Jak to vidí PhDr. Jana Horváthová

Pochází z váženého romského rodu Holomků, který se na Moravě trvale usazoval od poloviny 18. století. Vystudovala historii a muzeologii, naspala knihu Kapitoly z dějin Romů, která slouží jako středoškolská učebnice. Příležitostně spolupracuje s Českou televizí na přípravě dokumentů o romské kultuře.

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?
Velmi významnou, stejně jako u každého jiného člověka, kterému dobře slouží.

Věříte v lásku na první pohled, nebo se řídíte jinými smysly?
Nevěřím, ale je pravda, že zjev upoutá jako první.

Co Vás upoutá na první pohled – barva, tvar, zvuk, vůně, nebo něco jiného?
Jak u čeho, v přírodě barvy a zvuky, u lidí projev, až potom vůně, případně tvary.

Na co se ráda díváte?
Na to, co mi připadá pěkné nebo zajímavé. Mám ráda umění, staré i současné, nejen volné, ale i užité. Přitahují mě také historické objekty, které ukrývají dávno minulé děje. A samozřejmě se ráda dívám na hezké lidi.

Existuje něco, na co se vydržíte dívat hodiny? Na jaký obraz či výjev nikdy nezapomenete?
Nevím jestli hodiny, ale vzpomínám si, jak jsem byla při poslední návštěvě zoologické zahrady fascinována pohledem do klece šimpanzů. Jejich chování bylo tolik podobné chování lidí, že mi připadá skoro zvrácené, že je zavíráme do klecí. Obecně mě baví pozorovat přírodu a přirozené chování jejích tvorů. Když byly moje děti ještě hodně malé, ráda jsem je pozorovala – při hře, která jaksi samovolně plyne. Je zábavné a také příjemné sledovat, co si dětský mozeček sám vymyslí. Odborníci připisují podobně uklidňující účinek na člověka i ze strany domácích mazlíčků – psů a koček, které si i proto možná lidé pořizují.
Taky se ráda dívám na dobře natočené historické filmy, kde je nejen silný příběh, dobré herecké obsazení, ale i věrně zpracované reálie, které nejen obohatí, ale umožní Vám stát se součástí děje.

Na čem vaše oko naposledy spočinulo a Vy jste byla úžasem okouzlena?
Trošku jsem ten okamžik musela dolovat v paměti, protože „naposledy“ mě zase tak úžasně nic neokouzlilo. Je to už pár měsíců, co jsem byla velmi překvapená, když jsme v rámci terénního výzkumu přijeli do malé slovenské vísky za jedním romským lidovým sochařem – řezbářem. Očekávali jsme, že nám ukáže nějaké své práce, ale když starý pán otevřel dřevěný domek na své zahradě, tak ten pohled, který se mi naskytl, jsem vskutku nečekala. Jeho vnitřek byl od podlahy po střechu zaplněn dřevěnými soškami a sochami. Najednou se na mě dívaly všechny ty tváře andělů, čertů, starců a stařen, milenců a bylo to moc krásy najednou.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?
Nejsem příliš zcestovalá, těch míst je určitě hrozně moc a já jsem řadu z těch, které bych třeba vidět chtěla, ještě v reálu nezažila. Stále hodně ráda provozuji pěší i autoturistiku po Česku, kde toho máme hodně k dívání... Za vidění stojí určitě ostrov Rhodos, jeho stejnojmenné hlavní město s velmi dobře dochovaným středověkým jádrem, křižáckou pevností, a pak na stejném ostrově město Lindos. Na jeho starověké akropoli se Vám najednou otevře opravdu nezapomenutelný pohled na nekonečnost světa – tyrkysové moře neznatelně přechází v blankyt oblohy a od toho se – sluncem nádherně nasvícené – odrážejí pískovcově žluté zbytky antického chrámu.

Zavíráte před něčím oči?
Dost často. Před hrůzami světa, o kterých se dozvídám z televize. Před utrpením lidí a hlavně dětí, kterým už nikdo nemůže pomoct.

Otevřel Vám někdy někdo oči?
Různí lidé mi postupně otevírali oči, nemůžu mluvit o jednom člověku. Ale vždycky je pro mě zajímavé setkání s člověkem, který uvažuje jinak než já; totiž pokud já jsem filozof, tak mám na mysli setkání s vědcem exaktních oborů, tehdy se opakovaně stává, že jsou mi „otevírány“ oči.

Nad čím byste přivřela oko?
Přivírám oči dennodenně. Vedu menší kolektiv muzejníků a myslím, že jsem dost pedantická, na druhou stranu mám ale také sociální cítění, proto se snažím udržovat nějak míru, abych nebyla až příliš důsledná, a tedy nesnesitelná. Takže přivírám oči nad menšími a nezásadními nedostatky práce svých kolegů, protože nikdo z nás nemůže být dokonalý.

