Jak to vidí Vladimír Vacátko

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?

Kolik procent světa kolem nás vnímáme zrakem? Osmdesát? Tak nějak to prý vědci naměřili. Pro mě je ale mnohdy důležitější vnitřní zrak: ta představivost, často zajímavější než skutečnost; to tušení, které rozpozná, co oči nevidí.

Co Vás upoutá na první pohled - barva, tvar, zvuk, vůně nebo něco jiného?

Nejsilnější dojmy získávám při zapojení co největšího počtu smyslů. Když proti mě zpoza rohu najednou vyjede tramvaj, silně vnímám firemní barvy dopravního podniku i tvar valícího se vozu, stejně tak mi neujde výstražné zvonění ani pach tramvaje na kolejích. Až potom, když včas uskočím, si celou situaci rozkládám a znovu skládám jako stavebnici.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?

Vypadal bych v nich učeně, moudře a přitom pořád lidsky.

Kdy Vám naposledy oči zářily nadšením?

To jsme se určitě s kamarády přiopili v Pomalém baru a zpívali u toho rozmařilé písně.

Kdy je podle Vás potřeba mít oči na stopkách?

Kdykoli vám to váš vnitřní zrak napoví.

Co Vás v poslední době uhodilo do očí?

Záporný disponibilní zůstatek na bankovním účtu, nasvědčující tomu, že mi banka poslední výběr započítala dvakrát.

„Stát se vidoucím“ - jak vidíte tento proces Vy?

Otrkat se, ale nezhrubnout a nezahořknout. Vyzrávat. Učit se rozumět lidem i světu. Učit se rozlišovat. Nikdy na sobě nepřestat pracovat.

Věříte v lásku na první pohled, nebo se řídíte jinými smysly?

Jistě. Vy ne? A když ne rovnou v lásku, věřím přinejmenším v zájem na první pohled. Pokud mě protějšek, ať už s ním mám plány jakékoli, na první pohled ani nezaujme, pak mě jen málo podněcuje k dalším pohledům. A taky jsou pro mě důležité osobní vůně.

Otevřel Vám někdy někdo oči?

Ano, měl jsem a mám štěstí na takové lidi. Jsem vděčný za jejich laskavou kritiku i za učení prostřednictvím osobních příkladů.

V kom vidíte hrdinu?

Třeba v Miladě Horákové, která neslevila ze svých zásad i za cenu vlastního života. Nebo v Johannu Liebigovi. Neznáte? To byl kluk, který kdysi dávno přišel do Liberce bez pětníku v kapse a zanedlouho jen svým vlastním úsilím vybudoval největší textilku v naší monarchii. Nebál se, nefňukal, makal.

Zavíráte před něčím oči?

Před termíny úkolů a zkoušek, před svými povinnostmi. Někdy zkouším zavřít oči před nepříjemnou pravdou. Jenže pak si vzpomenu třeba právě na Horákovou nebo Liebiga a vidím, že to, před čím utíkám, je malicherné ve srovnání s tím, čemu čelili oni.

Nad čím byste přivřel oko?

Nad některými prohřešky lidí, které mám rád.

Co (nebo koho) byste střežil jako oko v hlavě?

Některé z těch, nad jejichž prohřešky bych přivřel oko.

Kdo a čím si u Vás dělá dobré oko?

Kdokoli mi uvaří a umyje po mně nádobí, kdokoli mi dobře poradí; kamarádi, kterým se můžu ve dvě v noci vybrečet do mikiny; zkrátka kdokoli, kdo pro mě něco udělá. Tím víc, když ví, že z toho bude sotva co mít.

Na co se rád díváte?

Na Červeného trpaslíka, stále znovu a dokola. Na statusy známých na Facebooku. Na svá zelená políčka v univerzitním informačním systému po úspěšných zkouškách. Na hrubky v jídelních lístcích. Na staré náhrobky. Na police plné knih. Na fotky z cest. Na tisíce věcí.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?

Každé. Když se umíte dívat.

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?

Vždyť do ní umíme nahlížet! Když máme nějaký cíl nebo sen, můžeme zároveň vidět něco z naší budoucnosti.

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?

Že je na světě máloco jednoznačné. Že není snadné věci chápat a rozumět jim. A že se o to nikdy nesmíme přestat snažit.

Z pohádek známe situaci, kdy musí hrdina jít stále kupředu a nesmí se ohlédnout. Přesto Vy osobně - co vidíte, když se ohlédnete (a co máte před sebou)?

Životní bilance ve čtyřiadvaceti? (smích) Dvě školy (zatím nehotové), dvě autorské knížky (hotové), pár písniček... Nad nimi vidím kluka, kterému to ke spokojenosti sotva stačí. Tak se snad ještě pochlapí a doopravdy ukáže, co v něm je. Třeba bude skvělým moderátorem, třeba ceněným spisovatelem, třeba se najde v něčem úplně jiném.

Když hledíte na svět, jak jej vidíte a vnímáte?

Jako obrovský prostor pro lidské snažení. A život jako šanci dosáhnout v něm něčeho smysluplného, jakkoli se to něco může zdát maličké, až bezvýznamné.