníkovi nikdy nevyšetřil zrak. Říkám tomu začarovaný kruh nebo spíš nestoudnost. Takto by se naše řemeslo mohlo proměnit v jakousi centrální dílnu lidstva. Naše řemeslo by takto mohlo i zaniknout.

Optika bez optika – to nezní logicky... Je šance, že se to změní – vidíte to Vy osobně optimisticky, nebo pesimisticky?
Mnoho záležitostí je otázkou úrovně vzdělanosti. Je to ale otázka jedné generace. Kultivace podle mě přijde s mladými, kteří teď ukončují vzdělání v oboru optometrie. Uvědomí si hodnotu svého vzdělání. Proto jsem také toho názoru, že pokud by se za vzdělání platilo, nestyděli by se optici říci si za své služby peníze, které jim náleží, vzdělání by totiž mělo hodnotu. Studenti i lidé by začali víc přemýšlet.
Já osobně jsem se optikou začal živit jako zkrachovalý vysokoškolák, který se v nevhodný okamžik hlásil na nevhodnou školu, a takových nadšenců nás tehdy bylo víc. Dnes už se hlásí na školy lidé, kteří mají profesi v rodině a kteří se sebou nenechají manipulovat. Z těchto lidí nebudou námezdní síly, ale myslící lidé. Když bude optika vaše, i kdyby byla malá, povedete ji jako mladý člověk plný sil, kterého profese baví, budete dělat svou práci pečlivě a kvalitně, úroveň se postupně změní.

Je v naší zemi optimální počet optik?
Odpověděl bych pomocí vtipu. V jedné vesnici si otevře automechanik dílnu. Je šikovný. Jde mu to. Všichni k němu jezdí. Žije tam i druhý automechanik. Jde se zeptat toho prvního, jestli mu nebude vadit, když si také otevře autodílnu. Ten první mu řekne, že nebude, že sám nestíhá. Nakonec v té vesnici je automechaniků patnáct a navzájem si ubírají práci. Méně je někdy více. Není třeba mít optik osm, stačí dvě, ale kvalitní, umět si vybrat dobře zaměstnance a vzdělat se v oblasti prodeje.

Co myslíte konkrétně, když říkáte vzdělat se v oblasti prodeje?
Naučit se vážit si práce a umět ji sám správně ocenit. Sám jsem se to naučil až nedávno, když ke mně přišel ředitel z německého církevního gymnázia v Čechách. Chtěl po mně, abych mu rozepsal na účtu jednotlivé položky pro jejich Krankenkasse, a to konkrétně: cena rámečku, cena jedné čočky, cena druhé čočky, cena práce. Původně jsem měl na receptu napsáno jen: obruby a skla. Práce byla zahrnuta už v těchto dvou položkách. Dotyčný mi vysvětlil, že to takto jeho pojišťovně dát nejde. Účet musí být přesný, za práci se nesmím stydět a nemám její cenu tajit. Řemeslník – například opravář pračky nebo automechanik – cenu práce také netají. Od té doby jsem se naučil používat tento systém také a zjistil jsem, že lidé to akceptují. Ano, moje práce je drahá, ale ručím za ni. To, že někomu pomůžu lépe vidět, znamená, že mu umožňuji dělat jeho práci dobře. Kdyby dotyčný neviděl, nebo viděl špatně, nebude moci sám kvalitně pracovat.

Kupní síla v Česku se určitě liší od té zahraniční. Jsou lidé v naší zemi ochotni si za služby optika zaplatit?
Důležité je s lidmi umět komunikovat. Když chcete za aplikaci kontaktních čoček určitou částku, musíte člověku vysvětlit, za co tu částku chcete, protože aplikace kontaktních čoček vypadá na první pohled velmi nedefinovatelně. Musím člověku vysvětlit, že aplikace kontaktních čoček je nadhodnota. Ale hlavně musím člověka zabrzdit, říci mu, aby nespěchal, položil nákupní tašky, zastavil se a zamyslel se. Neměl by nákup čoček nebo brýlí vzít jako něco, co stihne mezi dalšími několika činnostmi. Měl by si udělat čas na to, aby v klidu v určitý čas myslel na svůj zrak, protože peníze, které do něj investuje, nebudou malé.

