Všichni dobří optici

V zajetí těchto oborů strávil „na plný úvazek“ přes třicet let a ani po odchodu do důchodu se práce, související s očním lékařstvím, optikou a optometrií, nehodlá dobrovolně vzdát. Píše, přednáší a donedávna pravidleně učil. Jeho paměť je v současnosti kronikou posledních padesáti let (nejen) brněnské oční medicíny, optiky a optometrie.

Rozhodl jste se už při studiu medicíny, že chcete dělat oční lékařství, nebo to bylo spíš tak, že jste nastoupil tam, kde bylo místo?
Spíš ten druhý případ. Měl jsem to štěstí, že jsem v brněnské nemocnici u sv. Anny zapadl do velice příjemného kolektivu. Ale rok poté, co jsem nastoupil, jsem šel na vojnu. Tam jsem měl to „štěstí“ v podobě paragrafu 37, podle nějž jsme byli místo obvyklých dvou roků upoutáni k zelenému stejnokroji na dobu neurčitou. Tak jsem byl na vojně pět roků. Než jsem odcházel na vojnu, byl na očním oddělení ve vojenské nemocnici v Brně primář Čilda. To byl vzácný člověk, voják z povolání, plukovník. Ten mi slíbil, že když udělám důstojnickou školu, tak mě poté vezme k sobě na oční oddělení. Jenže po dokončení důstojnické školy jsem odmítl podepsat vojáka z povolání. A za to se mi odvděčili tím, že jsem místo k armádě nastoupil k pohraniční stráži, která spadala pod ministerstvo vnitra. Tím pádem jsem do vojenské nemocnice nemohl. Skončil jsem na Chodsku v Oběžovicích. V šestapadesátém jsem se vrátil na kliniku u sv. Anny a ani ne po roce byla v Brně zřízena škola pro optiky, což je dnešní střední zdravotnická škola pro optiky na Merhautově ulici. Tenkrát potřebovali na této škole učitele a padlo to i na mě.
Co mě na opticích na první pohled nejvíce upoutalo, byly jejich velice krásné lidské vztahy, které vysoce převyšovaly i ty relativně dobré vztahy mezi lékaři. Například starší optici velmi ochotně předávali své znalosti a zkušenosti mladším. Dnes to funguje jinak. To, co umím, je jakoby navíc a tím převyšuji ostatní.

Ano, je to moje know-how a přece ho nebudu předávat konkurenci...
...přesně tak. Sám se ideu o sdílení zkušeností snažím předávat dál, ale není to lehké. Například jedna mladá, velmi inteligentní kolegyně mi odpověděla, že to, co ví, je její jediný kapitál. Proč by měla předávat ostatním to, co se musela pracně naučit? Svým způsobem má pravdu a já to chápu, ale nemyslím, že je to úplně správné.

Čím si dřívější profesní solidaritu vysvětlujete?
No, nikdo neměl majetek. Všichni byli zaměstnanci a všichni na tom byli přibližně stejně. Ta doba umožňovala takovéto vztahy, zatímco současnost už vede zase logicky k praktikám konkurenčního boje v tom pozitivním slova smyslu.

Na druhé straně bych řekl, a to nejsem žádný pamětník, že i za předchozího režimu bylo mnoho pracovišť, kde byli rovní a „rovnější“.
Kupodivu optici takoví prostě nebyli. Stejně jako doktoři na oční klinice v Brně.

Odrazily se tyto nadstandardní a pozitivní vztahy mezi optiky na brněnské škole na vývoji optiky v České republice?
Myslím si, že ano. A ten hlavní důvod bylo již zmíněné sdílení zkušeností. Teď je eminentní zájem na tom, aby optici poskytovali zákazníkovi něco, co další oční optika není schopná poskytnout.

