Rozhovor s Miroslavem Stříbrným

Miroslav Stříbrný, jeden ze zakladatelů SČOO, vystudoval obchodní akademii, ale od svého otce byl zasvěcen do řemesla výroby brýlí. Znalosti obojího zkombinoval – působil totiž skoro celý svůj život v národním podniku Oční optika v Praze. V roce 1967 se stal svědkem toho, jak byly na optickém veletrhu v Brně v tehdejším Československu předvedeny automatické brusy WECO, které umožnily přejít optikům z manuální výroby čoček na výrobu strojovou. Sám byl v pozdějších letech distributorem těchto brusů. Jeho postřehy z oboru a názory k zamyšlení, např. na tzv. hotové brýle, si můžete přečíst v tomto rozhovoru.

Váš otec byl hodinář a zaujala ho mimo jiné i brýlařina. Inspiroval Vás k „brýlařskému řemeslu“ právě on? Co jste se od něj naučil?
Rodiče měli živnost a předpokládali, že děti v ní budou pokračovat, takže jsem doma odjakživa slyšel: náš kluk bude hodinář. Mně se to moc nelíbilo, ale netroufal jsem se šprajcnout. Nakonec jsme udělali dohodu, že budu chodit do obchodní akademie a táta mě bude souběžně učit doma řemeslo. Po prvém roce akademie táta konstatoval, že tudy úspěšná cesta nepovede, přestal mě trápit budíky a přešel jsem na brýle.

Když Vás nelákala hodinařina, čím jste chtěl být?
Chtěl jsem dělat v zahraničním obchodě, což je oboru dost vzdálené. V pětačtyřicátém roce, kdy nás ve Strakonicích osvobodili Američané, přišla velká společenská změna, začala panovat jiná kultura, jiné vztahy a já jsem chtěl do světa. Říkal jsem si, že budu dělat buď diplomata, nebo zahraniční obchod, protože hodinářstvím se do světa dostanu jen těžko.

A stal jste se optikem.
Když přišli komunisti, byl tu opět úplně jiný svět. Konec všeho! Jako živnostenské dítě jsem nemohl jít na vysokou školu. Protože jsem byl vyučený optik a měl jsem obchodní akademii, dostal jsem se do různých funkcí na ředitelství v národním podniku Oční optika v Praze. Samotné brýle jsem nakonec dělal v centrálních dílnách jen asi čtvrt roku a za pultem jsem stál až po revoluci v roce 1989 u soukromníka půl roku. Pak jsem si místo o důchodový list zažádal o živnostenský a konečně se postavil podnikatelsky na vlastní nohy.

Kolik jste tedy udělal asi brýlí?
Byl jsem v ústředních dílnách, tam jsme jich tehdy dělali tak patnáct dvacet denně. Když si to vynásobíte těmi sto dny, které jsem v dílnách strávil, tak se k tomu číslu dostaneme, ale v porovnání s řádnými optiky je to opravdu zanedbatelné číslo.

Jaká byla situace v oboru po roce 1948?
Socialismus byl něco jako lepší nápravné zařízení. Všechno lidem někdo organizoval, určoval. Třeba i nějaký tajemník schválil a rozhodl, jaké brýlové obruby se budou vyrábět a prodávat národu. V optice byla ale mimořádná situace. V rozpumprlíkovaném socialismu padesátých let dělal ředitele optikům Bohdan Heřmanský, malíř, skoro šlechtic, optik a komunista. Od samého začátku socializace, kdy ostatní řemesla šla dolů, optika šla naopak vzhůru, protože Heřmanský se staral o obor a ne o svou kariéru ve straně.

Zdá se, že optika měla v komunismu vůbec štěstí na lidi.
To mohu potvrdit. Začalo to Heřmanským. Pak přišel Josef Navrátil, což byl také především odborník. Prošel mlýnem politických funkcí, ale byl vždycky optik a chtěl obor i své zkušenosti v něm posouvat dál. Šlo mu zkrátka o odbornost a ne o stranické funkce.

