Rozhovor s pedagogem Rutrlem

Rozhodl se, že nové poznatky by rád získal taky, a tak se vydal za studiem do vyhlášené školy pro optiky v německé Jeně. Později chtěl znalosti, které zde získal, předávat, stal se tedy učitelem. Během svého učitelování si uvědomil, že studenti mají k dispozici jen málo knih, ze kterých mohou čerpat, a proto několik knih, např. Brýlová optika, Brýlová technika, estetika a přizpůsobování brýlí nebo Přístrojová optika, sám napsal. Miloš Rutrle je totiž člověk, kterého odjakživa zajímaly znalosti a jejich prohlubování.
 
Co Vás zaujme jako první, když vejdete do oční optiky?
Soustředím se na to, jak vystupuje ten, kdo bude obsluhovat. Největší zvláštnost posledních let vidím totiž v tom, že přijdete do optiky a nezřídka vás obsluhuje neoptik. Pozná se to a má to důsledky. Dřív se za pult nikdo, kdo optické vzdělání neabsolvoval, postavit nemohl. Můj osobní názor je ten, že to oboru zrovna nesvědčí. Obor se však nesmírně proměnil a tato doba klade důraz na kategorii prosperity a vydělávání.

Jak se tedy pozná dobrý oční optik?
Odborník ho pozná hned. Ten, kdo přijde z ulice, to však prakticky šanci poznat nemá. Pokud ale navštíví víc optik, udělá si obrázek a vrací se pak tam, kde jej dobře obsloužili. Když postupně získá zkušenosti, začne porovnávat. Podle toho se dál zařídí. A konkrétně? Pozná se to po dvou třech větách, hlavně podle slovníku dotyčného. Jde o to, na co se ptá, jak klade otázky, ale i o to, na co se neptá. Vystupování se dá sice naučit, ale oficiálně by měl být za pultem opravdu člověk, který má obor vystudovaný.

Jste učitel, ale sám jste byl kdysi student. Když se zeptám nadneseně, kdo byli Vaši profesní hrdinové?
Jeden z nich mluvil česky, ten druhý ne. Ten první byl kolega Bureš, který mne učil v Jablonci v letech 1960 až 1964. Později emigroval. Ten druhý byl Dr. Günter Ueberschar z Jenské školy. Byl kapacitou ve svém oboru; byl náročný, uměl vysvětlit látku, což je dar, který není každému dán. Byl laskavý. Když měl člověk problém, mohl za ním kdykoliv přijít. Ke mně se choval asi ještě lépe proto, že jsem byl cizinec.

V Jeně jste studoval dva roky. Jak jste se na tuto školu dostal?
Nejprve jsem studoval v Jablonci, což byla jediná optická škola v republice. Pak jsem hledal, co dál. Bavily mě jazyky, v tom mě inspirovala maminka. Přeložil jsem v té době laicky odbornou knížku přednášek o optice (Ophthalmologische Optik und Brillenlehre 1962). Tehdy takových knih v naší zemi moc nebylo, takže to udělalo dojem na ředitelství optiky - rozhodli se později, že mě za státní peníze nechají vystudovat v Jeně. Mluvím o divokém roce 1968, kdy padly hranice.
Těsně před tím, v květnu, jsem si vyjednal praktikum v Rostocku v optice, abych se jazykově zdokonalil a nasál tamější styl práce. V srpnu se hranice zavřely. Když jsem se vrátil do Prahy, tak se mně okolí ptalo, proč chci jít zpátky k Němcům, když nám sem napochodovali. Odpověděl jsem, že „kašlu“ na jejich politiku, že mě zajímají znalosti, které tam tehdy byly na vyšší úrovni. Napsal jsem hromady dopisů na ministerstvo školství v Čechách a do Berlína. Konečně mi z Berlína nějaká dobrá duše, která mi asi fandila, vrátila všechnu tu poštu a na konec vší té korespondence jen stručně připsala, ať nastoupím do Jenské školy, což byl tehdy pojem.