Dřív lidé chodili s očima k očnímu lékaři. Dnes by měli chodit do optik za optometristou, na což dřív nebyli zvyklí. Zlepšuje se u lidí povědomí o optometrii?
Dřív lidé chodili k lékaři, jako by nevidět dobře byla nemoc, přitom je to otázka metrická. Ve Skandinávii a v Anglii automaticky funguje, že jdete nejprve k optometristovi, až pak k lékaři. Myslím si, že povědomí o optometrii se zlepšuje i u nás. Stalo se mi, a to mě překvapilo, že si lidé přišli změřit ke mně brýle, protože slyšeli, že optometrista to dělá lépe.
Profese optometristy je výhodnou pro klienta, mohla by však být výhodnou i pro stát, kterému bychom ušetřili náklady, za polovinu času a peněz se optometrista vzdělá a naučí, co je třeba. Na jednom místě poskytne služby od začátku až do konce, navíc odborně provedené. Pokud se stane, že udělá dotyčný chybu, odpovídá za ni on, ne lékař. Optometrista navíc může zákazníkovi nabídnout přídatnou službu, kterou konkrétně zákazník potřebuje. Antireflex si například nevymýšlím, abych získal další peníze, ale protože pro určitého člověka má smysl. Kapky do očí mají smysl také, když váš zákazník pracuje s počítačem a má unavené oči. Jde o to, aby to, co nabízíte, mělo šmrnc, eleganci a smysl.

Změnilo se nějak vnímání optometristického vzdělávání?
Dnes chodí na optometrii lidé proto, že o ni mají zájem, ne proto, že je jinam nevzali. Na tomto oboru je přetlak, proto zájem o studium vypadá jinak, a to je dobře. Jedině tak lze vzdělání a kultivovanost posunout. Navíc, obecně je optometrie ve světě vnímána rozdílně, a proto je důležitý akreditační proces, u nás konkrétně v Olomouci, aby se úroveň optometrií ve světě srovnala.

Byl jste letos podruhé zvolen do čela Společenstva na další čtyřleté období. Na co se chcete hlavně zaměřit? Co chcete změnit?
Za prvé – v Německu existuje Kuratorium dobrého vidění, které pracuje pro německý optický svaz, dělá pro něj servis, osvětu. Chtěl bych, aby něco podobného vzniklo a fungovalo i u nás. Zajímavý je způsob financování kuratoria – firmy do něj přispívají určité procento ze zisku. Tohle u nás asi nebude možné, nebo ne v tak velkém měřítku, ale kdyby se všichni spojili a hráli na společném písečku, tak se to může povést.
Činnost osvěty je důležitá nejen pro odbornou veřejnost, ale pro všechny obecně. Potřebovali bychom kampaň ve stylu „Nemyslíš, zaplatíš“, uvažujeme o ní od konce roku 2009. U nás je to spíš, a to jen parafrázuji, „Nevidíš, zaplatíš“. Pracovně jsme projekt nazvali „Dobře vidět“. Zapojit ministerstvo dopravy, BESIP a optiky, udělat osvětu, která bude ve zdravotních přílohách novin a v dalších médiích, a dostat lidi do optik – to je cíl, který máme před sebou. Službu přitom musíme vymyslet tak, aby byl servis jednotný a fungoval jak ve velké palácové, tak v té nejzapadlejší optice.
Uvedu malý příklad. Vezměte si, že byste člověku v optice dal jednoduchou hračku, kterou vytvořilo německé kuratorium – papír s jehlou, nití a textem „Pokud do deseti sekund neprovléknete nit jehlou, měl byste navštívit svého optika.“ Je to drobná věc, ale lidé se o věci začnou zajímat, pokud jsou podané hravou formou. Nesmíme o tomto nápadu ale jen mluvit, musíme se do něj pustit.
Za druhé – osobně považuju za nezbytně nutné – a většina lidí mě nebo radu Společenstva obecně nebude mít za to ráda – změnit živnostenský zákon a legislativu: co optika, to optik, jinak se úroveň oboru ztratí.

Změnit živnostenský zákon, to je běh na dlouhou trať. Jak to chcete dokázat?
Jako optici spadáme pod ministerstvo průmyslu a obchodu, takže se musíme obrátit na ně, nebo na parlament. Musíme se naučit podklad připravit a donést jej už jako dokonale zpracovaný balíček převázaný růžovou mašličkou, protože ministerstvo a parlament se tímto tématem podrobně zabývat nemohou. Odborná příprava a detailní argumenty jsou totiž na nás.

