4oci.cz
Ztráta centrálního vidění při věkem podmíněné makulární degeneraci výrazně omezuje možnost řídit automobil
Když se jízda autem stane ...
Lidé, kteří v opilosti usednou za volant a stávají se tak nebezpečím pro sebe i své okolí, jsou ve ...
Sada kotoučů – zleva předbrušovací na plastové čočky, fazetovací, lešticí a předbrušovací na minerální čočky
Tvarový zábrus brýlových čoček ...
V současné době si bez zábrusového automatu nedovedeme práci v dílně oční optiky už představit. Vývoj ...
Extrémní sprint Red Bull 400 do skokanského můstku v Harrachově byl pro Jana Bauera velkou výzvou
Ztráta zraku mi změnila život
Ztráta zraku donutila tehdy třicetiletého Jana Bauera k přehodnocení osobních priorit. Udělal si ...

Digitální oko Lubomíra Pavelčáka

10. 7. 2018

Kdybych měl do závorky přidávat smích pokaždé, když se Lubomír Pavelčák zasmál, hodně by to narušilo souvislý text. Lubomír se totiž směje docela často. Navzdory svému zrakovému handicapu bere život, jaký je a dochucuje si ho dávkami černého humoru. „Jinak bych se sám v sobě utápěl, vždyť žijeme jen jednou a je potřeba se s tím nějak smířit,“ vysvětlil Lubomír, jenž si přezdívá Lichoočko a fotoaparát je pro něj druhým okem, kterým vidí svět.

Lubomír Pavelčák

Originální velikost  Lubomír Pavelčák

 

Lubomír Pavelčák má protetické levé oko a pravým okem vidí velmi rozmazaně. Vnímá jen stíny, světla a siluety. „Vidím jen vaši siluetu. Abych věděl, jak vypadáte, musel bych si vás vyfotit mobilem a zblízka se na něj podívat,“ řekl mi Lubomír při našem setkání v jedné z ostravských kaváren, kde jsme seděli přímo naproti sobě. Právě fotografie, potažmo fotoaparát, se stal nedílnou součástí jeho života. Foťák na mobilu používá k běžnému životu, s digitální zrcadlovkou pak fotí nádherné snímky, kterým ovšem neříká fotografie, ale cwaky.

Proč zrovna cwaky?
Protože na svět koukám jedním okem a pořádně nevidím, co fotím. Prostě jen „cwakám“ objekty a místa přede mnou. Udělám tři až pět záběrů a teprve doma na počítači, kde mám 27palcový monitor a digitální lupu, zjišťuji, jestli cwak vyšel, jestli není rozmazaný a podobně. Já totiž nikdy v životě nic ostrého neviděl, fotím zkrátka pocitově. Ještě štěstí, že žijeme v digitální době. Nebudu lhát, mám velký odpad. Fotit na kinofilm, asi bych se nedoplatil.

Vašim dalším snímkům říkáte brýlovky. V nichž pořizujete záběry skrz Vaše brýle. Jak tento styl vznikl?
Když mi kamarád půjčil zrcadlovku, neuměl jsem s ní vůbec fotit. O focení jsem vlastně nic nevěděl a správné postupy jsem studoval na internetu nebo od kamarádů. Ti mi ovšem nedokázali přesně poradit, protože jsem jim neuměl pořádně vysvětlit, co vlastně vidím. Do hledáčku se totiž nedívám, prostě vím, že je přede mnou stůl, tak dám foťák před sebe a zmáčknu spoušť. Abych svou situaci kamarádům nejlépe popsal, sundal jsem si brýle, udělal přes ně záběr a řekl: takhle přibližně vidím.

Kdy u Vás začali potíže se zrakem?
Od pěti let, kdy si rodiče všimli, jak se dívám na televizi zblízka a z boku. Vzali mě k očnímu lékaři a ten zjistil, že mám hned na začátku pět dioptrií. Každé dva až tři roky se to zhoršovalo a dioptrie vždycky poskočily nahoru. Potíže mi způsobuje sítnice, která odumírá a trhá se. Jsem ročník 1963 a v těch letech mi prostě nasadili skla a tím bylo všechno vyřešeno. V osmdesátých let jsem chodil na podpůrnou kúru, kdy do mě píchali olejové injekce a různé esence, které měli podpořit sítnici. V roce 2003 se mi bohužel sítnice na levém oku roztrhla. Tři roky se mi ji snažili doktoři zachránit, ale nakonec mi oko museli vzít. Úplně odumřelo, což začalo ovlivňovat druhé oko, tak jsme tu dvojici raději rozdělili.

Tím ale budoucí problémy nebyly zažehnány, je to tak?
Bohužel ne, progrese je tam pořád a loni se mi sítnice na pravém oku trochu odchlípla, takže jsem de facto oslepl. Naštěstí mi doporučili pana doktora Jana Ernesta, skvělého primáře v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, který mi sítnici laserovou baráží přichytil. Když mi laicky vysvětloval, co vlastně dělá – že v podstatě boduje kus plechu na karosérii – začal jsem se smát a on musel laserovou baráž přerušit.