V čem byla tato vyhlášená Jenská škola jiná oproti našim tehdejším školám?
Byla to, když to přiblížím českým termínem, vyšší odborná škola, tzv. Fachschule. První ročník byl pro mě dost ostrý, nastoupil jsem díky všem těm událostem v roce 1968 až v říjnu. Kromě mě tam byl ještě jeden cizinec z Ghany a dva z Mongolska, přišli v dalším roce.
Po optické stránce se mi tam otevřely oči. Splnil se mi klukovský sen - o této škole nám totiž přednášel už kolega Bureš. U nás jsme se v té době učili zlomek toho, co se učilo a vyžadovalo v Německu. Navíc, a v tom byl hlavní rozdíl, tam už tehdy byla dostupná literatura, ze které se dalo studovat, zatímco u nás v 60. letech literatura prakticky žádná neexistovala, diktovalo se spatra. Až v 70. letech dal v naší zemi dohromady bibli oční optiky s ostatními autory kolega Polášek.

Když se vydáte ještě dál do minulosti, k úplně prvnímu impulsu - proč jste začal studovat optiku?
Náhodou. Když jsem se v telecích letech hledal, setkal jsem se s jedním otcovým kamarádem v Havlíčkově Brodě. Slovo dalo slovo a jednou po fotbale jsem se ocitl v jeho optice a držel v ruce štípací kleště a všechno si to tam prohlížel. Zalíbilo se mi to, chytl jsem se drápkem a u oboru jsem už zůstal.

Jste učitel, ale také jste mimo jiné autorem publikací Brýlová optika, Brýlová technika, estetika a přizpůsobování brýlí; Přístrojová optika; Binokulární korekce na Polatestu. Co je Vám bližší, přednášení, nebo psaní?
U mě bylo tou první činností přednášení. První roky jsem jako všichni přede mnou mluvil spatra, z poznámek, nebo jsem si překládal odborné články z pramenů, které jsem měl k dispozici. Pak jsem si uvědomil, že v naší zemi nebylo tehdy moc literatury a že by se slušelo nejen přednášet, ale i sepsat něco, co by zůstalo na papíře, hlavně kvůli studentům. Vezměme si dálkové studenty. Neměli z čeho studovat a my po nich chtěli solidní znalosti. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal psát. Druhý pak byl ten, že jsem si přál, aby v textech byl zachycen i můj pohled na věc. Když chcete něco razit, je totiž nejlepší, když sám začnete psát.

Lákalo Vás naopak být někdy optikem-praktikem, mít vlastní optiku?
Protože jsem vystudoval za státní útraty, bral jsem to od začátku tak, že moje nepsaná úloha bude dál předávat znalosti, které jsem se naučil v Německu. Počítal s tím i tehdejší ředitel Navrátil. Ano, možná jsem se mohl „trhnout“ a založit si vlastní optiku a můj život by se odvíjel úplně jiným směrem, ale učit mě bavilo. Je pravda, že když bych se porovnal teď s odstupem se svými úspěšnějšími spolužáky, jsou v životě jinde v tom, co za léta praxe nastřádali. Ve školství jsou totiž statky jinde.

