Historie operace katarakty

První operace katarakty ostrým nástrojem byla provedena v Babyloně lékaři z Indie asi v roce 500 př. Kr. (viz Sanskrit Manuskripte). Operaci katarakty, při které byla čočka ostrým nástrojem vpravena tzv. luxací do oka, provedl Sustruta v 6. století př. Kr. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám docházelo často k zánětům operovaného oka a k oslepnutí. Přesto byl tento způsob operace šedého zákalu – tedy luxace zkalené čočky do sklivce – prováděn až do středověku.

Příčina oslepnutí při šedém zákalu byla spatřována ve vodě a hlenu, které se z mozku dostávaly do oka a před čočkou vytvářely blanku nepropustnou pro světlo. Operující ranhojič před samotnou operací na oko dýchal a masíroval je palcem. Pomocník zezadu držel operovanému pevně hlavu a operovaný se upřeně díval na špičku svého nosu. Operující zavedl lancetu přes horní kvadrant rohovky do zornice a zkalenou čočku zatlačil do nitra oka.

Operace šedého zákalu je považována za nejstarší operační zákrok nejen v oftalmologii, ale obecně v historii lékařství. Název katarakta vznikl z latinského překladu starých řeckých a arabských dokumentů. Z řeckého suffusio a arabského ma (voda) nebo al-ma’ an-nazil fi’l‘ain (voda, která sestoupila do oka) vzniká ve středověku název cataracta – vodopád. Podle Hirschberga byl v němčině zaveden pojem Star nebo Staar již v 8. století, a to ve spojení staraplint = starblind = slepý ze šedého zákalu.

Operace šedého zákalu byly prováděny v antickém Řecku a v indo-arabských zemích již před více než 2 000 lety. Pokud se čočku nepodařilo luxovat do sklivce, byla jehlou rozkouskována. Byla-li měkká, byla odsávána dutou jehlou (takto postupovali zvláště Arabové). Operatér měl být jasnozřivý, dobře obeznámený s anatomií oka a naukou o vidění. Měl mít pevnou ruku a schopnost bez obav vnikat jehlou do oka. Neměl být operacechtivý a měl být schopen určit nejvhodnější dobu pro provedení operace.

Lékařské poznatky z doby antického Řecka byly dlouhou dobu považovány za nedotknutelné.

Až v roce 1656 potvrdil anatom Rolfinck z Jeny mínění Francouze Quarreho, že sídlem šedého zákalu je čočka. Tuto skutečnost potvrdil i pařížský lékař Pierre Brisseau, který v roce 1700 vyšetřil zkalenou čočku mrtvého vojáka s kataraktou. S konečnou platností bylo o lokalizaci katarakty rozhodnuto až po zavedení očního zrcátka Herrmannem Helmholtzem v roce 1850.

Asi v polovině 18. století provedl Francouz Jacques Daviel extrakci katarakty ze zadní komory po řezu v dolní polovině rohovky. Tato metodika definitivně zvítězila ve druhé polovině 19. století, kdy A. v. Graefe zavedl lineární extrakci katarakty s periferní iridektomií. Počet komplikací po této operaci se prudce snížil pod 5 %.

Na přelomu 19. století se prosadily dvě modifikace operace šedého zákalu – intrakapsulární (ICCE) a extrakapsulární extrakce (ECCE). Nevýhodou intrakapsulární extrakce, při níž byla extrahována celá čočka i s pouzdrem, bylo narušení sklivcové bariéry. Při extrakapsulární extrakci skýtá pouzdro čočky ideální místo pro umístění umělé nitrooční čočky. Eventuální zkalení pouzdra čočky je možné později odstranit pomocí YAG laseru bez nutnosti otevření oka. V posledních 15 letech se tato metoda operace prosadila jako standardní operační postup. Extrakapsulární extrakce se prosadila především po tom, kdy v 60. letech Harms a Mackensen zavedli operační mikroskop, Kelman fakoemulzifikaci a hlavně poté, kdy Harold Ridley v roce 1949 zavedl implantaci umělých nitroočních čoček.

V roce 1750 vyvinul Ital Tadini skleněnou nitrooční čočku určenou ke korekci afakie. V roce 1795 provedl Ital Casamaata jako první intraokulární korekci afakie skleněnou nitrooční čočkou. Éru úspěšné implantace nitroočních čoček však zahájil až Sir Harold Ridley, který během druhé světové války zjistil, že střepiny z polymetylmetakrylátu (PMMA) nevyvolávaly v nitru oka poraněných letců žádné zánětlivé změny a dobře se vhojovaly. 29. listopadu 1949 provedl v londýnské nemocnici St. Thomas první úspěšnou implantaci nitrooční čočky z plexiskla u 45leté ženy.

První nitrooční čočky vyrobené podle skutečných čoček byly příliš lomivé a výsledná refrakce byla silně myopická. U první pacientky -18,0 sf a -6,0 cyl x 120°, při vizu 20/60. Operace však proběhla anatomicky bez komplikací a čočka se dobře vhojila. Ridley následně implantoval přes tisíc nitroočních čoček. Přístup ostatních oftalmologů k této operaci byl dlouhou dobu velmi kritický. Až po zavedení II. generace nitroočních čoček a zlepšení operační techniky byla tato metoda přijata jako standardní operační postup. Sir Ridley se dočkal uznání až v posledních letech svého života. V roce 2000 mu anglická královna Alžběta II udělila titul rytíř.

V současnosti přestávají být nitrooční čočky jen optickou pomůckou při operaci šedého zákalu, ale stále častěji se používají u vysokých myopií a hypermetropií jako jedna z metod refrakční chirurgie.