Pod Světluškou je největší tma

Za úplnou tmu jsem kdysi považovala tu vesnickou, jihomoravskou. Úderem určité hodiny totiž zhasly pouliční lampy a nastala polní tma, barevně odlišná od typické městské, světelné. V téhle tmě se plížily po zahradách kočky a místní zloději zemědělského náčiní a dalších předmětů. Když byla naše devítičlenná skupinka bratranců a sestřenic ještě malá, musela se naučit tuhle tmu rozkoukat a pak už jsme se v ní cítili jako doma (až na občasný strach, že míhající strom za oknem je postava plížící se do babiččina domu, pochopitelně).

O tom, že existuje tma, která je hustší než tma odlehlých míst (synonymum pro synestézii sametově černá neboli prostě neproniknutelná), se můžete přesvědčit v kavárně, kterou provozuje Světluška ve spolupráci s Nadačním fondem Českého rozhlasu a kterou podporují nesčetní partneři.

Více se o celém nápadu, o těch, kteří Světlušku mají na starosti, kteří ji podporují, ale hlavně o těch, jimž pomáhá, dozvíte na stránkách http://svetluska.centrum.cz/sbirka.phtml.

Cesta do kavárny

„Bacha, ať se nepoleješ. Musíš mi pak říct, jaké to tam je, určitě to ale bude stát za to,“ reagovala většina známých, když jsem se zmínila, do jaké se chystám kavárny. „Někdo může být nesvůj, když je zavřený v malém prostoru, a když je tam navíc ještě tma...“ dodávali další.

Než jsme s kamarádkou na místo dorazily, měla jsem obdobné obavy: za prvé, že ani nemrknu a zaručeně si převrhnu kafe do klína, za druhé, že po cestě v podpatcích ve tmě někde škobrtnu.

Kavárna-autobus stojí v Brně napravo od hlavního vchodu do Vaňkovky. Na vstup nás čekalo patnáct. U stolů před kavárnou seděla a přivítala nás usměvavá černovlasá slečna, která vše měla na starosti – šikovná koordinátorka, jež se vysílačkou domlouvala s číšníky v kavárně – aby věděla, jaký počet lidí a od jakých typů stolků bude odcházet a kolik jich a k jakým stolkům následně pustí dovnitř s přidělenými nevidomými průvodci Petrem nebo Kamilou.

Během čekání nám rozdala plastové brýle simulující různé typy vidění. „Tyhle simulují trubicovité vidění a tyhle situaci, kdy už skoro nevidíte,“ objasnila nám. Vyzkoušeli jsme si postupně, jak vidí člověk s periferním viděním, jak ten, kdo jen tuší světlo a tmu, jak někdo, kdo vnímá svět okolo sebe spíš jako náhodné skvrny, a jak ten, kdo už bohužel neobdrží řidičský průkaz, protože jeho vidění se pohybuje na samé hranici.

Pro kamarádku Lucii bylo nezvyklé vidění, kdy vnímáte jen výseky jako v prostorovém klamu – na brýlích byly nalepeny dva černé pruhy papíru směřující našikmo, navíc u každého oka trošku jinak. Pro mě bylo těžké vnímat situaci, kdy jsem přes brýle přelepené kompletně bílou neprůhlednou páskou jen tušila obrysy světla.

Další část předkavárního povídání zahrnovalo prohlížení předmětů na stole. Hra Člověče nezlob se od té pro vidící téměř neliší, jen kostka má vystouplé body a figurky mají dole bodec, jenž zapichujete do děr na desce. Vystavena byla i hmatová kniha od Soni Fialové o červeném bonbónu, psaná velkým písmem a zároveň Braillovým písmem, ve které se daly nahmatat malé kameny, bonbón ze skla, řeka z lepenky či předměty z korálů.

Nevidomý průvodce Lukáš nás postupně zasvěcoval do toho, jak jednotlivé předměty na stole fungují. Odvážnější v tipování předmětů, které se nedaly uhodnout na první odhad, byla mužská skupinka, která předměty pečlivě zkoumala a nakonec si dokonce vyzkoušela chůzi s bílou holí.

„Hladinoměr funguje tak, že jej umístíte na šálek a ve chvíli, kdy se blížíte k okraji šálku, začne vrnět – což je ten příjemnější typ; některé druhy ale skoro křičí,“ popisoval Lukáš, jak funguje jedna z pomůcek v praxi. Mezi pomůckami figurovaly mluvicí hodinky či váha, ale i další předměty, které tady záměrně:) nepopíšu, protože stojí za to, zkusit si tajemství nebo hádanku poodhalit sám. Kdo ví? Možná se do kavárny vydáte a budete si sami chtít zkusit uhodnout, k čemu některé předměty slouží a budete překvapeni, jaká „udělátka“ existují.

Lukáš následně každému předal čtyři žetony a poprosil nás, abychom si vypnuli mobily (abychom jimi nemohli svítit), a máme-li nějaké svíticí předměty, abychom schovali i ty.