Měl jste na starosti konkrétně především obory brýlová optika, brýlová technika, přístrojová optika, cvičení v optických laboratořích, což zní laikovi dost technicky. V čem Vaši studenti nejvíce tápou?
Náš obor je konglomerát několika oborů: fyziky, matematiky, biologie, oftalmologie a zdravovědy. Studenti, kteří se k nám hlásí, vidí v názvu školy slovo zdravotnická a oddechnou si, že se zbavili matematiky. Jenže náš obor je též hlavně aplikovaná fyzika a na tu se váže matematika. Někteří pak mnohdy vyděšeně zjistí, že se ocitli na technické škole, a to se všemi důsledky. Na začátku to chápeme, je to těžké. Vždycky jde ale hlavně o ochotu věnovat svůj čas myšlení a přípravě. Jako by však dnes studenty často odvádělo od přípravy na zkoušku mnoho jiných aktivit. Jejich pozornost se mi zdá roztříštěnější. Jako by šlo o to, co nejrychleji ze školy vyplout, s minimálním vydáním energie, ale maximálním ziskem. Tomu se ne vždy klaním, nejsem totiž přesvědčen, že nás to posouvá dopředu.
Na druhé straně je ale třeba uvést, že dnes dokáže spoustu věcí suplovat technika. S vybavením za statisíce či miliony dokáže dnes optik naměřit a vyhodnotit i to, co se dřív vůbec nesledovalo. Uvedu konkrétní příklad. Největší vývoj se zrodil v brýlových čočkách, což možná ani lidé nepostřehli.
Zkusme si to představit tak, že dřív byl k dispozici jeden jednoduchý typ čoček a dalo se vybrat z šesti druhů brýlí. Lidé v optice se bavili o tom, jestli se jim líbí jeden z těch šesti druhů. Dnes nejen že druhů brýlí je mnohokrát víc, ale jde o to, jak jsou vytvořené čočky - o přesná měření, na milimetr přesná zabroušení, umístění v určitém typu obrub, pod určitým sklonem a tak dále. Optika zajímá i to, jakým způsobem se zákazník dívá, kde bude brýle využívat a další četné parametry. Člověk v optice vidí už jen výsledek, brýle, které jsou i drahé, ale nemusí už vůbec tušit, že za tou cenou se skrývají všechny tyto nuance, a navíc to, jak obrovský nastal v měření a tvoření brýlové čočky posun a vývoj.

Za zlomovou událost v oboru tedy považujete vývoj v brýlových čočkách?
Ano, konkrétně nástup asférické plochy a její masové zavedení. Za mé generace existovala jedna asférická plocha u katrální čočky. Po zemích tehdejší RVHP je rozvážela firma Zeiss. Když jsem chodil v Jenské škole na exkurze, dělalo je ručně několik brusičů. Ti byli tyto kuželosečky (paraboly, hyperboly, elipsy atd.) schopni vybrousit až po 15 letech praxe. Dnes existují počítače propojené s výrobní technikou a ta je schopna chrlit tyto čočky po tisících.

Když obor ušel takový kus cesty, co by měl vědět laik, když si sedá u optika na židli? Chce brýle, které mu padnou. Jak pozná, že se mu optik věnuje opravdu dokonale?
Jde o efektivnost vyšetření. Uvedu opět příklad z Německa, kde jsem chodil na praxi. Pacient, když to přeženu, lezl z vyšetření po čtyřech, probralo se komplexně všechno: sférické ametropie, astigmatismus, spolupráce obou očí, okohybné funkce. V tom měli proti nám Němci padesát let náskok, u nás se tyto věci tehdy řešily u dospělých osob jen minimálně. Dnes už se dělají, ale pořád ještě jsme v počátcích, takže se provádějí často povrchně. Řekl bych, že se dereme dopředu opatrně, nadechujeme se, ale uvědomme si, že obor optometrista se u nás rodí teprve v posledních letech.
Obecně si však myslím, že nejtěžší je vždy změnit způsob myšlení člověka. Někteří lidé se domnívají, že když jim procházel mnoho let stejný styl uvažování a práce, a navíc třeba zastávají určitou pozici, tak už u sebe nic měnit nemusí a vystačí si s tím, co mají.
A naopak, existují u nás mladá pracoviště, kde mají moderní vybavení, znalosti, něco zažili, o něco jim jde, posouvají se. Za dobrý konec to vzala na příklad optometrie v Olomouci - ti lidé tu školu zbudovali, rozjeli se po světě a získali granty.

Jak byste neoptikovi přiblížil činnost jednotlivých profesí - optika, optometristy, oftalmologa? V čem jsou propojené, v čem jsou odlišné? Jak byste charakterizoval Vašimi slovy pojem optometrista?
V oboru jsou potřeba všichni na svém místě: optik - ten ovládá technické parametry, dokáže brýle sestavit; optometrista, ten umí poskládat optickou část budoucího předpisu na korekční pomůcku; oftalmolog, ten by měl rozumět všemu, ale vyzná se navíc v patologii očí, přídavných orgánech, operativě atd. Patologické stavy ho určitě zaměstnávají nejvíce. Obor optometrista u nás dlouhou dobu chyběl. Považuji se za druhého optometristu, který sem po Jenské škole přešel, takže ještě dodám, že existují dvě pojetí optometrie - anglosaské a německé.