Jak spolu v současné době komunikují jednotliví členové Společenstva? Změnila se komunikace za ta léta nějak?
Členové se už nespolčují tak jako dřív, kdy šlo o společenskou záležitost. Dřív jsme jako optici spadali pod jeden podnik, byli jsme tedy kolegové z branže. Dnes jsme sice také kolegové, ale i konkurenti. Mladší generace komunikuje jinak. Starší generace se setkávala obecně, protože chtěla, mladší má mnoho dalších aktivit a setkává se hlavně na firemních akcích, kterých je po republice po celý rok velké kvantum. Odráží se to i na veletrhu OPTA. Pokud má optiku otec, jede nakoupit on, mladší generace tam už nemusí jet, protože pokud chce kupovat obruby, má i jiné možnosti.
Komunikace s optiky je trošku složitá v tom, že komunikovat nepotřebují, ozvou se až ve chvíli, když je něco pálí. Když byl problém s regulovanými cenami, bylo na valné hromadě přes sto lidí. Od té doby, co se vyřešil, je jich tam třetina. Zní to logicky. Lidé se scházejí, když potřebují vyřešit nějaký problém. Na druhou stranu – když se ptám, co ještě optici potřebují, byl bych rád, kdyby reagovali. Problém totiž nastává ve chvíli, kdy chcete udělat obyčejný průzkum. Lidé tají obyčejné statistické údaje. Zatímco v Německu nikomu nedělá problém vyplnit tabulky, kolik prodal za den brýlových čoček, kolik úprav, kolik aplikací čoček – a tím mají průběžné přesné statistické údaje jako z metrologické stanice – u nás to problém je, protože naše první reakce často je, co je komu do toho.

Takže statistické údaje u nás optici poskytovat nechtějí?
Kdyby je poskytli, ukázalo by se, že jeden je úspěšný, druhý ne. Ten více úspěšný by pak údaje radši podsekl a ten méně úspěšný by je nadsadil. Pak by se ale mohlo poznat, že údaje neodpovídají tržbám, takže optik radši nenapíše nic a statistiku neposkytne. Když nedávno Česká kontaktologická společnost organizovala průzkum, kolik lidí aplikuje kontaktní čočky, poskytlo údaje pár firem. Taková data jsou k ničemu, ale profesionálům, kteří statistiku zpracovávají, to není divné. Jediný výzkum, který funguje, jsou ankety s maximálně čtyřmi otázkami na kongresu, kde optici anketu vyplní.

Ještě se vrátím k cenové regulaci, kterou jste zmínil. Jak to, že se najednou podařila, když to dlouho nešlo?
Bylo to politické téma. Určité vlády do té doby tvrdily, že to není řešitelné. Pak přišel pan Kalousek, vytvořil tým lidí, kteří řekli, že se regulace udělat dá, když je zde konkurenční prostředí. To, co se řešilo šest sedm let, se najednou vyřešilo během krátké doby a už tři roky to funguje. Otázka je, co bude dál, až přijdou další vlády, jak budou uvažovat ony.

Měl by se veletrh OPTA proměnit, reagovat nějak na posun v komunikaci?
Veletržní správa v Brně se nás ptá také. Ptám se: jak je možné, že Němci se sdružují a na veletrh přijedou, chtějí se setkat? Jak je možné, že SILMO je plné? SILMO lidé pojmou tak, že si projdou veletrh a zároveň si prohlédnou Paříž. Berou to jako plezír víkend. Co si uděláte za plezír víkend v Brně? Veletrh OPTA si projdu za jeden den, ale co budu dělat zbytek dne? Nabídne mi Brno začátkem února ještě něco, čemu neodolám? Mnozí uvažují takto: brýle mi přivezou domů. V květnu můžu jet na atraktivní seminář spojený s golfem. Když jsme letos chtěli OPTU změnit, spojit se vzděláváním, vystavovatelé se bránili, že jim lákáme lidi z výstavy. Do budoucnu OPTA nemá šanci v této podobě přežít. Musíme vymyslet, co změnit. Buď někdo přijde s něčím, co je triviální, a zároveň geniální, nebo veletrh bude nadstavba, kterou si postupně nebudeme moct dovolit.

