Jak to vidí... Alena Blažejovská

V současnosti kromě rozhlasové práce vyučuje na Divadelní fakultě JAMU. Od roku 1996 připravuje mj. literárně-publicistický magazín Zelný rynk, který v roce 2000 získal Cenu programového ředitele Českého rozhlasu za nejlepší pořad roku. Dále spolupracuje s internetovým Portálem české literatury a s brněnským nakladatelstvím buddhistické literatury Bílý deštník, které kromě knih vydává i časopis Buddhismus dnes. Žije v Brně, je vdaná, má dvě dcery.

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?
Abych pravdu řekla, možná menší než u některých jiných lidí. Oba moji rodiče byli hudebníci a i já využívám ze smyslů nejvíce sluch. Proto jsem hned po studiích zakotvila v rozhlase a zůstala zde dvacet roků. Ale samozřejmě – v literární redakci se člověku hodí i zrak. Vždyť jinak by bylo mnohem obtížnější přečíst všechny ty knížky, o kterých pak informuji posluchače. A co ty stovky scénářů, které jsem za ty roky přečetla do mikrofonu? Řekla bych, že s postupem let je zrak čím dál důležitější – společnost se vizualizuje. Dříve se například zvukové nahrávky zpracovávaly tak, že jsme na speciálním stroji stříhali magnetofonový pás mechanizovaným nožem. Dnes se používá počítač. Redaktor poslouchá nahrávku, ale zároveň sleduje průběh zvukové křivky na obrazovce. I tak si ale myslím, že pro rozhlasového redaktora i pro posluchače je důležitý především tzv. vnitřní zrak – schopnost představit si to, o čem rozhlasový pořad vypráví, co popisuje. Ovšem kdybyste sami neměli – nemohli mít – zkušenost vizuálního vjemu, asi by ta představa byla velmi chudá.

Věříte v lásku na první pohled, nebo se řídíte jinými smysly?
Asi mám zkušenost spíš s láskou na první poslech. Také se to tak traduje: že muži se při výběru ženy řídí zrakem, kdežto ženy dokáže upoutat hlasové charisma. A myslím, že je v tom hluboká moudrost: vibrace lidského hlasu má co do činění s kvalitou sexuální energie. Ale to už ze mě mluví praktikující jógy a buddhismu Diamantové cesty. Jenomže: znám to i z práce – pokud si mohu vybrat, zvu samozřejmě k mikrofonu fonogenické typy.

Co Vás upoutá na první pohled – barva, tvar, zvuk, vůně, nebo něco jiného?
Když na první pohled, tak barva – červená. Ale jinak bych řekla, že vnímám komplexně. A nejdůležitější pro mou orientaci nakonec bývá šestý smysl: intuice.

Na co se ráda díváte?
Na sošky a tibetské obrazy buddhů a bódhisattvů. Vyvolává to ve mně velice příjemný, blízký pocit.

Existuje něco, na co se vydržíte dívat hodiny? Na jaký obraz či výjev nikdy nezapomenete?
Na to, abych se na něco dívala hodiny, nemám nikdy čas. Vždycky mám tendenci začít dělat něco, co by mohlo být někomu užitečné. Samozřejmě jsou určité výjevy, které ve mně vyvolávají pocit intenzivního štěstí a radosti. Mám ráda, když věci fungují, září a jsou v souladu. Takhle mě dokáže potěšit třeba i květinové aranžmá, pěkný bytový interiér, městská architektura. Ještě intenzivněji na mě působí krajina – zvláště všude tam, kde je možné se nadechnout volného prostoru a vnímat sílu a velikost. Takže skály, vysoké hory, náhorní plošiny, bujná pralesní vegetace, moře. Možná nejčastěji a nejdéle se dívám na oblohu, fascinují mě duhové obrazce a seskupení mračen, proměnlivý charakter světla – to, jak mnohdy září celý prostor. Ale v podstatě to jediné, na co se vydržím dívat hodiny, jsou buddhovské aspekty konkrétních tvarů a barev, které člověk při meditaci v buddhismu Diamantové cesty udržuje třeba i hodiny v mysli – „dívá se na ně“ svým vnitřním zrakem.

Na čem Vaše oko naposledy spočinulo a Vy jste byla úžasem okouzlena?
To je těžké definovat, každý den jsem něčím okouzlená. Třeba teď leží vedle mě na zemi náš pes – trojbarevný Kavalír King Charles španěl. Jmenuje se Matýsek. Vídám ho už sedm let každý den, ale oko na něm spočívá s okouzleným úžasem neustále. Čtyři tlapky a kožíšek na zimu i na léto – a neomezená láska.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?
Jakékoliv. Ale pro mě osobně mají největší přitažlivost místa v severní Indii, Nepálu, Bhútánu a Tibetu. Vím zcela jistě, že stojí za vidění, ačkoliv jsem sama ještě neměla to štěstí.

Zavíráte před něčím oči?
Ne, nikdy. Ovšem vidět něco a vědět o tom – to ještě neznamená, že na to také musíte reagovat.

Otevřel Vám někdy někdo oči?
V určitém smyslu to byl nejprve můj učitel Iyengarovy jógy Jan Černý a potom zásadním, rozhodujícím způsobem lama Ole Nydahl – můj učitel buddhismu Diamantové cesty. Tím nemyslím, že bych předtím oči před něčím zavírala. Jenomže to, že máte odvahu, ještě neznamená, že víte jak na to, abyste „viděli víc“. Ne náhodou se to, co lama svým žákům předává, nazývá „pohled“. A nejspíš vás potěší, že přestože je lama Ole Nydahl jako učitel tibetské buddhistické školy Karma Kagjü držitelem „nejvyššího pohledu“, ani on se neobejde bez oční optiky.