S panem primářem máte asi dobrý vztah, že?
Říkám mu pražský Honza. Před jménem a za jménem má spoustu titulů, každopádně vždy se mnou nebo s přítelkyní a bráškou mluvil jako se sobě rovnými. U jiného lékaře se mi to nestává a ten rozdíl dělá strašně moc. Hodně mi pomohl po zdravotní i psychické stránce. Nemohu taky dopustit na svou bývalou oční lékařku paní Kremerovou, které říkám oční šamanka. Hodně mi pomohla a mluvila se mnou narovinu. Zpočátku sice měla obavy, ale ujistil jsem ji, že už od pěti let vím, že jednou oslepnu a preferuji anglický černý humor než trápení. Tak jsme spolu začali šprýmovat. Kladla mi na srdce, abych na své pravé oko dbal, neudeřil se do něj, nepřetížil ho zvedáním těžkých věcí, ale hlavně abych si do něj nenechal operativním způsobem zasahovat. Když jsem měl loni problémy, v Ostravě mi do oka chtěli „vlézt“. To byl pro mě stop stav. Říkal jsem si: zatraceně, ať vidím, jak nevidím, pořád vnímám světlo a nechci, aby mi do oka sahali. Dostal jsem kontakt na pana primáře v Praze a asi po třetí návštěvě jsme se rozhodli udělat laserovou baráž a nechat oko dožít. Teprve až se sítnice utrhne, budeme to řešit. Vysvětlil mi totiž, že nemám problém jen se sítnicí, ale i s odumíráním zrakového nervu. Přestávají spolu totiž komunikovat. Ale to nevadí, co neuvidím, to nahmatám. V případě ženských to bude výborné.

To máte sice pravdu, ale přeji Vám, aby nerv i sítnice vydržely. Jak těžce se člověk vyrovnává s faktem, že může přijít o zrak?
Někdy je to boj. Když mi řekli, že mi musí vzít levé oko, asi rok mi trvalo, než jsem se s tím smířil. Přemýšlel jsem, jak na mě lidé budou reagovat. Na konci roku 2006 mi oko odebrali a v březnu mi v Opavě udělali protetické oko, takže jsem se vyfotil a kouknul na sebe. Zjistil jsem, že díky brýlím málokdo pozná, že mám na levé straně akrylát. Tím pádem mi stouplo sebevědomí a začal jsem být klidnější. Všechno je otázkou psychiky, umění se s tím porvat a nenechat se zlomit. Smíření s tím, že možná někdy bude konec, přinesl čas. Už jsem se o tom bavil s panem primářem a shodli jsme se na tom, že sítnici možná přežiju. Možná umřu dřív, než se utrhne.

Váš humor a nadsázka opravdu čiší z každé Vaší odpovědi. Stalo se vám někdy, že jste svým humorem někoho doslova odrovnal?
Doufám, že se to stává aspoň jednou do měsíce. Například na zastávce jsem si vyfotil jízdní řád, pak jsem si klasicky sundal brýle, dal si mobil před oko a fotku zvětšoval, dokud jsem na ní neviděl čísla. Přišla za mnou slečna, která tam stála, a zeptala se: „Vy mě fotíte?“ Říkám jí, že ano. „Ale já vám to nedovolila,“ odvětila. „To nevadí, já to stejně smažu, protože jste zrovna mrkla,“ odpověděl jsem jí. Samozřejmě jsem jí pak všechno vysvětlil, ukázal jí fotku s jízdním řádem a oba jsme se zasmáli. Je dobré si dělat srandu. Lepší než drátem do oka, tedy na levé straně je mi to už jedno.

Kvůli běžnému focení na mobil se asi musíte potýkat s překvapivými reakcemi lidí. Napadají mě třeba obchody…

To začalo už před nástupem mobilů, kdy jsem ještě fotil kompaktem. Ochranka v supermarketu mě chtěla sprdnout za to, že stojím nad mrazákem a fotím si ho. Říkal jsem jim, že nevidím cenovku a musím si ji ofotit. Prý je jim to jedno, tak jsem opáčil, že mně to jedno není, protože potřebuju vědět, kolik zboží stojí. Najdou se bohužel lidé, kteří nechápou. I když jim vysvětlím svůj handicap, pořád budou lpět na svých normách, škatulkách a podobně. Musím se s tím nějak vypořádat. Stejně jako když chodím po ulici – občas se totiž stane, že narazím do značek a překážek. Nedej bože, když tu cestu znám, ale začne se opravovat. To přehlídnu překážky raz dva.
Obecně mě k focení přivedly okolnosti. Abych něco viděl, musel jsem si to vyfotit. Mým druhým velkým koníčkem je hudba, potažmo basová kytara, na kterou hraji v kapelách Ostband a R-Company Když jsme jeli někam hrát, vyfotil jsem si prostory, abych si zaznamenal, kde jsme byli a jak to tam vypadalo. Někteří kamarádi mě za fotky chválili a navrhli, abych se o focení začal víc zajímat. Když mi potom kamarád půjčil zrcadlovku a vysvětloval mi, jak funguje clona, ISO, čas a podobně, podlehl jsem tomu. Předtím jsem se o focení vůbec nezajímal. Neznal jsem postupy, mechanismy a podobně. K téhle činnosti mě prostě přivedl můj zdravotní stav.

