Sluneční záření

Lépe je pak dovedeme vysvětlit a poukázat na nutnost redukce těchto nežádoucích vlivů nebo ochrany před jejich působením.

Sluneční záření může způsobit:

• Keratitis – zánětlivé onemocnění oční rohovky. Dělí se na povrchovou keratitidu a hlubokou keratitidu; projevuje se buď pouze zánětlivými ložisky na krajích rohovky, nebo rohovkovým vředem šířícím se do okolí, případně může postihnout celou tkáň rohovky a způsobit trvalou ztrátu její průhlednosti. Akční spektrum pro keratitis podle normy DIN 5031 nabývá maxima pro vlnovou délku 270 nm.

• Konjunktivitis – zánětlivé onemocnění oční spojivky, projevující se překrvením spojivkových cév, zvýšeným slzením a hlenovitou nebo hnisavou sekrecí. Stejně jako u keratitidy se jedná převážně o oblast UVC záření. Maximální vlnová délka, která tuto reakci vyvolává, je 260 nm.

• Katarakta – šedý zákal, porucha průhlednosti oční čočky vlivem fotochemických reakcí, projevuje se zhoršením zrakové ostrosti. Akční spektrum pro šedý zákal lidského oka nebylo dosud určeno, neboť katarakta má dlouhou skrytou fázi a zakalování oční čočky probíhá velmi pomalu. UV záření je jedním z hlavních rizikových faktorů při rozvoji katarakty.

• Poškození sítnice – představuje nepříznivé účinky UV záření na buňky sítnice. Poškození je navozováno již krátkodobým zářením (350–780 nm), a to jak fotochemickou cestou, tak termicky.

V mnoha vyspělých státech již byly vypracovány předpisy určující dovolenou expozici UV záření, tj. dávku záření, kterou může průměrný člověk obdržet za určitou dobu bez nebezpečí vyvolávání nepříznivých účinků (např. normy DIN 5050, DIN 5031, předpis ACGIH).

Oči je třeba chránit před:

• nežádoucími účinky UV záření,

• nadměrnými jasovými kontrasty (oslněním),

• nadměrnými účinky infračerveného záření (tepelné záření).

Je nutno zdůraznit nezbytnost používání ochranných slunečních brýlí u osob, které podstoupily operaci oční čočky nebo náhradu vlastní čočky čočkou umělou. V těchto případech je možný průnik UVB a UVA záření do oka a hrozí poškození sítnice.

Podle účinků na biologické systémy se ultrafialové záření konvenčně dělí na:

• dlouhovlnné UVA záření (315–400 nm),

• středněvlnné UVB záření (280–315 nm),

• krátkovlnné UVC záření (100–280 nm),

• vakuové záření UVD (10–100 nm).

Podrobnosti najdete v časopise Česká oční optika, č. 2, 2012.