Jak to vidí Marie Doležalová

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?

Zrak používám k odhadnutí prvního dojmu, na ten druhý dojem používám sluch - tón a barva hlasu, z toho se vždycky o člověku dozvím nejvíc.

Co Vás v poslední době uhodilo do očí?

Když se moje kamarádka Iva Pazderková, známá jako blbá blondýna, obarvila na tmavě hnědou!

Jaká kniha, obraz, fotografie či jiné umělecké dílo Vás v poslední době oslovily?

Obrazy Vincenta van Gogha, upravené ve Photoshopu jako trojrozměrné, úžasný pohled...

Kdy Vám naposledy oči zářily nadšením?

Na premiéře Eva tropí hlouposti, kterou jsme měli v Divadle Na Fidlovačce. Z radosti, že se lidé bavili tak, jak jsme to vůbec nečekali!

Co (nebo koho) byste střežila jako oko v hlavě?

Mou babičku Dášenku, ta je mým nejmilejším člověkem. A také druhou babičku, po které se jmenuji, a i oba dědečky.

Kdy je podle Vás potřeba mít oči na stopkách?

Když si člověk myslí, že už všechno ví. Myslím tím v hereckém povolání, ale i všude jinde. Většinou pak přijde nějaká malá facka na probuzení.

Nad čím přivíráte oko a nad čím naopak ne?

Nad chybami z nepozornosti, ty se mi taky stávají. Ale nepřivírám oči, když vidím, že se někdo nesnaží a je mu to jedno. 

Otevřel Vám někdy někdo oči?

Karin Babinská, režisérka mého prvního filmu. Řekla mi dost nevybíravě, že když promluvím, jsem strašně nepřirozená. Naučila mě, že před kamerou se nemá hrát, ale žít. 

Kdo a čím si u Vás dělá dobré oko?

Asi když někdo poděkuje za představení, nebo upřímně řekne, co se mu na představení líbilo.

Existuje výjev, na který nikdy nezapomenete?

Když mi přítel přinesl vloni k vánocům živý dáreček - našeho kocourka Felixe.

Na co se nejraději díváte?

Na Sherlocka Holmese v podání Benedicta Cumberbatche.

Co Vás obvykle upoutá na první pohled?

Když se v divadle děkujeme a jeden divák ze čtyř set netleská. Často tam jeden takový je, asi chce dát okatě najevo, že se mu to nelíbilo. Ale vždycky si ho všimnu a naštve mě taková neomalenost.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?

Vesnička Oia na řeckém ostrově Santorini. Říká se jí „nejfotografovanější vesnice na světě“. A je přesně tak krásná jako na těch fotkách.

Které místo v české krajině je pro Vás nejmalebnější?  

Ratibořice, místo, kde se odehrává Babička. Možná i kvůli tomu příběhu, který miluju. 

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?

Ano, strašnou. Ale jak říká právě Babička Boženy Němcové: „Člověk se nemá chtít dozvědět, jak s ním pánbůh naloží!“

V kom vidíte hrdinu?

V Elišce Balzerové, naší nové ředitelce Fidlovačky. Převzala před dvěma lety divadlo a zachránila ho, aby nezaniklo. A společně s Pavlem Šimákem tvoří novou Fidlovačku, která se vrací k českým autorům. Možná to jsou takoví lokální hrdinové z Nuslí, ale pro mě jsou.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?

Takové, abych v nich nevypadala jako přísná učitelka, ani jako šprt.

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?

Poznávám různé povahy. Když dostanu roli, musím postavu pochopit, nesoudit, jen zahrát.

Co byste podnikla jako neviditelná?

Jak se znám, nevydržela bych to a řekla bych, že jsem v místnosti. Čímž bych si zkazila celou „hru“!

Kdy jste naposledy přišla - viděla - zvítězila?

Když jsem si chtěla udělat na jaro radost a koupit si červené boty. Jindy bych je hledala třeba půl roku, ale tentokrát jsem přišla, viděla, vyzkoušela, zvítězila:-)

Rozhovor najdete v časopise Česká oční optika, č. 2, 2014.

Foto: z archivu Marie Doležalové.