Nad čím byste přivřela oko?
Nad ledasčím. Protože lidé nedělají chyby proto, že by byli v podstatě zlí, ale proto, že usilují o štěstí – jenomže nešikovným způsobem.

Je Vám něco trnem v oku?
Ne. Copak můžete být šťastní s trnem v oku?

„Stát se vidoucím“ – jak vidíte tento proces Vy?
Tak to je těžký kalibr. Díky lamovi Ole Nydahlovi do toho vidím dost detailně – to proto, že učitel buddhismu Diamantové cesty se dělí se svými žáky o veškeré zkušenosti. Jenomže do značné míry jsou to u mě zatím jen vědomosti (na úrovni hlavy), a ne tak dalece vlastní prožitky (na úrovni srdce). Z tohoto pohledu je tedy plně vidoucím teprve ten, kdo je osvícený – buddha. A to byl podle svědectví lamy Oleho 16. Karmapa – nejvyšší duchovní představitel školy Karma Kagjü, který zemřel v roce 1981. Lidově řečeno: plně osvícený člověk ví, co vaří paní Vomáčková o tři bloky dál. Jinak ovšem lama Ole definuje osvícení takto: „Staneme-li se buddhou, nebudeme již prožívat žádnou oddělenost v prostoru a čase. Budeme v každé buňce těla prožívat radost o síle desetitisíců voltů, vnímat svět mimo smysly prostřednictvím vibrací každého atomu, jednat z úrovně vševědoucnosti mysli a „teď a tady“ a trvale vysvobozovat bytosti.“ To je osvícení – velká nirvána. Cesta k němu ale začíná teprve na úrovni malé nirvány – vysvobození z rušivých emocí. Dokud totiž člověk není vysvobozený, vnímá svět skrze růžové nebo černé brýle, zabarvený vlastními proměnlivými emocionálními stavy.
 
Co (nebo koho) byste střežila jako oko v hlavě?
Snažím se všechno, co má smysl, střežit jako oko v hlavě. Protože ze zmatku a nepozornosti vznikají všechny problémy.

Kdy se Vám nejvíce potvrdilo rčení „Oko, do duše okno“?
Aniž bych se teď jako buddhistka chtěla vyjadřovat k pojmu „duše“ – pohled do očí lamy Oleho mi už mnohokrát posloužil jako zrcadlo vlastní mysli. Říká se, že neosvícená mysl je jako oko: vidí všechny vnější, proměnlivé obrázky, ale nevidí sebe sama. Dokud vám lama nepředá metody a neupozorní vás, že důležitější než to, co vidíme a prožíváme, je ten, kdo se dívá (to, co se dívá) – prožívající.

Zažila jste situaci, kdy jste si mohla říct „Co oko nevidí, to srdce nebolí“?
Myslím, že to je opravdu hodně staré rčení. Z doby, kdy ještě neexistoval masový tisk, telefon, rozhlas, televize, internet… Dnes má soucit každého člověka příležitost rozšířit se s upřímným, hlubokým prožitkem na mnohem více bytostí.

Kdo a čím si u Vás udělá dobré oko?
Každý, kdo nepovažuje svou současnou omezenost za danou a nezměnitelnou a nepokouší se zdůvodnit své chyby oním klišé, které můžeme tak často slyšet: „Já už jsem takový/á.“ Tím, že se pokouší překročit svůj stín.

Zažila jste v poslední době pocit, že Vás snad „klame zrak“?
Ne, myslím (a doufám), že zrak mě příliš neklame – ovšem vypomáhám si brýlemi.

Jak si nejlépe odpočinete?
Nemám to prozkoumané, nejsem specialistka na odpočinek. Asi – spaním?

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?
Mám spíš chuť vidět do přítomnosti, vidět opravdu beze všech omezení přítomný okamžik „tady a teď“.

Co Vám udělá největší radost?
Osvícení? – No, řekněme: když jsou všichni kolem mě, kam až dohlédnu i nedohlédnu, šťastní.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?
Ještě nikdy se mi o brýlích nezdálo, takže těžko říct. Ale asi takové, ve kterých bych vypadala jako věčně mladá, přátelská a inteligentní krasavice. A samozřejmě s patřičnými dioptrickými skly. Větší nároky na brýle nekladu…

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?
Myslím, že moje práce v rozhlase je ideální laboratoř pro pozorování toho, jak se všechno objevuje v prostoru, hraje si v něm a zase se v něm rozpouští. Lidé se svými náměty se objevují sami od sebe, kontakt a práce s nimi je velkou radostí a inspirací – a nakonec, po investování potřebného úsilí, vše odplývá v podobě rozhlasových vln do prostoru a tam se stává součástí všeobecného bohatství, ze kterého může každý čerpat podle chuti. Je to výborná praxe sloužící jako lék proti ulpívání. Tady se opravdu není čeho chytat.

Z pohádek známe situaci, kdy musí hlavní hrdina jít stále kupředu a nesmí se ohlédnout. Přesto Vy osobně – co vidíte, když se ohlédnete (a co máte před sebou)?
V pohádkách je uložena hluboká moudrost. Proč se ohlížet? Když děláte s dostatečnou pozorností podle svých nejlepších možností vždy to, co máte právě před nosem, a když to navíc děláte pro ostatní, nelze udělat víc a lépe. A co mám „před sebou“, tím se nechám překvapit. Život se stejně skládá jen z přítomných okamžiků.