Ve své práci vychází z předpokladu, že celé lidské tělo – a tedy i oko – je souborem párových synergických a antagonistických systémů, tvořících jeden celek. Např. svěrač a rozvěrač zornice jsou typickými antagonisty, kteří však spolu úzce spolupracují jako párový systém. Na vidění se podílí tři párové systémy, a to řídící, okohybný a fúzní. Řídící systém přenáší podráždění ze sítnice a zajišťuje jeho zpracování v mozku. Přenos podráždění zajišťují dva paralelní systémy. Jsou to magnocelulární systém (periferní, M-buňky) a parvocelulární systém (centrální, P-buňky). M-buňky jsou rovnoměrně rozloženy po celé sítnici, tvoří asi 10 % ganglionárních sítnicových buněk a zajišťují rychlejší reakci na pohyb a hrubší tvary. P-buňky tvoří 80 % sítnicových ganglionárních buněk, jsou koncentrovány ve žluté skvrně a zajišťují vjem barev a jemných podrobností tvarů. M-buňky a P-buňky zůstávají ve zrakové mozkové kůře oddělené. P-buňky přechází i do temporální, dolní části kory a M-buňky směřují přes temporální do zadní parietální oblasti, která je ve spojení s pre-motorickou oblastí frontální kory. Tak může stimulace periferie sítnice pohybem nebo hrubšími tvary vyvolat sakadické pohyby, na které potom navazuje podráždění centrálního, parvocelulárního systému, který navozuje klouzavé, pomalejší pohyby a přesnější odlišení a rozpoznání podrobností. Více informací najdete v časopisu Česká oční optika září 2004.
Autor: Milan Anton
2024 © 4stav.cz | Provozovatel: EXPO DATA spol. s r.o. | Webmaster: ORAX, s.r.o., EXPOCOMP, spol. s r.o.