4oci.cz
Topografie OP
Individuální kontaktní čočky ...
Na podzim 2019 jsem měl telefonát z Brna od kolegy optometristy Tomáše Pospíchala, který se ...
eLegal se dlouhodobě zaměřuje na marketingové právo a regulaci reklamy ve zdravotnictví.
Co změnila novela zákona o ...
Od 26. května 2021 platí nová pravidla regulace reklamy pro zdravotnické prostředky, tedy produkty ...
Riziko vzniku a progrese zejména VPMD a senilní katarakty lze ovlivnit dostatečným příjmem antioxidantů a dalších látek esenciálních pro zdraví očí.
Nemoci oka související s věkem ...
S pokračujícím trendem zvyšování délky života a stárnutí populace se prevalence nemocí oka ...

Jak to vidí Petr Kvíčala

21. 12. 2012

Rozhovor s malířem Petrem Kvíčalou je z podzimu letošního roku. Ve svém ateliéru na Kraví Hoře vyprávěl o svém vztahu ke krajině, o svých studentech a své práci i o Galerii Myšina (umístěné ve veřejném prostoru, takže pokud jdete ve středu Brna na vlak nebo na nákup, míjíte její obrazy). Ve svém vyprávění však především vystihl, jaký má být umělec: nejen talentovaný, pracovitý a široce vzdělaný člověk, ale především ten, kdo má hloubku osobnosti a potenciál vnitřního růstu – jen tak je totiž schopen vytvořit ojedinělou výpověď.

Malíř Petr Kvíčala

Originální velikost  Malíř Petr Kvíčala

Foto: Eva Klapalová

Malíř Petr Kvíčala Galerie Myšina v podchodu k brněnskému vlakového nádraží – příprava obrazu Galerie Myšina v podchodu k brněnskému vlakového nádraží – jeden z rozdělaných obrazů

 

 

Témata, o kterých hovoří, jsou jako stvořená k vánočnímu čtení – soustředěnému, přemýšlivému, klidnému. Můžeme se u nich zastavit a uvědomit si, jak každý z nás chápeme svoje povolání – s profesionalitou, která k němu patří – a jak vnímáme místa, kde žijeme, a ty, s nimiž komunikujeme.

 

Petr Kvíčala je malíř, který vytváří výrazné, uhrančivé ornamentální obrazy. Učí na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Vyzdobil ručně slavnostní sál divadla Reduta v Brně červenou vrstevnatou barvou. Navrhl také podlahovou mozaiku do nemocnice U Milosrdných bratří v Brně či bránu švýcarské ambasády v Praze. Jeho práce jsou k vidění také v zahraničí – ve švýcarském Lausanne lze jeho nástěnnou malbu nalézt v bytě architekta Kolečka, je také autorem skleněné stěny s ornamenty na tamější Polytechnice. Vytváří však např. i obrazy do kaváren či ornamentální malby do soukromých prostor. V roce 2012 přišel s nápadem venkovní Galerie Myšina v Brně – v podchodu k vlakovému nádraží si tak kolemjdoucí mohou prohlédnout velkoformátové obrazy studentů FaVU.

 

Co pro Vás znamená krajina a co město?

Do krajiny potřebuju chodit, courám se v ní. Mám k ní silný vztah, zvlášť k Vysočině a předhůří Vysočiny, protože pocházím z Tišnova. Stejný vztah cítím i k jiným typům míst v zahraničí, třeba k africké krajině. Krajina má totiž vždycky silný účinek.

 

Současně jsem typicky městský člověk. V Brně žiju už přes deset let a stal jsem se, jak se říká, Brňákem. Bydlím v centru města. Vyhovuje mi to z několika důvodů. Často chodím do divadla, takže vždycky vyrážím pět minut před zahájením představení. Když jdu na večeři, ostatní pracně řeší dopravu, zatímco já se těch pár metrů domů projdu pěšky. Obě pracoviště – fakultu výtvarných umění nebo rektorát VUT – mám taky v centru města. Takže chodím pěšky nebo se maximálně pohybuju v létě na skútru, někdy autem.

 

Z české krajiny je Vám tedy nejbližší Vysočina.

Vysočinu s její malebností mám opravdu velmi rád, v létě i v zimě. Loni jsem tam na výletě potkal jednu volnou obecní školu z 19. století. A tak uvažuju o tom – a je to na spadnutí – že v létě bych v ní dělal letní školu malby pro místní děti. Vztah mám i k Pálavě. Stejně tak mám rád Jeseníky, kam jezdím na lyže, je to tam lepší než v Alpách.

 

Navštívil jste i Kalifornii. Jaká je?

V Kalifornii jsem byl asi tři týdny. Projel jsem i Arizonu, Utah a Nevadu. Základem je půjčit si kabriolet – zážitek je to pak intenzivnější, otevřenější. To pak jedete dvacet třicet mil, kdy vlevo se střídá žluté a napravo oranžové pohoří. Pustíte si k tomu stanici s jazzem nebo blues. Dostane se vám to pod kůži až pod nehty a vždycky už po něčem takovém budete toužit. Krajina je v těch místech daleko silnější než v Evropě.