Všiml jsem si, že máte hodně cwaků a brýlovek od moře. Fotíte rád na pobřeží?
Nejenom fotím, mám rád ranní relaxování u moře. Přijdu na pláž ještě za tmy, abych vnímal ruch moře a ptáků a čekal na východ slunce, u kterého mohu pozorovat spektrum měnících se barev. Pokud to jde, chodím na pláž každé ráno po probuzení, protože nikdy nevím, kdy uvidím světlo naposledy. Navíc mi má oční šamanka poradila provozovat oční jógu, což znamená nabírat teplo slunce do víček. Tím pádem spojuji užitečné s příjemným.

Kdy berete foťák do ruky nejčastěji?
Nemám potřebu každý den něco cwaknout. Je dobré si od jakékoliv činnosti odpočinout a nechat to uležet, i od muziky. Když někam jdu a vím, že by tam mohl vzniknout nějaký pěkný záběr, foťák si vezmu. Většinou mě ale inspiruje situace nebo světlo. Zkrátka musí přijít ten pravý impuls. Mám pak ohromnou radost, když se cwaky a brýlovky lidem líbí a zamyslí se, jak svět kolem sebe vnímám a co chci vyjádřit. Zároveň si uvědomuji, že ve cwakání i muzice mám určité hranice. V obou případech jsem samouk.

Máte nějaké další cíle, co se týče focení?
Mám rád hokej, takže někdy bych se chtěl dostat k plexisklu a vyzkoušet pár cwaků. Hokej sleduji jen v televizi, protože na stadionu bych slyšel pouze ruchy. Abych slyšel pohyb bruslí a puku, musel bych se dostat až k hrací ploše.
Taky rád poslouchám automobilové závody a vnímám pach pneumatik a benzinu. Můj kamarád Mirek Schwarz mě vzal na okruhy do Brna a do Rakouska, kde jsem si vyzkoušel, jestli projíždějící auta ucwakám. Byla to pro mě výzva, poslouchat, jak auto projíždí, a cwaknout ho. Každopádně se mi to líbilo a pár dobrých cwaků z toho vzniklo.

Kde jinak hledáte inspiraci pro své fotografie?
Studnicí inspirace je pro mě internet. Dívám se, co fotí přátelé na facebooku a na fotoserverech nebo si čtu o technice focení. Každodenní inspirace je pro mě i to, když ráno otevřu oči a vidím světlo. Tím pádem totiž můžu fotit...
 

 
    [ Katalog firem ]

1. DISTRIBUTION s.r.o.

Distributor brýlových obrub a slunečních brýlí QUIKSILVER a ROXY.

Oční optika Martínková

Prodej značkových brýlových obrub dámských, pánských i dětských, slunečních ...

A OPTIK Alžběta Lukášová

Široká nabídka pánských, dámských a dětských brýlí. Brýle plavecké a ...

Oční optika Rozehnalová

Značkové sluneční a dioptrické brýle DIOR, GUCCI, DOLCE & GABANA, VERSACE ...

Brzica Mediopta

Soudní znalec v oboru oční optiky.

Optika Chodov

Měření zraku registrovaným optometristou. Výběr obrub pomocí videokamery.

Ztráta centrálního vidění při věkem podmíněné makulární degeneraci výrazně omezuje možnost řídit automobil
Když se jízda autem stane ...
Lidé, kteří v opilosti usednou za volant a stávají se tak nebezpečím pro sebe i své okolí, jsou ve ...
Sada kotoučů – zleva předbrušovací na plastové čočky, fazetovací, lešticí a předbrušovací na minerální čočky
Tvarový zábrus brýlových čoček ...
V současné době si bez zábrusového automatu nedovedeme práci v dílně oční optiky už představit. Vývoj ...
Extrémní sprint Red Bull 400 do skokanského můstku v Harrachově byl pro Jana Bauera velkou výzvou
Ztráta zraku mi změnila život
Ztráta zraku donutila tehdy třicetiletého Jana Bauera k přehodnocení osobních priorit. Udělal si ...

Vygenerováno za 0.1248 sec
Informační portál mapující oblast oční optiky a optometrie. Posláním portálu je srozumitelnou formou oslovit co nejširší veřejnost se zájmem o vidění, zrak, módní trendy a konkrétní služby v oblasti oční optiky. Součástí portálu je katalog firem a jejich produktů a služeb.
Publikování nebo šíření obsahu serveru nebo jakékoliv části zveřejněného materiálu jakoukoliv formou je bez předchozího písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

2018 © 4stav.cz | Provozovatel: EXPO DATA spol. s r.o. | Webmaster: ORAX, s.r.o.,  EXPOCOMP, spol. s r.o.