Co Vás baví na roli prezidenta Společenstva?
Minulý rok jsem nahlas rozhlašoval, že už kandidovat nebudu, protože už by to měl dělat někdo jiný. Pak přišli někteří kolegové, od kterých bych to nečekal, a sdělili mi, že jsem zavedl určitou atmosféru, ve které se jim pracuje dobře. Přemluvili mě. Manželka se mě ptala, jestli do toho chci opravdu jít. Jak správně podotkla kolegyně Martina Nováková, chlapi jsou ješitní. Krátce, podlehl jsem svodům. Jinak by měl být ale v roli prezidenta člověk, který má optiku třetí generaci a tuto funkci bere jako koníčka.
Baví mě to, jak se u nás rozvíjí optometrie. Nemusíme se za ni stydět, naopak. Když se v Olomouci podaří optometrii dotáhnout do konce, přenese se to i na brněnskou a pražskou školu a za pět až deset let budou optometristé zase na jiné úrovni.
Baví mě to, že se podařilo rozvinout vzdělávání na úrovni kongresů, což přitahuje velký počet lidí – 300 až 400, kteří mají o toto vzdělávání zájem.
Baví mě to, že za poslední čtyři roky jsme museli o něčem v radě Společenstva hlasovat jen dvakrát, jinak jsme se vždycky domluvili.
Baví mě to, že mohu něco ovlivnit.

Chtěla jsem se zeptat na dětské brýle. Investují do nich rodiče?
U dětského zraku platí, že to, co se neudělá do pátého až sedmého roku, se už nenapraví. Nevím, jestli by bylo neetické nahánět do ordinací děti, ale mělo by to tak být. Aplikovat kontaktní čočky nebo pracovat pro laserové centrum je lukrativní, ale podchytit problémy se zrakem u dětí stojí za to. Optometristé mohou dostat dítě do ruky až od patnácti let věku, jinak je to doména oftalmologů.
Obecně v oblasti dětských brýlí nastala od roku 1989 velká změna. Když se podíváme na brýle do té doby a brýle poté, je rozdíl diametrální. U dětských brýlí slyšíme častý argument, že dítě brýle ztratí, proto se do nich nevyplatí investovat. Čím ale budou brýle lepší a kvalitnější, tím víc vydrží, i u dítěte.
Optik by měl ale dokázat nabídnout variantu i lidem, kteří nejsou majetní a mají víc dětí. Měl by se řídit židovským pravidlem, že i malý kšeft je kšeft. Teď odbočím, abych řekl, jak toto pravidlo funguje. Když jsem si namlouval svou milovanou ženu, tak jsme jako chudí studenti chodili do snack baru na druhé hradní nádvoří ke známému, číšníkovi Karlíčkovi Říhů. Znal jsem ho od dětství z hotelu Splendid na Letné, který v dobách komunistického srabu připomínal první republiku a kam jsem chodil s rodiči. Jako mladí jsme měli na 1 gin a 1 tonik, ale on nám vždycky přinesl giny i toniky dva. Řekl mi tehdy, ať se nezabývám tím, že to nemůžu zaplatit. A o to přesně jde – když někde vyděláte, jinde si můžete dovolit být ušlechtilý, pokud ta firma je vaše. A to platí v jakémkoliv řemesle.
 
Ve kterých momentech si uvědomujete, že Vaše povolání stojí za to?
Když se potkám s kolegy svého věku nebo s těmi staršími, někdy se rouhavě zdravíme: „Ještě tě to baví?“ „Už ani ne,“ zamrmláme kverulantsky, protože každý někdy na svoje povolání brblá. Obecně tomu říkám syndrom průvodce Koněpruskými jeskyněmi – tu stalaktit, tam stalagmit, onde stalagnát.
Ale pak se objeví něco, co člověka dojme. Do běžné rutiny vám najednou – a to se stává v každém povolání – třeba k Vánocům dojde přání s textem: „Vy jste mi vrátil smysl života.“ Zastavíte se a najednou vám dojde, že s vaší pomocí někdo vidí. Nebo si vytáhnete kartu zákazníka a říkáte si: „Je to možné, tento člověk ke mně chodí už třicet let...“ – pak vám připadá, že to, co děláte, má smysl. Tak je to u každé práce. Pak vám najednou dojde, proč i ten přednosta kliniky, už starý pán, je na klinice vždycky v sedm. On si totiž i po těch letech, a to je obdivuhodné, říká: beze mně by to tady nešlo. Jako by měl člověk v sobě jakýsi motor. Každý máme někoho, kvůli komu se ráno vzbudíme a ten nás dokope k tomu, že táhneme tu káru dál.
Sám aplikuji čočky třicet let. A vím, co to znamená nevidět, protože moje maminka skoro neviděla. Proto lidem říkám: „Denně, ráno i večer, děkujte Pánu Bohu, nebo podle světonázoru, že můžete vidět a číst.“ Když už nemůžete, ztratíte úplně jistotu, jste odříznutí, závislejší. Vidění je fantastický zázrak. A pokud někomu pomůžeme vidět, buďme na to hrdí, a nebuďme vítězi soutěže o největší slevu.