Lidé nesmí o brýlích přemýšlet jako o zdravotnické pomůcce

Potkáváme se přímo před velkou prosklenou výlohou útulného obchodu na Milady Horákové 13 v Praze. Já přicházím ze spodu ulice, Pavel a Anastazie scházejí z vrchu. „Perfektní načasování,“ říká Pavel, zatímco jeho manželka Anastazie odemyká dveře.

Interiér obchodu tvoří poličky a jeden vysoký pult přes celou místnost. Jednotlivé výrobky mladých designérů jsou rozmístěny tak, aby měl člověk všechno krásně před sebou. Šperky jsou dílem Anastazie Kahotski a Karly Olšákové, porcelán je od Rudolfa Rusňáka, klobouky nesou autorství Sofyi Samarevové a koberce Anny Štěpánkové a Terezie Rosalie Kladošové. Na jedné poličce pak vynikají brýlové obruby. Právě ty budou naším dnešním tématem. Anastazie Kahotski s nimi začala experimentovat, když hledala téma na diplomovou práci. Ač šperkařka, rozhodla se vstoupit do prostředí oční optiky a obruby pojala jako šperk, který má zdobit tvář. S diplomovou prací měla úspěch a přetavila ji ve fyzický proces výroby obrub na míru.

Když jsem si prohlížel Vaše webové stránky, zaujala mě věta: Brýle jako šperk a šperk jako příběh. Jaký je ale Váš osobní příběh k designu?

Anastazie Kahotski: Dalo by se říct, že můj příběh začíná v jedenácti letech, kdy jsem začala nosit brýle (smích, pozn. red.). Pocházím z Běloruska a v Minsku jsem na střední škole studovala obor design. Díky rodině jsem sice měla předpoklad ke šperkům, ale tehdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli tudy vede má cesta. Přikláněla jsem se k textilu a navrhování látek. Po střední jsem se přihlásila na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Petrohradu, jenže přijímačky trvaly tři týdny a já mezitím pochopila, že Petrohrad není město pro mě.

Proto padla Vaše volba na Prahu?

AK: Ano, ze všech středoevropských uměleckých škol mi ta v Praze vycházela nejlépe. Cizinci v ní mohli studovat zadarmo a tušila jsem, že se slovanský jazyk naučím snadněji. Nejprve jsme se přihlásila na jazykový kurz na Univerzitě Karlově a poté na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Prahu jsem si okamžitě oblíbila. Tohle město mi sedí ve všech směrech a od prvního dne jsem se v něm cítila jako doma. Na UMPRUM jsem se zaměřila na šperkařství a získávala zkušenosti v ateliéru K.O.V pod vedením Evy Eisler. Celá studentská léta pro mě byla nabitá nejrůznějšími možnostmi a příležitostmi, takže jakmile přišel čas řešit diplomovou práci, jako šperkařka jsem hledala výjimečné téma, které třeba nebudu moct v životě zrealizovat. V období hledání správného námětu na diplomku jsem byla s Pavlem na výstavě v Paříži a v Centru Pompidou jsem uviděla rozsáhlou publikaci o historií brýlí od nakladatelství Taschen (knihu Eyewear napsal návrhář Moss Lipow, pozn. red). Kniha byla výjimečná v tom, že v ní byly nafoceny brýle v reálné velikosti, a když jsem jí listovala, uvědomila jsem si krásu brýlí před průmyslovou dobou, které pravděpodobně vycházely z rukou zlatníků. Brýle a monokly měly zajímavou konstrukci a já se rozhodla vrátit jejich design do současnosti. Díky tomu vznikla má diplomka, která měla ohlas.

A ukázalo se, že diplomová práce nebude jen konceptuálním dílem, že?

