Čeněk Strouhal a vznik české optické literatury

Stalo se tak zásluhou prvního profesora experimentální fyziky na české univerzitě v Praze, který se podepisoval někdy jako PhDr. Čeněk Strouhal (10. 4. 1850 Seč u Chrudimi – 23. 1. 1922 Praha), jindy jako PhDr. Vincenc Strouhal, což je jen česká a latinská varianta téhož jména a rozhodně tedy nejde o dvě různé osoby. Dnešní člověk si asi položí otázku – proč byla učebnice vydána tak pozdě? Odpověď však není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo.

1) Až do poloviny 18. století se na univerzitách přednášelo a psalo jen latinsky, neboť „univerzity byly ecclesiasticum“, čili věcí církevní, a navíc optika se netěšila obzvláštní pozornosti ani profesorů a studentů, ani veřejnosti.

2) Po ustavičných porážkách rakouských vojsk Prusy si vídeňská vláda uvědomila, že jednou z cest k nápravě by mohla být také reforma a jazyková unifikace škol; podle slov Marie Terezie „univerzity přestávají být ecclesiasticum a od této chvíle jsou a vždy budou politicum“, samozřejmě s jednotným jazykem – němčinou. Od té doby se tedy muselo přednášet jen německy – a co horšího – první moravská univerzita byla pět let po zrušení jezuitského řádu (1773), z něhož pocházela většina profesorů, zrušena dekretem císařovny úplně (1778), neboť se začalo šetřit, a to i tím způsobem, že v každé zemi mocnářství může být nanejvýš jedna univerzita. Teprve od druhé poloviny 19. století byla čeština částečně trpěna na Vysokém učení technickém v Praze a posléze částečně i na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze – pokud ovšem profesoři uměli česky a byli ochotni alespoň částečně i česky přednášet.

A nutno říct, že se takoví vlastenci skutečně našli; patřil k nim i fyzik Karel Václav Zenger. Ten také česky napsal první velkou vysokoškolskou učebnici (s asistentem Čecháčem), a to skvělou a velmi obsažnou Mechaniku, přičemž zamýšlel napsat celou „fysiku obecnou i potaženou“, tj. fyziku čistou i aplikovanou. A skutečně ihned pokračoval Optikou – té však vyšlo jen několik archů a po odchodu Čecháče do chorvatského Záhřebu, patřícího tehdy Rakousku, celá záležitost s optikou definitivně skončila. V oněch dobách totiž vycházívaly vědecké spisy, zejména české, nikoliv jako hotové knihy, ale po částech – po arších, jež zájemce kupoval levněji, a teprve postupně, třeba po desetiletích, až bylo celé dílo hotové, si je mohl dát svázat. Dokončit takto před nějakými 150 lety celou českou naučnou knihu tedy nebylo nijak jednoduché, ale byl to čin vlastenecký, takřka heroický, a to jak z hlediska autora, tak nakladatele, ale i případného čtenáře-odběratele. České optiky tedy nebylo; podobně ztroskotal i Palacký s úsilím vytvořit českou encyklopedii.

Podrobnější informace najdete v časopisu Česká oční optika červen 2006.