John William Strutt, Third Baron Rayleigh

Poznamenejme alespoň to, že baron je každý vyšší šlechtic, tj. šlechtic ustanovený přímo suverénem, tedy např. císařem, papežem či králem, přičemž nemusí mít ani velký majetek či hrady, ani mu nemusí být svěřena správa hrabství, knížectví či země – jak tomu bývá u hrabat, knížat či vévodů. Nižší šlechtu uvádí do šlechtického stavu vyšší šlechtic, nikoliv tedy suverén.

Náš fyzik a optik (12. 11. 1842 Langford Grove u Maldonu v Essexu – 30. 6. 1919 Terling Place, Witham v Essexu v Anglii) je příkladem onoho barona bez funkce a bez ohromného majetku, neboť jeho bohatstvím bylo vědění a fyzikální objevy. Byl však dědičným peerem Anglie, tj. členem horní komory parlamentu čili sněmovny lordů. Jeho aktivity se však týkaly jedině vědy, jíž se věnoval od prvních okamžiků po absolutoriu univerzity v Cambridge v roce 1865 do posledních dnů svého života, takže zanechal vědecké dílo reprezentované 430 pracemi ve formě článků a jedné monumentální monografie o dvou svazcích s názvem The Theory of Sound čili Teorie zvuku z let 1877 až 1878, která vyšla ještě po osmdesáti letech v ruském překladu a kterou jsem získal jako svou první cizojazyčnou vědeckou knihu vůbec.

Souborné vydání všech jeho děl vyšlo v Cambridge v letech 1899–1920 v šesti svazcích a znovu v New Yorku roku 1964 ve třech svazcích. Již z toho je patrné, že jeho výsledky mají asi význam nadčasový a že jsou jedním z hlavních pilířů celé klasické fyziky a optiky. Ale nejen to – Rayleigh držel krok i s tvůrci teorie relativity a teorie kvantové a byl stejně geniálním matematikem a teoretikem, jako experimentátorem, který dovedl zcela jednoduchými prostředky učinit takřka hravě největší objevy. Za všechny uveďme jeho objev argonu poté, když zkapalnil vzduch a hustota vzniklé kapaliny se mu zdála poněkud vysoká. Pídil se tedy po záhadě týkající se odchylky skutečné hustoty od hustoty očekávané kdesi na vzdáleném desetinném místě a výsledkem byl objev nového chemického prvku, jeho separace i určení jeho hustoty a dalších parametrů z onoho nepatrného množství.

Samozřejmě, že se již tím zařadil mimochodem i k předním chemikům světa. Své problémy s objevem související sdělil však chemikovi siru W. Ramsayovi, který pak jeho metodou objevil další vzácné plyny, určil jejich parametry a místo v periodické soustavě prvků, takže nakonec dostali v roce 1904 Nobelovu cenu oba – Rayleigh za fyziku a Ramsay za chemii.

Podrobnější informace o Rayleighovi najdete v časopisu Česká oční optika únor 2007.