AK: Přesně tak. Po studiu jsem s diplomkou asi rok cestovala různě po Evropě. V Mnichově se během mezinárodní soutěže designu Talente dokonce prodaly jedny mé brýle, což mě zrovna nepotěšilo, protože se jednalo o prototyp. Každopádně ředitelka soutěže Michaela Braesel si u mě objednala ještě jedny brýle a tím se pro mě diplomová práce převedla z teoretické roviny do té hmatatelné. Dva roky po škole jsem na Desingblok připravila první kolekci, u níž jsem se inspirovala z diplomky a kombinovala různé tvary. Kolekce slavila úspěch a redaktoři Designbloku ji ocenili jako nejlepší kolekci šperků. K brýlím jsem totiž přistupovala jako ke šperku s příběhem.

Jaké jsou příběhy Vašich šperků?

AK: Třeba na letošní říjnový Designblok uvedu novou kolekci šperků, inspirovaných kometou a vesmírem. Kolekce byla poprvé prezentována v dubnu – a ačkoliv se ten příběh může jevit jako docela naivní, opravdu jsem vycházela pouze z myšlenky řemeslně propojit nějaká tělesa a ohony. Z toho mi vyplynula kometa, o které jsem našla článek, že si ji každý může vyrobit doma. Dokonce byl k článku i návod. Tím pádem jsem začala hledat inspiraci ve vesmíru a ve všem, co kdy lidstvo poslalo do kosmu. V kolekci mám proto náhrdelník s kostěnými klávesami ze starého klavíru, k čemuž mě inspirovala zlatá deska ve vesmírných sondách Voyager, jež byly vyslány jako poselství lidstva a nacházejí se na nich klavírní zvukové záznamy. Podle mě každý umělec z něčeho vychází. Je jen otázka, do jaké míry si uvědomí, co bylo tím zdrojem a zdali to tak bude prezentovat.

V současnosti ale brýle navrhuje a vyrábí Váš manžel. Chtěla jste se vrátit naplno ke šperkům?

AK: Dá se to tak říct. Pavlovi jsem tuto práci předala v roce 2016, protože jsem nezvládala některé technické věci. K brýlím jsem pokaždé přistupovala jako ke šperku, naopak Pavel do té práce umí vložit technický pohled. Myslím, že nám to teď perfektně funguje.

Kdo z Vás tedy brýle navrhuje?

Pavel Kahotski: Já je navrhuji i vyrábím, každopádně design spolu průběžně konzultujeme. Nastěnka třeba pracuje na nějakém projektu šperků a já se od ní inspiruji malým detailem, jenž převedu na brýle. Například na šperky použila motiv lebky, kterou nakreslil náš kmotřenec, a já ji naopak umístil do straniček. V tomto ohledu se navzájem propojujeme.

Pavle, napadlo Vás někdy, že budete navrhovat brýle?

PK: Vůbec. Sice jsem taky vystudoval UMPRUM, ale pohyboval jsem se v abstraktním nehmotném prostředí. Dělal jsem motion design a nic fyzického po mně nezůstávalo. Teď mám konečně v ruce něco hmatatelného a mohu sledovat radost zákazníka, když si přijde pro brýle a je s nimi spokojený. Je to skvělá motivace.

Jak tedy v současnosti funguje výroba a prodej Vašich obrub?

PK: Vyrábíme brýle na míru a chceme se toho držet. Velkovýroba je nad naše kapacity. Nejsme schopni udělat desítky kusů denně. Zkrátka přijde klient, nafotím si ho, udělám třeba tři návrhy a klient se rozhodne, které obruby se mu líbí, případně vezmeme od každého něco. Vždy vycházíme z parametrů obličeje klienta, takže všechny obruby jsou ve své podstatě originál.

AK: Design nerecyklujeme, na druhou stranu se stává, že občas nějaká obruba navazuje na druhou. Přijde třeba nový zákazník a na stole vidí rozpracovanou obrubu nebo jen návrhy na papíře. Zalíbí se mu a řekne, že chce takové brýle. Jenže obruby děláme na míru člověka, tudíž je zapotřebí například zúžit straničky nebo rozšířit sedla.

Tím pádem je každý kus originál, ačkoliv může na první pohled vypadat stejně?