V jedné Vaší úvaze píšete, že se v šedesátých letech začaly přidělovat do optik automatické brusy WECO.
WECO je německá, celosvětově známá značka a funguje asi sto let. První jejich automaty se do Československa přivezly v roce 1967. Tehdy na veletrhu v Brně měla tato firma malý stánek se třemi stroji. Zvědavým československým optikům vše ochotně předvedli a ti žasli, kde již byl tehdy svět. Automaty dokázaly něco, co jsme předtím nikdy neviděli. V té době se totiž u nás brousily veškeré brýlové čočky stále výhradně ručně. Od té doby se dařilo národnímu podniku téměř každoročně dva až tři kusy dovážet. Byly to kapky deště do moře asi pěti set provozoven, které v tuzemsku fungovaly.

Podle jakého klíče se stroje přidělovaly?
Freundschaft...

Na čem brousili ti, kteří neměli automaty?
Na ručních brusech. V mokrých prstech musel optik umět dát brýlové čočce správný tvar. Byla to dřina. Později existovaly i zlepšováčky, které tu a tam někde nahradily manuální obrábění. Vedle západoněmeckých automatů se objevily i východoněmecké Optosupany, kterých každoročně podnik mohl nakoupit daleko více, ale zase měly své mouchy. Na erudovaného mechanika se čekalo přes půl roku a na nezbytné náhradní díly někdy i dva roky.

Byl jste jedním ze zakladatelů Společenstva českých očních optiků. Jak optici tuto organizaci vnímali v jejích začátcích?
Optici byli rádi, že mají v době socialistického zřízení také nějaké ryze dobrovolné uskupení, kde se mohou sdružovat. Představte si, že jste optik a studujete v Brně. Kolegové, které jste tam poznal, se po studiích rozběhnou od Košic po Cheb. Rád byste je zase někdy viděl, vyměnil si s nimi různé poznatky a zkušenosti. Proto Josef Navrátil v rámci tohoto SČOO vymyslel takzvané odborné dny oční optiky. Na tato setkání, která se konala jednou v roce pokaždé v jiném kraji, se optici vyloženě těšili. Když to shrnu, optici byli rádi členy takového spíše zábavného společenství.

Dnes někteří optici členy Společenstva nejsou.
To je pro mě docela těžko pochopitelné. Pokud je člověk soukromým optikem někde mimo centra, je většinou sám. Když nevyvine nějakou iniciativu, nebo když neví, kam ji napřít, je to pro něho dosti obtížné, zejména kvůli orientaci v závazných předpisech. Když ve Společenstvu je, tak se touto cestou o vyhláškách dozvědí. Členové získávají v tištěném občasníku všechny zprávy důležité pro obor. Mohou se zúčastňovat porad, dozvědí se snáze, kudy se branže ubírá. Mají se kde zeptat. Společenstvo je naším vrcholným lobbistou na centrálních místech.

Liší se nějak dnešní Společenstvo od toho tehdejšího?
Společenstvo to má dnes složitější. Má daleko odpovědnější náplň. Stále reprezentuje obor, ale hlavně musí organizovat, podněcovat jednání pro celý obor. Přitom dnes se musí samo ekonomicky udržet. Dříve byl národní podnik a SČOO v ekonomii prakticky jedna rodina.

Když bychom tedy chtěli srovnat Společenstvo před revolucí v roce 1989 a po ní, dalo by se to shrnout tak, že před revolucí sloužilo jako organizace, která udržovala komunitu, po revoluci se spíše snaží být servisní organizací…
Ano, dalo by se říci, že dříve šlo spíše o společenské uskupení, na rozdíl ode dneška, kdy se především jedná, jak říkáte, o servisní organizaci. Když se však zamyslím nad fungováním této organizace, nejsme ještě v rovině, ve které bychom být chtěli. Jsme zatím stále ještě v úvodní podnikatelské vlně. Nikdo tudíž nemá na činnost pro celý obor zatím moc času. Optici berou funkce jako povinnost, navíc často nevděčnou. Oč jiné je to třeba v sousedním Německu a jinde na západ od nás. Jejich společenstva mají zavedenou téměř stoletou tradici. Řídí je lidé, kteří vlastní již dobře prosperující optické provozovny, tudíž jsou finančně nezávislí a mají prostor i osobní zájem se dále věnovat celému oboru na vyšších postech.