Říkáte dvě pojetí optometrie - anglosaské a německé. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Německý model provázal činnost optika a optometristy do sebe. Funguje to tak, že přijde zákazník, německý optik - optometrista zjistí, jaké má problémy, vyšetří jeho refrakční stav, vybere a vyrobí mu brýle, přizpůsobí a vydá mu je a od začátku má kontrolu nad tím, jak se rodí korekce. Všechno má tedy pohlídané. Tomuto modelu fandím, sám jsem jím prošel.
V anglosaských zemích optometrista pouze vyšetřuje oči. Brýle nevyrábí, zadá je někomu, kdo by u nás byl optikem. Ten vyrábí, respektive kompletuje celý život jenom brýle. Optometrista se v anglosaském pojetí pouští ještě dál. V Americe chce být např. u laserových operací, které byly doposud doménou oftalmologů. Kompetence jeho oboru tedy přesahují i dosavadní hranice. 
Na můj vkus mi připadá německý model příznivější v tom, že dotyčný optik - optometrista má přehled o všem od začátku až do konce. Poradí s výběrem brýlí, ví hodně o anamnéze a korekční situaci, brýle zhotoví, přizpůsobí a vydá. Říkají tomu Dreiklang, trojsouznění všech tří profesí.
V anglosaském pojetí jsou tyto profese roztříštěnější. Nejvýše v hierarchii stojí oftalmolog, stará se o patologické stavy. Měl by však umět to, co umí optometrista. Mimochodem, v Německu se lékaři nestyděli přijít se dovzdělat na letní střední školu, aby se naučili to, co potřebují do praxe. Obávám se, že čeští lékaři by něco takového sotva zvládli. Optometrista, v hierarchii pod oftalmologem, se stará o refrakci, spadá pod něj i kontaktologie. Poslední článek je ten, kdo má brýle zhotovit, tedy optik. Tento model se mi jeví více roztříštěný. Jednotlivé složky o sobě tolik neví, když mají těsněji spolupracovat, na rozdíl od složek německých, kdy optik - optometrista o všem ví od začátku až do konce a dokáže tak lépe vyhodnotit situaci.

Převažuje některý model?
Ano, ve světě začíná převažovat anglosaská cesta. Optometristé v Americe, Anglii, Austrálii i u nás si navíc začínají hledat cestičky, jak předepisovat farmaka, pracovat s diagnostickými metodami, což dřív přináleželo pouze oftalmologovi.
Já osobně jsem pojímal obor dříve spíš technicky, patologickou a diagnostickou stránku jsem považoval za doménu oftalmologů. Žádný optometrista by na příklad neměl zákazníkovi říct, že má glaukom nebo šedý zákal. Měl by mu oznámit, že se mu něco v oku nezdá a odeslat jej k lékaři-specialistovi. V současnosti však jde o aplikovanou anatomii a fyziologii oka a tak to pojímá i Evropský diplom z optometrie, je v něm předepsané víc lékařské látky, než často používají i sami lékaři. Dodám, že dokonce i Němci přecházejí na anglosaský model, aby získali nové impulsy, protože svoje oborové pojetí už vyčerpali.

Když se ještě vrátím ke vztahu optik a laik, který potřebuje korekci, měl by se sám laik nějak dovzdělávat, aby byl v obraze? Přece jen jde o jeho zrak.
Na to odpovím opět příkladem. Říká se, že každá anglická babička pozná, když její dítě šilhá nebo nějak špatně vidí a ví, jak se má zachovat, zatímco česká babička neví - a tím nechci české babičky urážet. V tomto směru máme dluh, protože o brýlích se u nás nikdy moc nemluvilo. Obecně přitom lidé dnes musí oči víc namáhat, protože povolání, kde nepoužíváte něco jako počítač, už téměř neexistuje. Navíc se dnes lidé musí stále vzdělávat. To všechno znamená, že potřebují mnohem kvalitnější korekci než kdysi, protože vizuální aparát podléhá čím dál větší zátěži. Články o brýlích se už naštěstí objevují, i když často jsou do češtiny přeložené tak, že to tahá za uši. Považuji to ale za klasické porodní bolesti něčeho začínajícího.