PK: Přesně tak. Nebo se stane, že se zákazníkovi poškodila oblíbená obruba a rád by udělal kopii. Jsem schopen mu ji vyrobit, ale už nepůjde o přesný originál. Rád si hraji s detaily a drobnosti tvaruji pilníkem, užívám si možnost originality. Vycházím z osobnosti zákazníka a snažím se ho při schůzkách co nejvíc poznat. Každý má své požadavky, někdo je extravagantní, někdo decentní. Naše brýle ale například nosí i optometristka Marta Polívka.

Co u obrub převládá? Extravagance, nebo decentnost?

PK: Asi decentnost, ačkoliv i ty naše decentní brýle jsou dostatečně výřečné. Pokud za námi někdo přijde, je jasné, že chce trochu extravagance, byť třeba jen v použitém materiálu. Obruby sice vyrábíme z acetátu, ale některým detailům a komponentům se meze nekladou – jen ty technické meze. Neustále zkouším a učím se, co materiál umí a co si s ním můžu dovolit. Kde něco vynechat, kde naopak přidat. Rád experimentuji, takže jsem například navrhl obruby, které držely čočky jen nahoře a dole, přičemž po stranách byly mezery. Pak se toto řešení začalo objevovat i u jiných autorů, ale nemyslím si, že by nás někdo okopíroval. Spíš tento design visel ve vzduchu a přišel na něj čas. Z praktického hlediska samozřejmě nejsou ideální, jde především o extravaganci. Já jsem ale zjistil, co si mohu do budoucna dovolit a nastavil si prozatímní rozptyl možností.

Narazíte někdy na své limity?

PK: Své limity neustále posouváme, nicméně jakmile máme udělat identické kopie, už trochu narážíme. Začali jsme spolupracovat s Danou Prekopovou z bratislavské optiky IOKO a máme pro ni například vyrobit jeden model ve třech kopiích. Identické je ale nemáme, v drobných detailech se budou lišit, což je na druhou stranu krása rukodělné výroby.

AK: Dalším limitem jsou nýtovací panty. Nevyrábíme si vlastní, ale kupujeme je, což nás určitým způsobem omezuje v možnostech nejrůznějších řešení. Nicméně do budoucna bychom chtěli vyrábět nýty na míru. Nedávno jsme totiž něco zvrtali a zachránili jsme to výrobou vlastního nýtu. Ve výsledku to dopadlo víc než dobře. Občas se stane, že se nám něco nepovede a díky tomu vznikne pěkný designový detail.

PK: To je pravda. Například jsme museli opravit nosník mosazným plíškem a vznikl z toho pěkný detail, který by nás jinak nenapadl.

Když si u Vás někdo nechá zhotovit obruby, zabrousíte mu do nich čočky, nebo ho posíláte do optiky?

AK: Celý proces psaní diplomky jsem konzultovala s Milanem Kuželou z firmy Visus Optik. Moje designové brýle ho nadchly, předával mi zkušenosti a nešetřil konstruktivní kritikou. Z toho důvodu posíláme zákazníky do firmy Visus Optik, jejímž majitelem je Vilém Rudolf a kde zákazníkům nabídnou vhodné dioptrické čočky a zabrousí je. Samozřejmě si zákazník může nechat zabrousit čočky v optice, kterou pravidelně navštěvuje.

PK: U slunečních brýlí to zařídíme sami v optice a zákazník si jen přijde pro finální produkt.

Jak dlouhý je proces od první návštěvy klienta až po moment, kdy si brýle vyzvedne?

PK: Ve většině případu je zapotřebí čtyř schůzek. Celý proces může trvat i týden, pokud se s klientem dokážeme pohotově sejít. Obyčejně to ale trvá dva týdny až měsíc, což je z mé strany i lepší, protože mám čas nad obrubami hloubat. Chci o dotyčném a jeho osobnosti přemýšlet, o tom, co se mnou sdílí, a jak popisuje svou potřebu. To mě baví, protože nakouknu do jeho nitra a čerpám z něj inspiraci.

Zmiňovali jste spolupráci s Danou Prekopovou z optiky IOKO. Jak k ní došlo a jakým způsobem funguje?