Jak dlouho bude trvat, než doroste nová generace opravdových, řekněme „funkcionářů“ u nás?
Myslím, že to potrvá asi ještě tak deset let, než se utvoří dostatek těch ideálních. Patrně se bude v budoucnosti méně odjíždět na chalupy a mnozí ze schopných a úspěšných budou mít vnitřní potřebu své celoživotní know-how dát ku prospěchu oboru, ve kterém se vyšvihli.

Když se řekne brýle z tržnice, jak zareagujete?
Je mi nesmírně líto, že někteří lidé si kupují brýle jako noviny v trafice. Oči jsou totiž tak perfektní, odolný orgán, že se nechají klidně dlouho šidit. Lidé si neuvědomují, že si brýlemi, které nejsou pro ně udělané na míru, škodí. Nejde jen o to nějak vidět, ale jde o takzvané pohodlné vidění. Já sám jsem do brýlí investoval a nelituji toho. Mám progresivní čočky, odborně zhotovené brýle na moji hlavu a vidím s nimi jako za mlada. Vím, že mi nezpůsobí žádné zdravotní potíže, počínaje bolestí hlavy. Když si uvědomím, že v roce 1927 – jak říkal můj otec – se prodávaly presbyopické brýle na okresních poutích na ulici společně se svatými obrázky, soškami a mastmi na bolesti... Je paradoxní, že ač dnes umíme vidění dokonale zkorigovat, jsme schopni udělat pro dobré vidění pomyšlení, brýle jsou zase zpátky na téže ulici jak před více než půlstoletím.

Pomohla by osvěta?
Pomohla. Němci na to přišli hned tři roky po válce. Vytvořili Kuratorium dobrého vidění. Pracují v něm asi tři lidé pro celou zemi a mají na starosti nepřímou propagaci dobrého vidění. Každý je povinen dát do této organizace ročně 1–4 % ze zisku, ať je to výrobce, velkoobchod nebo optik z malého města. Za tyto peníze se například objeví v nějakém časopise článek věnovaný problematice očí. Nepíší tam rozhodně, aby si lidé kupovali ty a ty brýle. Rozmáznou tam nějaký problém týkající se poruchy zraku a lidé si řeknou, že ho možná mají také a měli by s ním něco udělat. Všimněte si, že dnes již nepotkáte člověka, který má špatné zuby. Za mého mládí spousta lidí buď neměla zuby vůbec, nebo tak, jak jim křivě narostly. Společenská úroveň lidi dokopala k tomu, že se dnes nemůžete se špatným chrupem nikde ukázat. Každý si zuby nechá někde udělat. Kéž by to tak bylo i s brýlemi.

Myslíte si, že by to měl být úkol Společenstva?
Určitě. Říkal jsem to Společenstvu za těch dvacet let asi třikrát, ale sklízel jsem spíše úsměv. Já si myslím, že stále neumíme žít v současnosti. Optiku stavím podnikatelsky na úroveň lékárny. Začínající optik je na tom patrně hůř. Než otevře, musí pořídit drahé vyšetřovací zařízení a vybavit dílnu. Lékárník postaví regály a prodává. Možná, že se v tomto směru mýlím, ale nemine dne, abyste neslyšeli a neviděli, jak je dobrý ten nebo tamten prášek na to či ono. A lidé ty léky kupují. Když pak přijdou do společnosti, řeč sklouzne na prášky. O produktech a službách optiků se v médiích píše málo.

Pokud se však v tomto smyslu žádná organizovaná činnost nevyvíjí, třeba optici necítí reálnou potřebu propagace oboru.
Možná, ale zatímco koláč deseti milionů našich obyvatel zůstává, optik je stále více a všichni se musí dělit o neměnný počet zákazníků. Zřejmě neprodělávají, když se stále množí. Možná, že ještě nejsou k větší aktivitě dohnáni.

Jak se podle Vás pozná dobrý optik?
To je ten, který si je ve svém řemesle jistý, je spolehlivým optometristou, sleduje cvrkot, neustrne a slouží svým klientům tak, jak odpovídá naší vysoké společenské erudici.