Svět podle Imrana Zangiho

Dlouholetý pracovník II. oční kliniky v Praze, na níž vystřídal téměř všechna oddělení od dětského po specializovanou ambulanci, v současnosti privátní lékař a majitel sítě prodejen optiky, je také skoro pětadvacet let perkusistou, jehož spolupráce využívala například Jana Koubková, YoYo band a v současnosti skupina Monkey Business. Kromě toho, že se Imran Zangi také občas ponoří do výtvarného umění, zaujme i výčtem sportů, které v životě aktivně provozoval – zmíněnou lední revue počínaje a vzpíráním konče.  

„Takový výčet může být trochu zavádějící, nechci, aby to vypadalo, že se za každou cenu musím za něčím hnát,“ vypráví Zangi. „Život je prostě neskutečně pestrý a někdy je škoda nevyužít možností, které člověku nabízí. Pokud si dokážu říct – potřebuji tolik a tolik času a námahy na tu kterou činnost, abych byl spokojený a zároveň nešidil práci ani rodinu – tak proč ne?“ 

Na druhou stranu začátek vaší hudební kariéry se datuje na konec studií lékařské fakulty a začátek práce na oční klinice. To muselo být vyčerpávající období.
Bylo. Ale jak všichni dobře víme, zajímavé příležitosti jako naschvál přicházejí většinou v to nejméně vhodné období a člověk musí něco obětovat. Už během studií, v šestém ročníku, jsem začal koncertovat s Janou Koubkovou. V tom ještě problém nebyl. Ve vyšších ročnících vysoké školy jste „mazáci“ a víte, co je nutné a co ne, a hlavně na škole jste tak trochu pánem svého času. Nástup na kliniku znamenal pevnou pracovní dobu, z níž vás nikdo neomluví a samozřejmě služby, přitom jsem měl někdy odehrát až dvacet koncertů měsíčně. Padla na to dovolená, náhradní volna, spousta hodin spánku, ale šlo to. Na druhou stranu, kdybych se k muzice s Janou Koubkovou dostal dřív, nemůžu za sebe stoprocentně ručit, že bych medicínu dodělal. Předtím jsem sice hrál s Mikim Volkem na bicí, ale to bylo spíše na úrovni zábavy, zatímco s Janou Koubkovou šlo o profesionální hraní a dostat tuto příležitost na začátku studií, kdoví, jak by to dopadlo. Dnes hraji čtyři až šest koncertů za měsíc, a to je optimální, ale musel jsem si tuto volnost odpracovat. Protože abych v současnosti mohl říct: ano, chci s vámi hrát, ale jsem časově omezený a přesto ten zájem je, tak musím trochu umět. A to je právě o těch dvaceti koncertech měsíčně, o práci, která člověka dostane na určitou úroveň.

Čemu jste se na klinice nejvíce věnoval?
Skoro všemu. Prošel jsem spoustou oddělení a týmů, i těch, kam se nikomu moc nechtělo, jako bylo oddělení sítnicové a sklivcové chirurgie… Prvních pár měsíců mě trochu otrávilo, že jsem většinu času trávil za psacím strojem, měl jsem dokonce tendence odejít, ale to je úděl mladých doktorů, a ta šance vždycky přijde. Na začátku jsem byl v ambulanci všeobecné oční medicíny, čtyři roky jsem byl na dětském oddělení, pak přišla zmíněná sítnicová a sklivcová chirurgie, až jsem nastoupil na specializované ambulanci u profesora Filipce, kde jsem se věnoval nemocem v uveální neboli živnatkové a rohovkové oblasti.

