Rozhovor s Josefem Navrátilem

Kdy jste se dostal k oboru očního optika a jak na tehdejší dobu vzpomínáte?
Měl jsem to štěstí, že jsem se do oboru dostal hned od pětačtyřicátého roku. Odborných samostatných optických živností bylo jen několik. Před druhou světovou válkou byly optiky většinou sloučeny ještě s jinou řemeslnou činností, například s prodejem různých mechanických a elektrických přístrojů. Já jsem nastoupil do firmy Hausner na Národní třídě, která fungovala už od devatenáctého století a byla jednou z nejstarších optik v Praze. Bylo to v době, kdy, abych tak řekl, probíhaly rozbroje mezi majiteli optik a optiky. Můj šéf, pan Hausner, byl bývalý knoflíkář a knoflíkáři tehdy dělali knoflíky a brýle, protože se jednoduše dělaly z rohoviny. Přitom majitel takovéto firmy nemusel být vůbec optik.

Říkáte rozbroje mezi majiteli a optiky... O co tenkrát přesně šlo?
V předválečné a válečné době existovalo Společenstvo optiků-majitelů, ale tehdy, na rozdíl od současnosti, to byla stavovská organizace, třeba jako lékařská komora nebo cech. A pokud jste nebyl členem, nemohl jste si otevřít živnost. A proti tomuto společenstvu stáli optici-zaměstnanci. Společenstvo optiků, majitelů optik, další živnosti v Praze nepovolovalo. Řekli, že například v Praze je dvacet nebo dvacet pět optik, a to stačí. Optici, kteří chtěli začít novou živnost, se samozřejmě bouřili, protože nedostali souhlas od společenstva majitelů. Takže tito optici utvořili takzvané Družstvo Brýle, jehož členem jsem se stal. Činnost družstva byla zaměřena proti společenstvu majitelů. Nešlo o žádné politické bitvy, byly to spory o peníze. Jenže my, řeknu to lidsky, optičtí dělníci v Družstvu, jsme nikdy nezahájili svoji činnost, protože pro jeho oficiální chod bylo potřeba složit u banky kauci milion korun a tolik peněz se, bohužel, nedalo dohromady.

Co se dělo s optikami v letech 1948-1949?
Podstata byla taková: když přišel osmačtyřicátý rok, respektive devětačtyřicátý rok, tak probíhalo to, čemu se říkalo dobrovolné zapojení - buďto tě znárodní, nebo k nám pojď dobrovolně. Vznikl národní podnik Sanitas, pod něj spadala výroba a prodej snad všech představitelných zdravotnických potřeb (mimo léčiv), samozřejmě včetně výroby brýlí.
 
Kdo byl pro vás tehdy po válce, když jste byl mladý a nabíral první zkušenosti, v oboru inspirací? Kdo tehdy, podle Vás, posouval obor novým směrem?
Největší optická živnost v poválečném Československu patřila panu Heřmanskému, což byl svobodný pán Bohdan von Hermansky. K tomu jsem vzhlížel s úctou, to říkám otevřeně. Nesmírně si ho vážím, byl to skvělý člověk, pro mě to byl skoro Pán Bůh. Byl to dost bohatý člověk, který přišel před válkou do Prahy. Obor ho zajímal a chtěl v něm podnikat. Koupil na Václavském náměstí v Paláci Koruna optiku a udělal si dokonce půlroční kurz u firmy Zeiss Jena. Nenaučil se sice brousit skla, ale naučil se teorii, takže věci rozuměl. Zakrátko byl v oboru nejmocnější, obchody mu šly skvěle, ale navíc byl i pokrokový - chtěl celou optiku v Československu přeorganizovat. Heřmanský se po válce stal předsedou Společenstva optiků a mechaniků. Ač podnikatel, tak to byl levicový intelektuál. Na konci čtyřicátých let objížděl majitele optik po Čechách a dělal nábor do dobrovolného zapojení. Heřmanský tenkrát prohlásil, že je nový směr, a hned po válce dal svůj obchod v podstatě k dispozici. Poté se stal ředitelem optického sektoru, nejprve při Okule, poté v rámci podniku Sanitas. Základ tohoto optického sektoru tvořily nejprve Národní správy optik (zahrnující majetky Němců a kolaborantů) a k nim byly postupně přidružovány zestátněné optiky. 
 
