Kníže věd Dominique François Jean Arago

Svůj statek v Katalánsku v průběhu Velké francouzské revoluce opustili a přestěhovali se v roce 1795 do Perpignanu, kde se stal otec mincovním úředníkem. Tam vychovávali své syny, z nichž první se proslavil jako fyzik a astronom, druhý jako cestovatel a výtvarník, který zanechal skvělé kresby ze svých cest po různých kontinentech, a třetí jako spisovatel, právník a politik, varující včas Francii před válkou s Pruskem; po její prohře (kterou předvídal) se stal postupně ministrem spravedlnosti, senátorem a vyslancem ve Švýcarsku.

Dominik se vzděláním nevymykal úrovni tehdejší doby: absolvoval klasické vzdělání včetně latiny a starořečtiny, navíc pak (v době ustavičných válek nejvýše ceněnou) dělostřeleckou školu (artilerii). Průměru se však začíná vymykat na slavné École Polytechnique v Paříži, kde kromě předepsané látky prostudoval také Eulerovy, Lagrangeovy a Laplaceovy práce - tedy nejnovější a nejobtížnější vědecká díla své doby. Jak při vstupu do této školy, tak při jejím ukončení prokázal zcela mimořádné vědomosti a nadání, takže nemusel nastoupit do armády, ale byl hned přijat na pařížskou hvězdárnu (do Úřadu pro měření zeměpisných délek, čili Bureau des longitudes) a současně na místo učitele matematiky a geodézie na pařížské Polytechnice.

Jeho dosud poklidný život začínajícího učence se rázem změnil, když byl v roce 1806 vyslán s Biotem do Španělska, aby pokračoval v měřeních délky poledníku započatých Mechainem. Tento problém byl mimořádně důležitý ze dvou důvodů: bylo třeba znát co nejpřesněji délku kvadrantu (čtvrtiny) pařížského poledníku, poněvadž metr jako nová mezinárodní jednotka délky byl definován jako jedna desetimiliontina délky tohoto kvadrantu, a navíc bylo třeba definitivně rozhodnout o tvaru Země. Francouzští hvězdáři v čele s někdejším ředitelem pařížské hvězdárny, Italem Cassinim, totiž zastávali „teorii citronovou“, tvrdící, že Země je na pólech protažená asi jako citron; jejich odpůrci a tehdy dokonce nepřátelé v Anglii ve shodě s Newtonem zastávali „teorii pomerančovou“, podle níž je Země na pólech zploštělá jako pomeranč.

Aragova expedice, podobně jako dřívější i pozdější výpravy do Laponska a Brazílie, nakonec za francouzské peníze a za pomoci předních francouzských vědců dokázala, že pravdu mají Angličané, neboť jejich Newton správně pochopil účinky odstředivé síly, jež jsou největší právě na rovníku, kde je poloměr zemské rotace největší. Avšak sotva Arago ve Španělsku dokončil geodetické práce, dostavily se tragické důsledky francouzské invaze napoleonských vojsk do této země: Arago byl zajat rozzuřenými venkovany, kteří ho chtěli na místě usmrtit, neboť ho považovali za francouzského špiona, připravujícího vstup nenáviděných vojsk do jejich kraje. Paradoxem bylo, že ho zachránila španělská policie, která ho zatkla a na několik měsíců uvěznila ve městě Rosas. Ze zajetí se mu však podařilo uprchnout a skryl se na lodi plující do Alžíru. Odtamtud odplul lodí směřující do Marseille - všichni však byli zajati španělským křižníkem. Naštěstí nastal krátký mír mezi Francií a Španělskem a Arago opět odplul domů, ale nedoplul - loď byla přepadena piráty a Arago byl prodán do otroctví v Alžíru, odkud se dostal teprve po zásahu tamního francouzského vyslance.

Do jihofrancouzské Marseille doplul konečně šťastně v roce 1809. V Paříži pak odevzdal příslušné komisi takřka zázrakem zachráněné výsledky svých měření a úvah a ta je vzápětí vydala tiskem. Kvalita výsledků a nepochybně také dobrodružný způsob jejich doručení způsobil, že Arago byl jako jediný v dějinách zvolen již během několika dnů do „společnosti nesmrtelných“. Tak se obvykle nazývají řádní členové Francouzské Akademie věd; k takovému zvolení však nestačí ani Nobelova cena, ani úřad prezidenta Francouzské republiky a sebevětší vědecké zásluhy, neboť v příslušném slavnostním sále je počet historických křesel přesně omezený, takže počet akademiků nemůže překročit toto číslo. Musí se tedy čekat, až někdo zemře - a to se tehdy právě stalo fyzikovi Lalandeovi. Vzápětí akademik Arago převzal také vedení katedry matematiky na Polytechnice po zakladateli deskriptivní geometrie Mongeovi a v roce 1831 byl zvolen do parlamentu, kde reprezentoval krajní levici. V bouřlivém roce 1848 zastával funkci ministra vojenství a námořnictví.

Více informací najdete v časopisu Česká oční optika prosinec 2004.