Co považujete za největší dluh v našich optikách z dob komunismu?
Naším kostlivcem ve skříni je to, že jsme zde vyšlechtili doslova generace lidí se špatnou centrací čoček. Z toho pak vznikaly deviace v okohybných funkcích. Protože jsme zde neměli proti západnímu světu mnoho let optiku na úrovni, pracovalo se jen s relativně malými čočkami. Větší se tehdy nedělaly. Desítky let jsme zde tedy pracovali s čočkami šestapadesátkami a čtyřiapadesátkami. Představte si to na tomto příkladu: do velkých obrub stylu Naďa Urbánková se vsazovaly malé čočky. Jejich optické středy pak často pozičně neodpovídaly rozteči zornic uživatele.
Vím, že tahle slova se špatně poslouchají. Lidé by rádi slyšeli, jak to bylo dobré, jak je to teď dobré a bude to ještě lepší. Ano, lepší to bude, ale když se budeme snažit. I v současné době nemusí totiž nablýskaná optika znamenat, že dostanu pořádnou korekci.

Na SZŠ a VOŠZ Merhautova, kde jste učil, existují obory Oční technik bez získání způsobilosti zdravotního pracovníka a pak obor Diplomovaný oční optik / diplomovaný oční technik. Zájemce o obor se dozví, co má dotyčný po vystudování umět. Když byste to měl vysvětlit laikovi, jaký je v těchto pojmech faktický rozdíl?
Vezměme to od začátku. Zavedený pojem v oboru byl vždy pojem oční optik. Poté se začal místo něj používat pojem oční technik. To je podle mě matoucí. Navíc studenti se toho pojmu často bojí. Berou jej tak, že oční technik je ten, kdo jen něco montuje. Myslím si, že název oční technik nám ublížil a chtěli bychom jej vrátit zpět na název oční optik.
V současnosti je koncepce taková, že čtyři roky po základní škole získáte na SZŠ maturitu a stanete se očním technikem. Pokud pak studujete další tři roky navíc, stáváte se diplomovaným očním optikem. Paradoxem je podle mého názoru to, že ke konci jsou oba dva - ten, který studoval čtyři roky, i ten, který studoval sedm let - oprávněni k tomu stejnému a pro živnostenský úřad jsou na stejné úrovni.
Původní koncepce přitom počítala s tím, že „čtyřleťáci“ budou pracovat v dílně, v Německu a ve skandinávských zemích to tak funguje. Ti, kteří by si pak udělali dva roky navíc, by byli oprávněni k tomu, otevřít si optiku, protože už znají pojmy z optometrie, vědí něco o refrakci, ví, jak se rodí recept.

Proč je obor oční technik vyjmut ze statutu zdravotnického povolání?
Osobně si pořád myslím, že optici do zdravotnických povolání patří, i když z nich byli vyděleni. Důvody jsou podle mě dva. Ten první je ten, že ve zdravotnických profesích musíte mít čekárnu a sociální zázemí, což optika nikdy neměla. To by se ale dalo podle mne upravit vyhláškou. Lidé ve zdravotnických profesích se navíc musí kontinuálně doškolovat a jednou za čas by mohlo přijít i obávané prověřování znalostí. To se, myslím, některým optikům přestalo líbit. Ten druhý důvod je moje domněnka. Když to řeknu na rovinu, optictvo si jej vymyslelo proto, aby se obor vydělil a aby mohli v rámci navýšeného zisku zaměstnávat lidi, kteří budou dělat práci tak, jak jim je řečeno. Nemusí pak být za tu práci zaplaceni tak, jako lidé z oboru.

