Základy brýlové optiky: vidění do dálky

Při sledování vzdáleného předmětu (v nekonečnu) by měla být čočka v akomodačním minimu, tedy by měla mít nejnižší optickou mohutnost. Při postupném přibližování sledovaného předmětu by měla její optická mohutnost stoupat. Dosažený stupeň zrakové ostrosti při sledování předmětu v dálce je individuální.

Aby bylo možné kvalitu zraku u různých pacientů porovnat, bylo nutné vypracovat měřicí metody, kterými se bude zrak měřit. Bylo zjištěno a dohodou mezi oftalmology stanoveno, že normálně vyvinuté zdravé oko rozliší dva body, které se zobrazí na sítnici pod zobrazovacím úhlem minimálně 1 úhlové minuty. Takové oko nazýváme emetropické. Toto kritérium vychází z anatomické stavby sítnice v centru žluté skvrny, kde jsou světločivé elementy (čípky) velmi hustě naměstnány vedle sebe.

Lidské oko rozliší dva body tehdy, jestliže jejich obrazy dopadnou na dva čípky, mezi nimiž zůstane alespoň jeden volný. Byla brána v úvahu určitá rezerva, takže za příhodných podmínek je lidské oko schopné rozlišit dva body i pod menším úhlem. Ještě jemnějšího rozlišení dosáhneme, jestliže posuzujeme koincidenci (návaznost) dvou čar. Emetropické oko vidí při minimální akomodaci do nekonečna, daleký bod R je tedy v nekonečnu. Při maximální akomodaci, která klesá s věkem, vidí ostře do blízkého bodu, který leží v odpovídající konečné vzdálenosti před okem.

Další informace o vidění do dálky najdete v časopisu Česká oční optika srpen 2009.