Je Vám něco trnem v oku?
Spousta věcí – třeba když mi někdo kouří pod nosem, nebo bezohlední řidiči na silnicích. Tam bych byla pro přísnější tresty, souhlasím s navrhovaným bodovým systémem včetně odebírání „řidičáků“. Obecně jsou mi trnem v oku lidé, kteří se rozhodli pro „stranu zla“, jak tomu říkám. Myslím tím lidi, kteří vědomě páchají zlo, dopouštějí se bezpráví.

„Stát se vidoucím“ – jak vidíte tento proces Vy?
Aspoň částečně vidoucím se člověk může stát, pokud získá nějaký rozhled. Ten nabyde vzděláním, studiem, zkušenostmi. Stále jsme však svědky toho, že důležité rozhodovací pravomoci mají lidé, kteří patřičný rozhled nemají a ani o něj neusilují.

Co (nebo koho) byste střežila jako oko v hlavě?
Děti.

Kdy se Vám nejvíce potvrdilo rčení „Oko, do duše okno“?
Až teprve po třicítce jsem si ověřila, že v tváři člověka se skutečně odráží jeho život, ať to třeba sebevíce maskuje. Tak třeba hudba, zejména klasická, lidi zjemňuje, naopak se mi zdá, že řada lidí z podsvětí je „čitelných“. Nechci lidi dělit a už vůbec ne soudit podle toho, co se v nich zračí, ale prostě někdy na ulici, v tramvaji mívám takový pocit nebo postřeh, který se snažím nedávat nijak najevo. O to je pro mě zajímavější, když se mi moje domněnka potvrdí. Je to ale jen moje „hra“, nespoléhám se na ni a nepřipisuji jí větší význam než jako vskutku zajímavé hře.

Zažila jste situaci, kdy jste si mohla říct „Co oko nevidí, to srdce nebolí“?
Ne přímo. Tato otázka souvisí s jednou z předchozích dotazů (jestli zavírám před něčím oči). Jediná možnost jak na dálku zpracovat hrůzy světa, je nepřipouštět si je. Anebo potom aktivně pomáhat, vypravit se na ta místa, ale člověk se nemůže angažovat ve všem.

Kdo a čím si u Vás udělá dobré oko?
Upřímností a poctivostí. Nemám ráda podlézavost, servilnost. Oko si u mě udělá každý, kdo se chová charakterně, aniž počítá s tím, že jej někdo přitom uvidí.

Zažila jste v poslední době pocit, že Vás snad „klame zrak“?
Když se dívám někdy na zprávy v televizi. Když jsem ještě jako holka něco četla třeba o druhé světové válce a zvěrstvech, která se při ní děla, vždycky jsem nakonec podlehla milosrdné představě, že je to „jen“ na papíře, že skutečnost třeba byla trochu jiná. Dneska je jasné, že ten absurdní svět je reálný a dokonce horší, než jak ho vidíme ve zprávách. Přesto mě někdy znovu napadne, že mě klame zrak.

Jak si nejlépe odpočinete?
Jednoznačně v přírodě, nejlépe na výletě po svých nebo na kole, v zimě mám ráda sjezdovky a ještě víc běžky, protože se člověk i někam podívá.

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?
Chuť by byla, ale chybí odvaha i přesvědčení, že to potřebuju vědět.

Co Vám udělá největší radost?
Když se mi něco podaří, když jsou kladné ohlasy na to, co udělám nebo co děláme v muzeu, a také mám radost z úspěchů blízkých.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?
Neviditelné, nic nevážící a přesně a navždy odstraňující nedostatky zraku.

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?
Už přes 15 let dělám pro marginalizovanou menšinu – pro Romy. A právě moje práce mi pomohla udělat si jasno v tom, v čem je problém soužití a jak dlouhodobé a náročné bude jeho řešení. Taky mi dala jednoznačné poučení: nikdy nesuď skupinu, ale vždy jen konkrétního člověka.

Z pohádek známe situaci, kdy musí hlavní hrdina jít stále kupředu a nesmí se ohlédnout. Přesto Vy osobně – co vidíte, když se ohlédnete (a co máte před sebou)?
Těžko posoudit, co mám před sebou, to bych právě musela vidět do budoucnosti. Ale pokud se mám ohlédnout, tak moje práce je naštěstí toho druhu, že zanechává vcelku zřetelné stopy – podařilo se nám založit muzeum a začít budovat jeho sbírky. Ale asi je přirozené, že věřím, že ten větší díl práce mám před sebou.

Za rozhovor poděkovala redakce