Na druhou stranu možná i toto akceleruje vývoj oboru.
Zvyšují se nároky vedoucích na svoje zaměstnance. Pro optiky se pořádá velké množství kurzů, kde se soustavně zvyšují jejich vědomosti. Důležitý je také rozvoj optometrie. Optometrista je schopen vyšetřit pacienta, předepsat brýle a přístup je celkově daleko komplexnější. K tomu jsou samozřejmě základním předpokladem znalosti z očního lékařství. A máte pravdu, konkurenční boj vede k poskytování služeb na špičkové úrovni.

Zkusme se podívat na vývoj jak očního lékařství, tak optiky i optometrie od padesátých let do konce tisíciletí. Zajímalo by mě, kde byste našel zlomové body?
Jako první musím zmínit vynález kontaktních čoček. Po pokusech s tvrdými kontaktními čočkami přišel akademik Wichterle s měkkými kontaktními čočkami. Pamatuji si, jak v osmapadesátém nebo devětapadesátém roce přijel a ukazoval nám svoje kontaktní čočky. Za další zlomové období lze považovat rozšíření možností při léčení šedého zákalu. Do šedesátých let byla jediným řešením operace, kdy se katarakta odstranila a předepsaly se brýle. Určitý zlom nastal tím, že se místo brýlí začaly aplikovat kontaktní čočky. V Anglii se začala vkládat do oka nitrooční čočka. Její princip je zajímavý v tom, jakým způsobem byl objeven. Ve čtyřicátých letech za války se často stávalo, že sestřelení piloti měli zasažené oči střepy z plexiskla z jejich kokpitu. Lékaři pak ke svému údivu zjistili, že úlomky plastu oko celkem dobře snáší, samozřejmě v kontextu samotného zranění. A to vedlo k nápadu udělat umělou čočku z plexiskla a „šoupnout“ ji do oka. A to je další obrovský zlom ve vývoji oční optiky, dát čočku přímo do oka.
Pokrok v oblasti materiálů, jak u skel, tak u kontaktních čoček, stejně jako rozvoj diagnostických metod a technik byl za posledních padesát let obrovský. Nicméně neprobíhal skokově, ale postupně. Před čtyřiceti lety například operace katarakty znamenala minimálně deset dnů v nemocnici, dnes přijde pacient dopoledne, hodinu dvě tam po operaci odpočívá a odpoledne jde domů.
Nemůžu opomenout ani vznik institutu optometristy. Optometristé se stávají součástí očních klinik a celou řadu vyšetření už přejímají. Teď ovšem dochází k organizační změně, která se mi ani trochu nelíbí. Optika je střední škola zakončená maturitou. Kdežto optometrie vyžaduje vysokoškolské studium. Vysokoškolsky vzdělaný člověk už není optik, je to zdravotnický pracovník, který může vyšetřovat oči, ale už nemůže být šéfem oční optiky.

To je postavené na hlavu.
Jistě. Dejme tomu, že vy budete majitelem oční optiky a budete chtít, aby vaše dítě dosáhlo co nejvyššího vzdělání. Dáte ho tedy na vysokou školu, ale on po vás nebude moc převzít obchod.

A když bude mít střední optickou?
Tak to potom ano. Kdyby chtěl být vedoucím optiky, tak jako vysokoškolák, který třeba studoval gymnázium, si musí dodělat střední optickou školu s maturitou. Nechápu, proč to chtějí udělat. Nějaký důvod k tomu asi je, ale já ho neznám. 

Mluvili jsme o kontaktních čočkách, vzpomenete si, kdy zaznamenaly největší skok k jejich současnému častému používání?
Řekl bych, že až v posledních deseti letech. V posledních pěti letech došlo k maximálnímu rozvoji, jelikož spousta firem vyrábí měkké kontaktní čočky a materiály, které jsou pro oko maximálně příznivé, vydrží dlouhou dobu a snižují na minimum riziko poškození oka.