Existují náznaky, že by se to mohlo změnit?
Na naši školu po čtvrt století docházeli studenti, kteří u nás získali maturitu, a pak také ti, kteří už maturitní zkoušku měli, byli tedy už na určité myšlenkové úrovni a přišli si k nám na školu dodělat dva roky odborného vzdělání. S těmi jsme pracovali rádi, protože za dva roky se z nich stali velmi slušní optici. Pak došlo k tomu, že studium bylo protaženo na tři roky. Současně se však vytvořilo tříleté bakalářské studium na vysoké škole. To nás pohřbilo. Když k nám na nástavbu nastoupí studenti, tak za pár týdnů ví, že o pár ulic dál na vysoké škole získají po stejných třech letech i titul bakaláře a další profesní oprávnění v oblasti optometrie, kontaktologie atd. Vrátil bych nástavbové vzdělávání u nás zpět na dva roky, tři roky jsou totiž moc. Klička je však v legislativě, podle ní vyšší odborné školy musí trvat tři roky nebo dva a půl roku.
Myslím si, že pokud budou existovat bakalářské školy, které budou tvrdit, že vyprodukují optometristu a současně očního optika, budou u nás v zemi vyšší odborné školy skomírat. Jednoduše se to projeví tím, že studenti na tento typ „nástavbového“ studia nepřijdou.

Jak pohlížíte na brýle z tržnice?
Existuje skupina lidí, kteří vždy budou mít hluboko do kapsy, takže to pro ně je způsob, jak zvládnout svou korekci za minimální peníz. Zorničky průměrného Čecha mají rozteč třiašedesát až pětašedesát milimetrů. Brýle z tržnice jsou průměrně zabroušené právě podle této hodnoty. S trochou štěstí v té hromadě člověk může vylovit i brýle, které jsou i pro něho docela nacentrované. Jsou však často opticky i materiálově dost nekvalitní a z takových brýlí vás může bolet hlava. Taky naštvete optika, pokud si u něj tyto levné, často špatně zabroušené brýle necháte opravit. Optici se logicky brání a někteří vydávají něco na způsob brýlového pasu. Opraví vám jen ty brýle, které jste si u nich nechali vyrobit.

Čeho si ceníte na této době?
Můžeme do světa, získávat znalosti. Můžeme si přečíst knížku v cizím jazyce. Ještě teď, když jedu přes hranice, si to uvědomím.

A čeho naopak ne?
Osobně si myslím, že ostudou tohoto státu a tragédií vysokých škol je to, když vyučující dostane zaplaceno za jednu hodinu méně, než ten, kdo učí na střední škole. V západním světě na něco takového narazíte jen těžko. A je to myslím něco, co by se mělo rychle řešit.

Učíte už od roku 1970. Jak se za tu dobu proměnili studenti?
Vím, že tohle slovo se teď nenosí, ale dřív panovalo víc úcty. Dnes jsou studenti více otevření, v dobrém, ale někdy i v tom provokujícím. Jsou sebevědomější, dávají to najevo, což je dobře, ale někteří se domnívají, že si mnohé vyloží sami, po svém. Mnohé mladé učitele to může stresovat. V době, kdy jsem jako kantor začínal, byli studenti, myslím, disciplinovanější. Řekl bych to ještě takto: dnes je obecně práce kantora náročnější, dřív se mi, když to srovnám, zdála klidnější. Mám pocit, že rok od roku se mi se studenty daří zvládnout méně a méně práce, protože některou látku s nimi musím probírat vícekrát. Studentům a žákům se též podbízí mnoho nových technických a elektronických vymožeností, které dříve neexistovaly. Se sluchátky na uších často ani nevnímají okolí. Stávají se více pasivními konzumenty a omezuje to jejich vlastní přirozenou tvořivost. Věta „co Čech, to muzikant“ už myslím rovněž dost dlouho neplatí.

Kde dobíjíte energii?
Jsme turistická rodina, takže na výletech. Odreagovávám se taky devatero řemesly, začal jsem na stará kolena přestavovat chatu. Trochu hudbou. Dobrou energii člověk získá také z toho, když se mu něco povede. Ať už při tom stavění nebo na doškolováku, kde máte pocit, že po pár hodinách posluchačům svítí oči, něco do sebe nasáli, mají o obor zájem, budou věci dělat odborněji. Někdy to může být tím, že si hrajete na samozvaného kuchaře. Jsou to malé životní radosti, které má každý z nás.