Když jste zmínil profesora Filipce, nenapadlo vás někdy připojit se k němu při jeho humanitárních a výzkumných cestách? Koneckonců i díky svému irácko-iránskému původu máte výbornou jazykovou výbavu…
Martin Filipec je můj veliký kamarád i společník v podnikání. Jeho výzkum říční slepoty v neprostupných oblastech jihoamerických pralesů nebo působení v Afghánistánu jsou ohromnými počiny. Vždycky, když se odněkud vrátí, musí mně vše dopodrobna vyprávět. A jestli mě něco podobného nikdy nelákalo? Odpověď je jasná – samozřejmě ano. Ale zaprvé mám rodinu a jakási instinktivní zodpovědnost mně velí neohrožovat svůj život a tím pádem i život mé rodiny, a pak je tu muzika a práce. Kdybych odjel na tři měsíce na druhý konec světa, tak se mnou už asi žádná skupina nebude chtít hrát, a to stejné platí i pro oční ambulanci, kde se mnou v současnosti pracuje pět dalších lékařů, o rodině nemluvě.

Proč jste se vlastně dal na dráhu privátního lékaře a začal také s oční optikou?
Asi by se očekávalo, že tohle člověk dělá především pro peníze. Pro mě byla ale hlavní motivací jistá časová flexibilita a možnost rozhodovat si sám o své práci, což bych na klinice v takové míře nikdy neměl. Mým nadřízeným je pouze ekonomika a chod ambulance, což ale zase znamená v momentě nějakého problému či výpadku fakt, že tento problém musím vyřešit já a nikdo jiný a nemůžu se spoléhat na nadřízené na klinice. Navíc přechod do soukromé praxe nebyl čistě mým rozhodnutím v tom smyslu, že bych se ze dne na den rozhodl a zřídil si ambulanci. Šlo o přijetí nabídky od kolegů, mimo jiné právě od Martina Filipce, na převzetí chodu privátní ambulance v Kartouzské. Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou, ale jasno jsem měl celkem rychle. Padl jsem do toho rovnýma nohama a poté, co jsem se zorientoval především v administrativě a organizaci, jsem soukromou praxi rozšířil na současných šest lékařů. V roce 2000 přišla také první optika, a to tak trochu z nouze a náhodou. Měli jsme vedle ambulance obrovskou a nevyužitou šatnu, tak jsme si řekli, proč platit nájem za prázdnou místnost a vznikla z toho optika.  

Jak jste si zvykal na přechod do „první linie“ ambulantního oftalmologa a na roli podnikatele?
Nijak zvlášť dramaticky. Na klinice se jsem sice operoval a zvlášť tady v Praze jsem se setkával s případy, které byly z medicínského hlediska unikátní. Takže v této práci byla jistá dávka adrenalinu a někdy i napětí. V tomto ohledu by mně mohla klinika chybět, jenže nic neděláme navždycky. Když se na to však dívám z odstupem, tak je to pro mě kapitola mého života, která byla velice pěkná a zajímavá, ale nelituji, že je uzavřená, protože jsem rád už za to, že jsem ji mohl prožít. To je obecně můj způsob pohledu na život – vážit si všeho a mít radost z toho, co jsem prožil a nesedět s rukama v klíně a stěžovat si na to, co jsem prožít mohl. Navíc i v oné „první linii“, v oční ambulanci, má člověk obrovskou zodpovědnost a často se také setkám s případy, které rozhodně nelze označit za banální či rutinní.

Je fantastické, když někdo dokáže brát život z té lepší stránky, neohlížet se na to špatné, což v konci znamená psychickou pohodu. Jenže vlastní rozhodnutí člověka takto brát život nestačí. Každá nemoc je v určitém smyslu těžkým zásahem do osobní „pohody“ a nemoc zraku zvlášť, protože zrak nám zajišťuje největší díl komunikace se světem.
To je samozřejmě pravda. Klasifikace zdraví není jen to, že člověku z fyziologického hlediska nic není, musí být i v psychické pohodě, mít odpovídající sociální zázemí v podobě rodiny, přátel a uspokojení z vlastní činnosti. To všechno může nabourat i malý zdravotní problém, ne jen fatální oční choroba. Ale zrak má mezi smysly dominantní úlohu. Každý by si asi zvolil zachovat zrak než jiný smysl, kdyby muselo dojít k takové volbě. Zrak je informačně bohatý, barevný a prostorový a dává člověku základní pocit jistoty ve světě. Navíc vlivem rozvoje komunikačních technologií se míra informací vnímaných zrakem markantně zvyšuje. Psychické změny lidí související se zrakovým omezením, pominu-li banální dočasné choroby, lze z pozice lékaře velice dobře vnímat. Už to, kolik lidí si nechce připustit, že špatně vidí a potřebuje k tomu brýle, čočky a podobně. U těchto lidí je někdy cítit strach ze ztráty sebevědomí. U vážných nemocí, které zapříčiňují postupnou ztrátu zraku, je to samozřejmě ještě horší.