Kontaktní čočky byly vynalezeny poměrně „dávno“. Čím si vysvětlujete, že jejich masové používání nastalo až tak pozdě?
Začalo to tím, že se zlevnily. Dříve byly vyráběny individuálně, musely se proměřovat na brusu atd. Navíc je to v současnosti módní trend. Čočky již nenosí jen sportovci a lidé, jimž brýle neumožňují plnohodnotně vykonávat svoji práci. Je to markantní hlavně u žen, kdy čočky nosí asi každá druhá žena, která musí používat brýle. I když se divím, protože některým lidem ty brýle vysloveně sluší a když si je sundají, tak je skoro nepoznáte. V současnosti nosí čočky i malé děti.

Dalším krokem ve vývoji terapeutických technologií je laserová korekce zraku. Co to znamenalo pro vývoj optiky i očního lékařství?
Teoreticky mohou nastat případy, kdy člověku k dobrému vidění nepomohou ani brýle ani čočky, v tom případě nezbývá nic jiného než operace zkalených očních prostředí. Nebo oční rohovka není zkalená, ale zdeformovaná. V těchto případech se začalo přistupovat k operacím. U refrakčních vad je obecně potřeba, aby poměr mezi lomivostí rohovky a čočky byl u oka správný. Jestliže není správný, tak obraz pozorovaného předmětu vzniká před nebo za sítnicí. Brýle nebo kontaktní čočky upravují obraz tak, aby dopadl na sítnici. Ale může nastat taková situace, že oko je od narození v jednom směru zakřivenější než v tom druhém a chytří lidé přišli na to, že když se řízne do rohovky, vznikne jizva, která se stahuje. A tam, kde byla rohovka zakřivenější, se po naříznutí oploštila. A to byl začátek – zjištění, že se u čiré rohovky může modifikovat zakřivení tím, že se do ní řeže. Původně se řezalo ostrým nástrojem, ale po něm zůstávala jizva. Postupně se začala uplatňovat metoda použití vysoké energie – laserového paprsku. Ten působí na molekulární úrovni a po zákroku nezůstává jizva. Celá řada lidí nechce ani brýle ani kontaktní čočky, z nějakých důvodů, které mohou být někdy i logické. Je třeba ale mít na paměti, že změny, které uděláme operací, jsou trvalé. Každý tak podstupuje určité riziko, že se i při největší péči může něco stát.

Na druhou stranu je třeba říct, že ta rizika se budou dále snižovat.
Budou, ale nezmizí.

Kdybychom se podívali na osobnosti těch posledních padesáti let, kdo si myslíte, že nejvíce pohnul vývojem očního lékařství, optiky a optometrie?
V kontaktních čočkách akademik Wichterle, v operacích Rus Fjodorov, který začal jako první řezat do oka.

Byl vývoj české oční optiky jako oboru, stejně jako optometrie i očního lékařství, ovlivněn emigrací českých odborníků?
Myslím si, že ne. Nevzpomínám si, že by zde vyrostla nějaká výjimečná osobnost, která by v těchto oborech udělala kariéru v zahraničí. Většina významných oftalmologů zůstala tady.

Máte představu o tom, jak, zvláště z hlediska výzkumu, ovlivnila komunistická diktatura oční optiku? Dá se říct, že svět vědy a výzkumu v oční optice nebo v očním lékařství byl nezávislý na tom, co se děje ve společnosti?
Oční optika měla to štěstí, že i za totality měla v čele lidi, kteří to s ní mysleli dobře, a že se starali o to, aby oční optika dosahovala co nejlepší úrovně. Pokud si vzpomínám, dostával jsem se často do kontaktu s Josefem Navrátilem, ředitelem brněnské oční optiky, který byl straník, ale vážil jsem si toho, že se obklopoval odborníky nestraníky. Byla celá řada lidí z ministerstva zdravotnictví, kteří byli z kádrových důvodů vyhozeni a on si je k sobě vzal. Ovšem toto je jen můj názor a každý to může cítit jinak.

Byla tu dostačují možnost komunikace se světem, alespoň na vědecké úrovni?
To už bylo horší, ale poměrně dobrá spolupráce byla s optiky z NDR a zavítalo k nám i pár odborníků z Anglie. S dneškem je to samozřejmě neporovnatelné.