V lůně kavárny

Dovnitř vodili hosty nevidomí průvodci Petr a Kamila husím pochodem. Lucie se chytla Kamily, já Lucie, zaklaply se za námi dveře uzavíratelné přes ovladač, zašustila černá záclona a vydaly jsme se na cestu. Lépe řečeno pohltila nás tma. Když nás Kamila dovedla ke stolku, naznačila nám, že se máme usadit po naší pravé ruce, a zeptala se nás, jaký nápoj si dáme. Hmatem jsme se ujistily, kam si sednout, a následně jsme neodolaly a opět hmatem jsme si udělaly prostorovou představu, jak celkově vypadá místo, kde se nacházíme (malý stolek před námi, na něm zabudovaná krabička na obaly od mlíček, nad námi vypolstrovaný látkový oblý nízký strop, končící na dosah natažené ruky před námi).

Velmi pozvolna (a nezvykle) jsme přešly na orientaci podle zvuku a hmatu. Pozorování ukázalo, že konverzace vepředu byly dobře slyšitelné, zvuky vzadu se slévaly. Když nám Kamila donesla kafe nebo mlíčka, vždycky se dotkla naší ruky, řekla nám, že předmět postavila před nás a posunula k němu naši ruku, abychom věděly, co se děje. Spoléhaly jsme se tedy na to, co říká. Z toho plyne poznatek pro čtenáře: při pomoci nevidomému je třeba komunikovat (tzn. ne jen konat) a mírně přeladit jazyk – popisem upřesňovat, kde se nacházejí věci v prostoru. 

Vjemy

Kafem jsme se nepolily, opatrně jsme totiž uchopily ouško. A u toho už zůstalo: že používáte jiný smysl, ruce, navíc mnohem pomaleji a uvážlivěji. Nervózní nebo stísněné jsme se ve tmě necítily, i když někdo může, vzhledem k nezvyklosti, takový vjem prožívat (a někdo se naopak může v takovém místě cítit příjemně). Měly jsme pocit, že povídání, a tedy i třičtvrtěhodina strávená potmě, plyne v kavárně osvětlené či beze světla podobně rychle. Ve tmě však máte přesto subjektivní pocit, že ztrácíte pojem o čase, protože se nemůžete podívat na hodinky. Nakonec jsme si ještě vyslechly, jak Kamila barvitě a poutavě líčí neviditelnou výstavu u Karlova mostu v Praze, kde pracují nevidomí na plný úvazek. 

Celou dobu jsme se ze zvyku vidících snažily vykoukat si oči, jestli přece jen aspoň něco neuvidíme. Neuviděly. Lucie celou dobu viděla černou barvu a konstatovala, že má z toho pokoušení se vidět ve tmě úplně našponované oči. Já jsem viděla černou se závoji šedé (a přistihla jsem se při tom, že se pořád snažím ve tmě vidět pověstné, alespoň malé světýlko by nebylo?).

Stejně jako zaváháte na začátku, než do prostoru vplujete, stane se vám možná, že zaváháte i nakonec, podobně jako i nám ve chvíli, kdy jsme si měly přivolat průvodce, aby nás odvedl. Nejsme totiž zvyklé na to, že někoho v kavárně přivoláváme slovem. Než jsme překonaly mírný a zbytečný ostych, chvilku to trvalo. Když už jsem si říkala, jestli na nás přece jenom možná trošičku nezapomněli, protože průvodce měl napilno a odváděl ostatní, začala jsem uvažovat o tom, jestli bychom se doškobrtaly ke dveřím samy (a hlavně o tom, abychom do někoho po cestě nevrazily). Našponovaly jsme pak uši a zachytily, že jde průvodce okolo. „Světlo vás ani tak nepřekvapí, protože je venku už šero,“ otevřel nám dveře Petr a vypustil nás zase do světa vidících.

Na cestě

Venku jsme zaplatili 170 korun, dostali informační materiály a odnesly si světluškový hrnek. Světluška funguje už od roku 2003. Posbírané peníze: nejen ty kavárenské, ale hlavně příspěvky od dárců, putují přímo k těm, kdo je potřebují: na jejich pomůcky, služby, potřeby.

Kavárna potmě začala svou cestu v Praze v červnu a navštívila už Zlín, Ostravu, Liberec, Panenský Týnec. Nyní je až do neděle 8. září v Brně. Poté se přesouvá ještě do Jičína (13. až 15. září) a do Olomouce (26. až 28. září). Minulý rok se ve sbírce vybralo cca 11 milionů korun, letos je Světluška zatím na částce něco přes 4 miliony korun. Pokud chcete přispět a vyzkoušet si, jak se pije kafe v úplné tmě, neostýchejte se, odhoďte strach a zkuste to.

„Minulý rok tady v Brně v řadě stáli skoro tři hodiny, navíc v dešti, než se do kavárny dostanou. Obdivoval jsem je a byl jsem rád, že tady s námi čekají a stojí o to, jít do naší kavárny,“ uzavírá průvodce Lukáš, který celou dobu skupinku bavil svým subtilním smyslem pro humor.

Tma, po které vyjdete na světlo, a tma napořád se doopravdy liší. Jde o to, že se tyhle dvě tmy sešly a pomáhají si.