AK: Jednou mi zavolalo neznámé číslo a na druhé straně byla Dana Prekopová, která přijela do Prahy a požádala mě, jestli by se nemohla podívat do naší dílny. Znala jsem ji díky facebooku, kde má inspirativní stránky, a vždy jsem obdivovala, jaké značky dokáže do své optiky dostat. Od své diplomky jsem se snažila mít přehled a navštívila jsem optické veletrhy v Brně i v Paříži, takže jsem byla za její zájem velmi vděčná a po naší asi čtyřhodinové schůzce jsme si plácli.

PK: Připravili jsme kolekci brýlí na Designblok a pak si je vezme Dana Prekopová do optiky v Bratislavě. Musím říct, že díky ní jsme učinili největší pokrok. Dokázala nás opravdu posunout.

Je tedy něco jako odborný dohled, který Vám chyběl?

AK: Dá se to tak říct. Radila nám, na co se zaměřit a co si hlídat. Předávala nám i vlastní poznatky, co jí chybí u brýlí od velkých firem. Také s námi řešila udržitelnost, takže v současnosti třeba nabízíme obruby v krabici, kde je spolu s nimi acetátový plát, z kterého byly vyříznuty, a já ještě z materiálu po očnicích vyrobím nějakou brož.

PK: Upozorňovala mě i na drobnosti, které ale ve výsledku vytvářejí důležitý komfort pro uživatele. Například že můstek brýlí musí být víc zkosen, že sedla musí být průhledné a podobně. Může to sice znít jako nepodstatné detaily, ale právě díky ní jsme zjistili, že tyto drobnosti nesmíme podceňovat.

Jste tedy otevření různým druhům spolupráce?

PK: Rozhodně se jim nevyhýbáme, protože nám otevírají další možnosti. Na druhou stranu jsou naše výrobní možnosti limitující, což bychom do budoucna rádi změnili. Masové výrobě se ale vyhýbáme. Vidíme potenciál v brýlích na míru a individuálním přístupu, za nímž vidíme velký prodejní potenciál. Chceme, aby lidé dostali odvahu a nepřemýšleli o brýlích jenom jako o zdravotnické pomůcce, ale jako o části jejich osobnosti. Lidé s brýlemi mají zářit a přitahovat pozornost, ne se za ně stydět. Vzhledem k tomu, že pocházíme z tvůrčího prostředí, neděláme si obchodní plány do vzdálené budoucnosti. Děláme, co nás baví, a míříme tam, kde vidíme potenciál. Třeba bychom v budoucnu mohli navrhovat kolekce pro optiky. My jim uděláme design a oni už si zařídí výrobu.

Rodí se Vám v hlavě design na další novou kolekci?

PK: Zatím úplně ne, teprve jsme dokončili tu současnou pro Danu Prekopovou. Na ní jsme pracovali od začátku roku a chvíli trvá, než se nakreslí, navrhne a vyrobí. Připravili jsme pro ni asi deset obrub, pak se něco pozměnilo, něco odstranilo a podobně. Ve většině případu trvá nejdéle pustit se do navrhování s nějakou představou. Jakmile v hlavě určitou představu máte, jde zbytek poměrně snadno. První nejdůležitější krok je vždycky tím nejdelším.

Co pro Vás znamenají ocenění na různých soutěžích. Je to podle Vás důležité?

PK: Řada lidí se soutěžím vyhýbá, protože má pocit, že nemají smysl. Jenže z dlouhodobého hlediska ocenění nebo nominace mají smysl v kvalitní prezentaci. My na naší designblokové historii vidíme, že za nominacemi se lze ohlédnout, jsou jakýmsi potvrzením práce designéra. Sice se mohou mediálně projevit až za rok nebo více let, ale rozhodně jde o investici do budoucna.

Máte nějaký svůj oblíbený kus, respektive jste s některými obruby stoprocentně spokojeni?

PK: Stoprocentní spokojenost nám, doufám, nehrozí, protože to je podle mě tvůrčí smrt. Oblíbený kus ale nemáme, všechny brýle máme rádi stejnou měrou, protože každý kus je unikátní a má svůj osobitý příběh.