Jak to vidí Jitka Molavcová

Původně vystudovala grafickou školu. Její jméno si čtenáři spojí s divadlem Semafor, kde vystupuje od roku 1970, a se jménem její postavy Žofie Melicharové z her o Jonášovi a Melicharové. Hraje v divadle, vystupuje v rozhlase, zpívá, ovládá několik hudebních nástrojů (mimo jiné saxofon, banjo, kytaru a flétnu) a čtyři jazyky. Natočila řadu hudebních alb, například Já mám ráda komiky. Píše knížky pro děti (například Pohádky a písničky pro šikovné děti), připravuje pro ně pořady (mnozí si jistě vybaví např. Malý televizní kabaret pro děti) či natáčí CD (Zpívánky). V roce 1996 obdržela cenu Thálie za svoji roli v představení Hudebního divadla v Karlíně Hello Dolly! V nedávné době ji diváci mohli vidět například v Národním divadle, a to ve hře Dobře placená procházka, kterou režíroval Miloš Forman.

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?
Právě jako sluch, chuť, čich, hmat, schopnost mluvit a pohybovat se.

Co Vás upoutá na první pohled – barva, tvar, zvuk, vůně, nebo něco jiného?
To vše dohromady. Jak jedinečně to patří k sobě a doplňuje se... Třeba v lese vnímám vzácný klid, vůni stromů a zpěv ptáků, modré nebe a blízkost milovaného člověka.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?
Byly by tytéž, které nosil kocour pana Wericha ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour.
Anebo přímo růžové brýle, které by tu životní pravdu zmírnily, všechno by bylo přívětivé, přátelské, lidi by se nehádali, vážili by si jeden druhého a ctili by názory bližního svého...

Kdy Vám naposledy oči zářily nadšením?
Při pohledu na čerstvě narozené miminko, drobečka chlapečka, který ale zatím má očička zavřená, protože hodně spinká. Ale otevře je vždycky, když ho přinesou k mamince. Po chvíli je zase blaženě přivře, když začne bumbat.

Kdy je podle Vás potřeba mít oči na stopkách?
V přítmí mezilidských vztahů.

Co Vás v poslední době uhodilo do očí?
Jak málo stačí ke ztrátě důvěry a jak dlouho usilujeme o její nabytí.

Stát se vidoucím – jak vidíte tento proces Vy?
Umět se dívat srdcem, jak nás k tomu vybízí Exupéryho Malý princ.

Věříte v lásku na první pohled, nebo se řídíte jinými smysly?
Věřím v lásku na první slovo, které platí po zbytek života.

Otevřel Vám někdy někdo oči?
Karel Čapek, Saint-Exupéry a spousta malých dětí.

V kom vidíte hrdinu?
Velký je ten, kdo přemůže sám sebe. To je pro mě hrdinství.

Zavíráte před něčím oči?
Někdy sama před sebou.

Nad čím byste přivřela oko?
Nad tápáním hledajícího a nad nejistotou dobrého.

Co (nebo koho) byste střežila jako oko v hlavě?
Důvěru a lásku.

Kdo a čím si u Vás udělá dobré oko?
Kdo se umí dívat z očí do očí.

Na co se ráda díváte?
Na lidi, kteří se mají rádi.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?
Každé místo, kde cítíte, že jste vítán.

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?
„Lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“ (K. J. Erben)

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?
Divadlo je součástí mého života. Ovšem za předpokladu zdraví. Těch pravých hodnot v životě je tak málo. Vlastně pouze život sám a osobní vztahy. Bez ostatního můžeme být. Když to či ono mám, tak je to fajn, když nemám, tak to nepotřebuju. Tohle když si člověk řekne, život se značně zjednoduší. Nemám ve zvyku bilancovat... Vím, že v životě člověk může mít všecko, co chce. Leží to před námi jak na velkém stole. Jen po tom sáhnout. Ale je nutné nezapomínat na jednu věc! Jakmile to z toho stolu sundáš, ať je to cokoliv, na spodní straně je cena. A tu musíš zaplatit.

Z pohádek známe situaci, kdy musí hlavní hrdina jít stále kupředu a nesmí se ohlédnout. Přesto Vy osobně – co vidíte, když se ohlédnete (a co máte před sebou)?
Neohlížím se ráda. Ale umím se těšit. A nevěřím, že štěstí ztrácí již svým pouhým trváním.

Když hledíte na svět, jak jej vidíte a vnímáte?
Jako krásnou, modrou kouli, na které to někdy zle klouže...