Jak má lékař v takových chvílích reagovat?  
Musí být trochu psychologem. Být optimistický, ale samozřejmě nelhat a hlavně dobře odhadnout, co všechno může konkrétnímu pacientovi sdělit. Ale ani z kliniky, kde jsem zažil hodně vážných případů, si nepamatuji nějaké zhroucení nebo opravdu dramatické reakce na sdělení diagnózy. Člověk je adaptabilní a hodně toho snese, obzvlášť ženy, které jsou psychicky silnější než muži.

Na druhou stranu má oční lékařství, ale i oční optika oproti jiným lékařským oborům výhodu v tom, že léčba, laserový zákrok nebo použití brýlí a čoček má okamžitý kvalitativní efekt – pacient má možnost okamžitě „vidět“ markantní zlepšení.
Například u šedých zákalů trvá operace za normálních podmínek přibližně půl hodiny, i méně, a zdroj nevidomosti či snížené schopnosti vidění je odstraněn. Druhý den pacient prakticky normálně vidí a stejné možnosti jsou při operacích sekundárního šedého zákalu a mnoha dalších vad, především refrakčního charakteru. Samozřejmě podstatným krokem v dějinách oftalmologie bylo využití laserové technologie při operaci očí. Ale zase z toho nelze získat dojem, že dnes lze pomocí čoček, brýlí a hlavně laserových operací vše vyřešit.

Vy sám jste v návaznosti na svou soukromou praxi začal provozovat prodejny oční optiky. Nepřemýšlel jste také o možnosti podnikat v oblasti léčby laserovou technologií? 
Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. A to velice reálně. V době, kdy v Praze vznikla první laserová klinika, jsem si říkal, že do toho půjdu taky. Ale po zvážení všech možností a hledání partnerů jsem od tohoto záměru upustil i s tím, že by v Praze nebyla pro více klinik dostatečná poptávka, což se ukázalo jako naprosto zbytečná obava. Ale nijak nelituji, zřejmě by mě takový projekt úplně pohltil, možná by nebyl čas na hudbu…

V jednom rozhovoru jste zmínil, že vám vadí jistá komercionalizace lékařského povolání. Co jste měl přesně jako komerční lékař na mysli?
Jde mi především o tlak dealerů na privátní lékaře využívat nebo spíše nadužívat jejich výrobky. Současná situace je taková, že spousta farmaceutických firem vyrábí stejně kvalitní medikamenty a jejich dealeři logicky prosazují svou značku za pomoci nabídky různých požitků. To ještě chápu. Nevidím nic špatného na tom, když jako privátní lékař předepisujete nejlepší dostupný lék a jeho výrobce vás pozve na, dejme tomu, golfový zájezd. Co mě trápí, je přehánění preskripce a snaha předražovat léky nebo preferovat stejně účinný, a přitom dražší přípravek. A rozhodně si nechci hrát na nějakou morální autoritu a ohánět se společenským posláním lékaře. Ale enormní vysávání pojišťoven se nám lékařům vrátí zpět v podobě našich zmenšených podílů na rozpočtech pojišťoven, ztenčených vědomou zbytečnou preskripcí léků. Jistě, takoví lékaři si řeknou, že zrovna jejich počínání žádnou pojišťovnu neruinuje a jeho kolegové to nemůžou nijak pocítit. Jenže už tohle myšlení, že plýtvání je v pořádku, je špatné a ve chvíli, kdy to bude dělat většina, zbytek na to doplatí.