Nicméně v jednom rozhovoru jste se zmiňoval o tom, že ještě v 50. letech se brýle prodávaly také v hodinářstvích.
Ano. V Čechách bylo sedm set dvacet hodinářských živností, optik bylo sto osmdesát. Při velkoobchodech existovaly centrální dílny, kde se zhotovovaly brýle na zakázku. Přišel třeba hodinář z Berouna, měl jen rámečky, přinesl kufr brýlí a řekl: „Tady mám patnáct brýlí, do těchhle mi dejte tohle a tohle a já si pro to odpoledne přijdu.“ Pak je prodával, řekněme, velmi laickým způsobem. Heřmanský se chtěl hodinářů zbavit, protože takhle si obchod v oboru rozhodně nepředstavoval. Aby se mohl hodinářů úplně zbavit, tak obor přetáhl v roce 1950 pod ministerstvo zdravotnictví. Od roku 1951 se optici stali podle zákona o sjednoceném zdravotnictví středně zdravotnickými pracovníky a ke své kvalifikaci potřebovali absolvovat zdravotnickou školu s maturitou. Tehdy také Heřmanský založil pro optiky Střední zdravotnickou školu v Jablonci nad Nisou. V osnovách byla nauka o zraku a refrakce, takže už tam se optici dostali k refrakci.

V té době měli na starosti oči lékaři, ne optici...
Němečtí optici se hádali s lékaři, protože lékaři je nechtěli dělat refrakční zkoušky. Tyto spory skončily v roce 1934 tzv. Jenským kodexem. A protože Heřmanský i díky tomu u Zeisse získal znalosti o refrakci, tak chtěl, aby u nás zkoušeli oči nejenom doktoři, ale i optici. Za války, když byl člověk optik a patřil k ročníkům, které byly totálně nasazené do Německa, tak si ho v Německu většinou vytáhli a šel do ambulance, kde dělal refrakční zkoušky. Takže i u nás bylo několik optiků, v Praze asi čtyři, říkali jsme jim lapiduši, kteří za války dělali refrakční zkoušky v Německu. U Heřmanského se pak zřídila temná komora a my jsme se tam chodili po večerech učit zkoušet zrak na přístrojích. Jenže lékaři byli absolutně proti tomu, aby optici zkoušeli oči. Takže Heřmanský fotografoval lékařské předpisy, a když doktor napsal sporný předpis na brýle, tak to zdokumentoval, aby měl argumenty proti „nepostradatelnosti“ lékařů pro optometrii.

Heřmanský, o kterém vyprávíte, musel být velmi podnikavý člověk.
Zásluha Heřmanského je strašně důležitá. Uvedu další příklad. V Německu se říká optikům „Augenoptik“. Tady to nechtěli povolit. Ve svých výučních listech měli oční optici „optik“ nebo „brýlař“. Já, protože jsem byl předsedou závodní rady, jsem s ním chodil po ministerstvu zdravotnictví za účelem uznání názvu „oční optik“ a dodnes si pamatuji slova, která padla. Říkali mu: „To je z řečtiny - oční je obsaženo ve slově optika.“ A on na to: „Co je to demokracie? To je vláda lidu. Proč tedy říkáme lidová demokracie?“ Takto prosazoval svoje myšlenky. Jak jsem říkal, s velkým úsilím se snažil dostat do optiky vzdělání. Založil ještě před tím, než začala fungovat zdravotnická škola, jednoroční průmyslovou školu očních optiků na Smíchově pro zájemce, kteří byli starší a neměli odpovídající vzdělání. Heřmanský ještě navíc vyslal, když skončila škola, několik lidí na čtvrtletní kurz, ve kterém se učili refrakci.

Optici prý nějakou dobu patřili pod lékárenské služby.
Ano. Bylo to v roce 1957, kdy byl podnik Česká optika, v němž jsem dělal náměstka, úplně jako samostatný zlikvidován a byli jsme podřízeni Krajským správám lékáren. Tehdy totiž nějaká chytrá hlava přišla s tím, že se brýle v Rusku dělají v apatykách. Tak se naším šéfem staly Krajské správy lékáren.

Vy jste se ale potom od lékárníků odtrhli.
Protestovali jsme proti podřízení lékárníkům, protože na prvním místě byla lékárna, pak uklízečka, pak pytel sádry a pak my. Nezbyly na nás peníze, tak jsme psali na ÚRO, na partaj a tak dále. Zkrátka dosáhli jsme toho, že k 1. červenci 1965 znovu utvořili celostátní podnik Oční optika, a protože jsem byl v čele vzbouřenců, krajánků, krajských optiků, tak jsem se stal ředitelem. Poučil jsem se z toho, jak Heřmanský fotografoval lékařské předpisy. Věděl jsem, že takto s doktory nemůžeme zacházet, a zavedli jsme s nimi spolupráci.
 