Jste stále v kontaktu s vývojem v očním lékařství, optice i optometrii. Napadne vás nějaký klasický případ diagnostického vyšetření, který jste dělal na začátku padesátých let a který byste dělal dnes, a jak by vypadaly?
Markantní rozdíl je třeba u onemocnění, které je jednou z nejčastějších příčin slepoty, zeleného zákalu. Zde se diagnostika i terapie radikálně změnila.

Zkuste popsat, jak vypadala tato diagnostika i léčba právě v tom roce padesát.
Diagnostika i léčba spočívala v mechanickém měření nitroočního tlaku a v podstatě byl jen jeden lék – Pilopaltin. Od té doby se ukázalo, že forem glaukomu je velké množství a že vývoj nových léků výrazně ovlivnil léčbu a zpříjemňuje pacientovi život. U zeleného zákalu šlo pouze zachovat to, s čím pacient přišel, a zpomalit zhoršování. Dnes se může diagnostikovat a začít léčit v době, kdy na oku ještě není nic vidět. S našimi primitivními prostředky jsme dříve na oku nic nezjistili, kdežto dnes lze díky přístrojům objevit příznaky i v době, kdy oko vypadá normálně, takže se může začít léčit, čímž se dá vyvarovat nevratných změn.

Když se podíváte na stav očního lékařství, optiky a optometrie v současnosti, dá se opět porovnat s Evropou?
Držíme krok se světovou úrovní, i když tím hlavním problémem jsou peníze. Udržet krok dnes znamená mít přístroje a tok peněz do zdravotnictví stále neodpovídá vysoké náročnosti. Ale i tak si myslím, že se nemusíme stydět.

Co si myslíte o tom, že se hodně špičkových lékařů stahuje do soukromých klinik?
No kvůli penězům.

Má to nějaký dopad právě na vývoj těch tří oborů?
Nedovedu to jednoznačně posoudit a myslím si, že se to udržuje dost v rovnováze. Naopak se mi zdá, že v poslední době ubývá vyšetření v privátním sektoru a to vede k přetěžování ambulancí. Je to dáno tím, že pojišťovny omezily placení za vyšetření. Soukromník by byl na hlavu, kdyby vyšetřoval zadarmo. Protože nevyšetřuje, domáhají se pacienti vyšetření v nemocnicích. To považuji za negativní stav. Tak se zdá, že počet soukromníků je nedostatečný. Nedovoluji si však generalizovat.

Kdybyste se ještě zamyslel nad svojí kariérou, vzpomenete si na něco, co hodně změnilo váš osobní profesní život, ať už to byl zajímavý a složitý případ, který jste jako lékař řešil, nebo to bylo setkání s osobností, kterou jste potkal, nebo technologií, cokoliv...
Příjemné je, když se setkáte s pacientem, který dovede ocenit to, co jste pro něj udělal. Na druhé straně, i když se nedočkáte vděku a vidíte výsledný efekt, tak i to úplně stačí. Máte příjemný pocit, že to nebylo nadarmo. Když se vám podaří výrazně zlepšit vidění, zjistíte, že ten člověk úplně rozkvete.

V očním lékařství je efekt změny stavu poměrně výrazný.
Ano, to je pravda. Jsou takové případy. Minulý týden přišla čtyřiapadesátiletá paní, hudebnice, která viděla špatně do dálky i do blízka. Nechala se vyšetřit. Předtím používala nějaké brýle, aby viděla na noty. Byla přesvědčena, že vidí docela dobře do dálky, ve skutečnosti však viděla velmi špatně. Dala se tedy vykorigovat tak, že viděla perfektně do dálky i perfektně do blízka a byla z toho celá pryč. To je to, co nikdo nepochopí do důsledku. Viděl jste předtím? Viděl. Pohyboval jste se před tím? Pohyboval. A najednou uvidíte kvalitativní skok, který vás ohromně obohatí. Vy teď vidíte, co jste dřív neviděl. Je to něco nepopsatelného.