Z pohledu studenta, aneb před tím jsem neměla ani „šajna“

Musím se vám přiznat, že jsem byla stejná jako ti lidé, kteří nikdy v optice nepracovali a nevědí, co a jak se zde musí dělat, a v neposlední řadě přiznávám, že jsem opravdovou optiku nikdy předtím nenavštívila. Můj vztah k brýlím byl ale vždy kladný. Brýle sice nosit nemusím a vlastním jen ty sluneční, ale moc se mi líbí jako módní doplněk. Samozřejmě ne takové ty „popelníky s desítkami dioptrií“... prostě a jednoduše takové, které mají reklamu v časopisech nebo je nosí známé osobnosti. Ale také pochopitelně vím, že většina lidí nosí brýle kvůli tomu, aby lépe viděli (hlavně starší osoby).

Občas jsem kolem optiky prošla a zastavila se u výlohy, kde byly vystaveny spousty druhů brýlí. V té době jsem ještě nevěděla (ani jsem nemohla), že se vlastně optikou budu jednou sama zabývat.

Všechno přišlo až tehdy, když jsem se jako každý „deváťák“ rozhodovala, kam moje cesty studiem povedou dál. Dostávali jsme katalogy škol a navštívili jsme i veletrh středních škol. Mohu vám říct, že v dnešní době je jich na výběr skutečně hodně. A já jsem měla přeci jen jasno (aspoň v té době). Gympl! Protože mým snem bylo, že bych po gymnáziu, což je vlastně jakési pokračování základní školy, chtěla studovat novinařinu.

V přihlášce na střední školu bylo tedy první místo zcela jasné. Jenže v té době měla přihláška i své druhé místo (v současnosti je to trošku jinak) pro případ, že by mě na první střední školu nepřijali.

Bylo to se mnou těžké, protože jsem navíc chtěla něco neobyčejného, co jen tak někdo nestuduje. Na obor oční technik taky zčásti přišla moje maminka. Jedná se vlastně o optika. Jenže já jsem právě s optikou neměla vůbec žádné zkušenosti. To nevadí! Seznámím se... Kdyžtak... Ale co ta fyzika? Tu také zrovna v lásce nemám. Ale té bych neunikla ani na gymnáziu, takže budiž.

Tento obor, abych tedy pravdu řekla, byl pro mě novinkou, protože jsem ani nevěděla, že se vůbec dá na střední zdravotnické škole studovat. Ani jsem neznala nikoho, kdo by tento obor studoval. Po čase jsem ale zjistila, že moje vzdálená kamarádka přece jen na této škole zmiňovaný obor studuje. Maminka také přišla s tím, že optika má velkou budoucnost a ani po finanční stránce není k zahození. Dodala už jen: „Brýle potřebují lidé pořád, na tom se snad nikdy nic nezmění.“

Tak jsem měla jasno podruhé! Musím přiznat, že poté, co mě kamarádka s touto školou trochu seznámila, těšila jsem se více sem než na „obyčejné“ gymnázium.

Blížil se čas přijímacích zkoušek, respektive jejich prvního kola. Jasně, připravovala jsem se pilně, měla jsem samozřejmě oporu ve svých rodičích a nejen v nich, ale i ve svých kamarádech, kteří mi pevně drželi pěsti. Uběhlo to jako voda a přišel den, který odstartoval velkou hru o budoucnost. Koupila jsem si tabulku hořké čokolády, která pomáhá, když je člověk nervózní. Taky jsem ji pak celou snědla! Ale maličko ta nervozita stejně přítomná byla. Na gymnázium jsem se nedostala, protože se tam hlásilo mnoho jiných studentů a prostě a jednoduše vznikl velký nával. Ale útěcha, i když malá, přece jen přišla. Přijímačky jsem udělala.

Při druhých přijímačkách jsem byla překvapivě uvolněná. Probíhalo to úplně jinak. Přišlo pár lidí, kteří neuspěli při prvním kole. Nebyl ani takový zmatek... tolik lidí, tolik neznámých lidí. Ale docela jsem byla zvědavá na talentové zkoušky, které byly součástí přijímacích zkoušek, a musím uznat, že právě ty mě velice uklidnily. A bavily mě! Začala jsem doufat a také jsem si poprvé za dlouhou dobu věřila... A vyšlo to! Na tu školu jsem se dostala! (pochopitelně!).

Začala pro mě nová cesta, životní cesta. Je to úplně něco jiného než základní škola. Jen jsem se trochu obávala toho, že hodně budoucích spolužáků už bude mít v rodině nějakou optiku a bude problematice rozumět už od začátku, což u mě neplatilo. Byla jsem posléze i překvapená, že mnoho mých současných spolužáků na tom bylo před tím vším vlastně úplně stejně jako já! Ano, ale přece jen někteří z nich převezmou řemeslo svých rodičů. Pro některé to však bude novinka a třeba i jejich potomci toto řemeslo někdy převezmou po nich.

V prvním ročníku jsem poznávala, co je vůbec optik zač se vším všudy. Profesoři odborných předmětů nás postupně začali seznamovat s geometrickou optikou (v níž většinou počítáme, jak se například láme paprsek), brýlovou technikou a estetikou (kde získáváme přehled o brýlích a jejich historii). Nesmím zapomenout také na optické laboratoře, kde se nám občas něco nepovede obrousit, ale získáváme cit pro brýle (to je také účel). Brousíme čočky do různých typů a tvarů brýlí nebo zatavujeme například stěžejky do stranic.

Ve druhém ročníku, tedy nyní, se už učíme i technologii, v níž získáváme informace o materiálech, jako je např. kov, plast, přírodní materiály... atd. Ještě nám přibyl předmět brýlová optika, který je velice zajímavý a hezky navazuje na učivo geometrické optiky. Co se týče naší třídy, jsme výborný kolektiv opravdu pohodových lidí, někdy i zlobivých, ale to je občas trošku každý. Jsem velice ráda, že jsme se takhle sešli. Mnohé vykonal také seznamovací kurz na začátku prvního ročníku. Měli jsme možnost poznat nové lidi, tedy budoucí spolužáky. Kurz nám velmi pomohl, takže jsme na sebe nehleděli první den školy jako neznámí lidé. To ale jen tak na okraj.

Na závěr bych chtěla říct, že studium není úplně lehké a každé úsilí něco stojí. Pokud člověka něco zaujme, jede dál. To je právě můj případ. Škola mě baví a chtěla bych pokračovat dál. Jistě, občas v něčem plavu a mám v tom zmatek, ale postupem času se přece dá všechno pochopit. I když mým snem byla (a tak trochu je pořád) novinařina, proč bych to v budoucnu nemohla zkusit? Třeba bych se mohla zabývat optikou jako spisovatelka nebo autorka článků o optice někde v novinách nebo v časopise. Vše je možné, ale všechno má také ještě svůj čas.

Velký kus studia a práce mám ještě před sebou, vědomosti stále nejsou maximální, je to otázkou času, tedy třetího a čtvrtého ročníku. Tak doufám, že to až tam dotáhnu a projdu také tou nejdůležitější zkouškou dospělosti - maturitou... Prostě se mám ještě co učit. Doufám, že to zvládnu. Budu si věřit. Ať můžu dělat dál to, co mě opravdu baví.