JAK TO VIDÍ... SIMONA MONYOVÁ

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?

Prvořadou... a měla jsem možnost ověřit si to na „vlastní oči“. Před několika lety jsem prodělala operaci očí, dva dny byla odkázána pouze na sluch, hmat a čich a od té doby si zraku považuji ještě mnohem víc.

Věříte v lásku na první pohled, nebo se řídíte jinými smysly?

Nejen že věřím, já ji dokonce i zažila! S mým druhým mužem jsme čtyři roky, ale nebýt toho prvního pohledu, asi bychom se minuli. V očích měl něco úplně jiného než všichni ostatní mužští a to mě dostalo.

Co Vás upoutá na první pohled - barva, tvar, zvuk, vůně, nebo něco jiného?

Celé dětství jsem navštěvovala lidovou školu umění, obor výtvarný, a doufala, že se stanu malířkou. Až někdy v pubertě jsem dala přednost vyjadřování se slovem před kresbou a malbou. A jako pozůstatek z dob mých výtvarných pokusů mi zůstal neobyčejně vřelý vztah k barvám - všem jejich odstínům a tónům. Barvy si tedy určitě všimnu dřív než vůně nebo tvaru...

Na co se ráda díváte?

Jsem motoristický fanda, takže raději než návštěvu muzea, galerie či horskou túru volím procházku po autobazaru. To je pro mě ta správná „pastva pro oči“.

Existuje něco, na co se vydržíte dívat hodiny? Na jaký obraz či výjev nikdy nezapomenete?

Vzhledem k tomu, že se mi v říjnu narodil třetí syn, je můj obzor poněkud zúžený. Nikdy nezapomenu na ty krásné okamžiky, kdy jsem všechny svoje kluky poprvé uviděla. A toho nejmladšího doopravdy teď pozoruju celé hodiny. Televizní obrazovka je proti jeho obličejíčku děsná nuda.

Na čem vaše oko naposledy spočinulo a Vy jste byla úžasem okouzlena?

Budu se opakovat, ale okamžik, kdy mi porodní asistentka položila nahé tělíčko novorozeného syna na břicho a já ho přivítala na svět, nic nepředčí.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?

Těch míst je naštěstí nekonečná řada, takže je na světě stále co k vidění...

Zavíráte před něčím oči?

Nezavírám, spíš jen tak přimhuřuji. Nad chybami svých blízkých. Shovívavost a tolerance mi připadne přínosnější než kritika.

Otevřel Vám někdy někdo oči?

Všechny snahy manžela, rodičů nebo přátel otevřít mi oči končí ještě pevnějším přimknutím mých víček k sobě. Jsem dost tvrdohlavá na to, abych se řídila (většinou dobře míněnými) radami a osvědčilo se mi, že mnohem přínosnější je tu a tam si ten nos i natlouct.

Nad čím byste přivřela oko?

Jednodušší bude vyjmenovat, nad čím oko přivřít neumím. Je to ubližování dětem a lhaní, včetně takzvané lži milosrdné.

Je Vám něco trnem v oku?

Naše současná vláda.

„Stát se vidoucím“ - jak vidíte tento proces Vy?

Jako prohlédnutí...

Co (nebo koho) byste střežila jako oko v hlavě?

Svoji rodinu a jejich zdraví. Nejhorší jsou životní ztráty, které jsou nevratné či nenapravitelné. Když vám ukradnou auto anebo vybílí byt, vlastně o nic nejde. Snažím se takové problémy nenafukovat. Na nové auto si člověk našetří, na nové zdraví ne.

Kdy se Vám nejvíce potvrdilo rčení „Oko, do duše okno“?

Potvrzuje se mi denně. Pozorně se dívám, co mají lidé v očích a vyplácí se mi to. Nepamatuji si na jediný případ, kdy bych někoho nesprávně odhadla...

Zažila jste situaci, kdy jste si mohla říct „Co oko nevidí, to srdce nebolí“?

Ne, to ne. Je to vlastně druh slepoty. Nesnáším zametání problémů pod rohožku. Raději jsem v obraze. Jedině tak je možné se s konkrétním problémem poprat.

Kdo a čím si u Vás udělá dobré oko?

Každý, kdo si na mě vzpomene v situaci, kdy to nejmíň čekám a nejvíc potřebuji.

Zažila jste v poslední době pocit, že Vás snad „klame zrak“?

Tak tenhle pocit mívám každé ráno v koupelně, když mrknu do zrcadla!

Jak si nejlépe odpočinete?

Čtením knížky v posteli. Ovšem nesmí to být kniha vlastní, pochopitelně...

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?

Na to jsem příliš zbabělá a málo zvědavá. Nechám se raději překvapit.

Co Vám udělá největší radost?

Když lidem dokážu udělat radost.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?

Byly by to brýle, které by mi zlepšily noční vidění. Špatně se mi totiž řídí, když je tma.

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?

Ohlasy mých čtenářů mě utvrzují v tom, že lidé jsou sice různí, ale každý potřebuje lásku a pochopení. V tom jsme všichni stejní.

Z pohádek známe situaci, kdy musí hlavní hrdina jít stále kupředu a nesmí se ohlédnout. Přesto Vy osobně - co vidíte, když se ohlédnete (a co máte před sebou)?

Za sebou vidím štosy vyžehleného prádla, hory nákupů a špinavého nádobí, moře navařeného jídla a mraky napsaných slov. A před sebou vidím totéž.

Rozhovor-dotazník najdete v časopise Česká oční optika, únor 2005.