Jak vidí kočka

Koťata se rodí slepá, hluchá, ale plně osrstěná. Orientují se pouze plně vyvinutým čichem a hmatem - najdou tak mléčnou žlázu matky. Srst je chrání proti prochladnutí. Přibližně po 10 dnech se jim začnou oči otevírat a během dalšího týdne jsou již plně funkční. Největší ostrost má kočka, pozoruje-li předmět ve vzdálenosti 2-6 m. Předpokládá se tedy, že kočky jsou mírně krátkozraké.

Oko kočky je stejně jako oko jiných obratlovců i oko člověka komorové. Oči kočky jsou umístěny jako u většiny predátorů vedle sebe a směřují dopředu. Kočka má oproti člověku omezený pohyb bulbu do stran a menší zorné pole. Zorné pole člověka je 220 stupňů, kočky 205 stupňů s malými odchylkami podle anatomie hlavy jednotlivých plemen.

Menší zorné pole nahrazuje větší stupeň prostorového vidění. Vezmeme-li v úvahu styl kočičího života, je výše zmiňovaná krátkozrakost a lepší prostorové vidění vlastně logické. Loví totiž malé hlodavce v členitém a nepřehledném terénu. Kočičí rohovka je více vyklenutá, což podstatně zvyšuje množství zachycených dopadených paprsků.

Elipsovitá horizontální zornice, která velmi rychle mění tvar (mióza a mydriáza) jí umožňuje již zmiňované dokonalé prostorové vidění, proto jsou v přírodě i malé kočky obávanými predátory. Zornice se rozšiřuje podle množství světla, při jeho nedostatku pokryje téměř celou duhovku. Jediná malá kočka s kulatou zornicí je manul, divoká kočka s polodlouhou srstí obývající jižní část Ruska, Mongolsko a Čínu.

Počet tyčinek na sítnici je téměř srovnatelný s počtem čípků a tyčinky jsou rozesety i v místech nejostřejšího vidění. Za sítnicí je ještě jedna cévnatá vrstva, tzv. tapetum lucidum. Je složena z 15 vrstev odrazových buněk a pracuje jako jakési zrcadlo. Paprsky světla, které již jednou podráždí světločivné buňky sítnice, jsou od ní odraženy znovu a podráždí buňky podruhé. Žádný jiný tvor tuto vrstvu nemá. I když v naprosté tmě nevidí samozřejmě nic, dokáže mistrně hospodařit i s naprostým minimem světla. Tapetum lucidum způsobuje efekt „svítících očí“ - v noci při maximálně otevřené zornici je patrná zlatozelená reflexe světla od sítnice. Kvůli této skutečnosti byly kočky ve středověku spojovány s ďáblem.

Barevné vidění je u koček dosud stále otazníkem. Na sítnici sice jsou aktivní čípky, otázka však je, přikládá-li kočka barvám ve svém životě nějaký význam. Veškeré pokusy byly spíše akademického rázu a jejich výsledkem bylo pouze zjištění, že kočičí čípky jsou zřejmě aktivní na modrou, zelenou a žlutou a naopak zcela chybí čípek pro barvu červenou. I u koťat je patrné, že je více zaujme hračka pohyblivá, chřestící nebo teplá, nežli barevná.

Na rozdíl od člověka má kočka i tzv. třetí víčko neboli mžurku. Je to tenká narůžovělá membrána v nazálních částech oka, která oko neustále zvlhčuje a čistí, a proto kočka - není-li rozespalá - téměř nemrká. Zasahuje-li však mžurka až téměř k zornici, je pravděpodobné, že je kočka nemocná.

Podrobnější informace najdete v časopise Česká oční optika, prosinec 2010.