Jak začínala v naší zemi optometrie?
Od konce padesátých let se prohloubila spolupráce s očními lékaři. Byla utvořena komise očních optiků při Lékařské společnosti oftalmologů. Byli jsme zváni na zasedání lékařů a obráceně. A to až do roku 1969, kdy bylo rozhodnuto, že střední zdravotní pracovníci nebudou nadále členy lékařských společností. Měli jsme na ministerstvu zdravotnictví samostatného referenta pro oční optiku, ten opsal stanovy zdravotních sester a utvořili jsme samostatnou společnost očních optiků. Optometrie tehdy ještě nebyla uzákoněná, ale my jsme ji chtěli dělat. Tehdy se jí říkalo refrakce a dotyčným refrakcionisté. Mluvil jsem o tom s různými profesory, třeba s profesorem Dienstbierem, šéfem 1. oční kliniky v Praze. Ten nejprve namítal: „No jo, ale pane Navrátile, oni se to naučí a budou to dělat po příbuzných.“ Oponoval jsem mu: „Pane profesore, optici to neumějí a stejně to dělají. Není lepší je to naučit, aby se nebáli?“ Nakonec jsme to s nimi projednali, takže jsme dostali něco jako historickou listinu. Certifikát nám dali 17. 2. 1969. Tím se vlastně datuje vznik optometrie v Čechách. Optometrie se začala učit na Ústavu pro další vzdělávání středně zdravotnických pracovníků v Brně na samostatné katedře oční optiky. Studium bylo rozdělené na tři semestry a studenti měli mít povinnou praxi na poliklinikách. V 80. letech jsme založili první Vysokou školu aplikované optiky a optometrie v Olomouci. Od té doby máme bakalářská studia a tak dále, zkrátka optometrie „jede“.

Vy jste vedl jste podnik Oční optika, a to poměrně úctyhodnou dobu.
Šéfem jsem byl až do března 1994, bez půl roku to dělá třicet let. Možná že to byla nevýhoda, možná výhoda. Výhoda byla, myslím, v tom, že ideje, které jsem převzal od Heřmanského, mohly pokračovat.

V podniku Oční optika vzniklo také pracoviště, které se zabývalo kontaktními čočkami.
Byl jsem při tom, když profesor Wichterle ve výboru oftalmologické společnosti přednášel a říkal, že budou stát čočky 50 haléřů a vytlačí brýle. Tehdy ještě žil přední oftalmolog profesor Kurz, ten se smál a říkal: „No to bych, pane kolego, chtěl vidět.“ Nakonec byla pravda někde mezi. Já jsem chtěl, aby se kontaktní čočky dělaly ve všech optikách, v každém kraji.

Dnes si to lidé moc neuvědomí, ale jak se řešily například u sportovců problémy zraku v době, když byly kontaktní čočky ještě v začátcích?
Kontaktní čočky existovaly už od začátku minulého století. Firma Zeiss dělala skleněné kontaktní čočky, takzvané sklerální kontaktní čočky. Velký optik v Praze nebo v Brně udělal tak jedny za tři roky. Takže pro sportovce se spíše dělaly brýle, které měly takzvané pérové stranice. Když jsem dělal u firmy Hausner, tak k nám chodil mistr světa v lukostřelbě, takže třeba lukostřelcům jsme dělali pérové stranice zahnuté za ucho. Okula začala dělat kontaktní čočky od roku 1967-68, takže kontaktní čočky zcela jistě od takových 70. let nosili sportovci na nižší úrovni a pravděpodobně i fotbalisté a hokejisté.

V současnosti jsou brýle úzce propojeny s oblastí módy. Výběr je obrovský, každý si může najít to, co potřebuje. Nejsem zas takový pamětník éry komunismu, ale v té době, pokud vím, nebylo na výběr téměř z ničeho. Jak to fungovalo v designu brýlí?
V podniku jsme tehdy měli vývojové pracoviště na Žižkově, kde pracovalo na pantografech asi deset lidí. Vzali jsme zahraniční obrubu, narýsovali ji pantografem na desku a tvar se vyloženě vyfrézoval podle této obruby. Říkalo se tomu individuální brýle. Pak se dovážely brýle v omezeném množství, dejme tomu, že to bylo přibližně půldruhého procenta z celkového prodeje.

Myslíte podpultové zboží...
No... Ne podpultové. Optici dostávali příděl. Prodaných brýlí bylo asi milion osmkrát sto tisíc ročně. Z toho dovezených asi třicet tisíc. Ale občas se nám podařilo, že jsme jich od firmy OPTYL z Rakouska dovezli naráz taky sto tisíc. Záleželo na tom, jak se nám podařilo dostat devizové prostředky, většinou různými konexemi. Když jsme dělali náhodou nějakému potentátovi brýle, tak to byla ideální situace na požádání o devizové peníze.
Samo sebou, dneska je to mnohem lepší, ale řekl bych, že všechny brýle, které se prodávají, jsou opět sériové. Žádné individuální modely neexistují, protože to už by nebyla ekonomická výroba. Podstata se nezměnila. Proti výběru sedmdesáti druhů máte výběr třeba čtyři tisíce modelů. A máte také nejméně padesát velkoobchodů, které nakupují od různých firem, ale všechno je to sériové, pokud se nepletu, pokud ano, tak se omlouvám.

Jak vnímáte dění v oboru dnes?
Teď probíhá další taková bitva. Na Kladně má vzniknout vysoká škola optiky a optometrie. Teď se bohužel obor rozdělil. Na jedné straně jsou optici a na druhé optometristé, což jsem nikdy nechtěl. To je jako lékárník a laborant. V oboru to není zdravé.