 

Čím to je?

Její rozlehlostí a velkorysostí. Hustota osídlení je nízká, takže jedete úseky, kde nepotkáte vůbec nikoho. A právě v tom spočívá působivost a síla té krajiny. Stejným způsobem by mě zajímalo Rusko. Služebně jsem byl několikrát na univerzitě u Uralu. Pobýval jsem tam ale vždycky v období zimy, kdy byl „jen“ metr sněhu a –43 ºC, což je taky zajímavá zkušenost. V létě okolo řek a v lesích musí mít tato krajina obrovský účinek.

 

Ta americká zkušenost zní jako z Kerouacových cest.

Je to přesně tak, není to nic vymyšleného. Jedete vyprahlou polostepí a najednou začíná pole úplně zelených zavlažovaných artyčoků, kolem kterého cestujete pět nebo deset mil. Pak jedete patnáct mil kolem opečovávaného geometricky nalinkovaného sadu s broskvemi. Když pak přilétáte nad Evropu, připadá Vám všechno malé jako skalky, prostě Hobitín.

 

A Afrika?

Tým ze stuttgartské univerzity mě pozval na výpravu za architekturou přírodních národů do oblasti Dogon, kde je zlom v deskách – z východu směřuje Sahara a ta se zasouvá pod desku ze západu. Ze severu na jih se tak táhne desítky kilometrů útes vysoký 200 až 600 metrů. Síla pouště je jak z Exupéryho knih, což je tam možné i zažít. V takové krajině jste najednou sám se sebou, svět je úplně otevřený, což je vyloženě existencionální zážitek.

 

Poslední den putování jsme byli v Mopti, v posledním větším městě s posledním zařízením pro turisty. Bungalovy měly 6 x 6 metrů s postelemi naproti sobě, moskytiérou a čtvercem do koupelny, kde si pustíte studenou vodu. Teplá je zbytečná, protože ta studená je už tak dost teplá. V koupelně není strop, protože tam nikdy neprší, jen v období dešťů v prosinci a lednu. Vzpomněl jsem si tam na svět pohádek, protože hvězdy mi tam připadaly jen padesát metrů vysoko. Máte pocit, že si stačí vzít delší žebřík a sáhnout si na hvězdy. Neuvěřitelný vjem!         

 

Jací jsou lidé, pro které malujete?

Když mě někdo osloví s nabídkou spolupráce, už dopředu si rozumíme. Dotyčný má vztah k mé tvorbě. Do světa obrazů, které vytvářím, se ukládá můj život a to tomu druhému musí něco říkat. Jedná se o nonverbální porozumění. V určitém časovém okamžiku, pokud si někdo můj obraz pořídí, si tak část života vyměníme. Jedná se o společně sdílené hodnoty.

 

Jak na Vás působil prostor v divadle Reduta, který jste vyzdobil?

Na začátku byla architektonická soutěž a mě oslovilo studio DRNH. Chtěli vyřešit slavnostní sál. Znám po pravdě hodně brněnských architektů a čekal jsem, kdo mě osloví, protože jsem věděl, co s tím místem udělat. Do slavnostního sálu jsem dal červenou vrstevnatost. Souvisí totiž s fenoménem času, procesuality a plýtváním. Jakákoliv slavnost je totiž spojená s plýtváním energie, materiálu, peněz, jinak by to ani nebyla slavnost. Nesmí to být ale plýtvání destruktivní. Slavnost je komunikace s něčím, co náš přesahuje. S architekty jsme pak dodatečně vymysleli jako entrée strop v kavárně a podlahu.

 

Sál je komponovaný na večerní, umělé osvětlení, aby působil slavnostně. Lidi neví, proč na ně tak působí, ale jde o kulturně historické působení červené barvy – v přírodě je vzácná, dříve se za ni platila vysoká cena. Jsou použity stálé pigmenty barvy, které jsou drahé. Není to tisk, ale ruční práce. Název zní Čtyřicet dní červené, protože jsem na sále pracoval čtyřicet dní a pomáhali mi studenti. Jde tedy i o vnesení, vetkání času a mechanický pohyb. Proto má sál takový účinek. Kdyby se jednalo o tisk nebo fotografii, působil by úplně jinak. Když někdo vidí fotku sálu z Reduty, jen kývne hlavou, až když uvidí realitu, je překvapen, až zaskočen silným účinkem malby.

 

Jací jsou Vaši studenti?

Moji studenti jsou dobří, musím je pochválit. Mám radost z toho, že řada mých absolventů se uplatnila na umělecké scéně. Když se hodnotily na akademii ateliéry po devadesátém roce, vyšel můj ateliér z brněnských škol co se úspěšnosti absolventů týče jako nejlepší. Moji absolventi pravidelně vystavují, získávají ceny. Ne všichni, samozřejmě. Snažím se být náročný. Potřebuju studentům vysvětlit, že nejde jen o práci a že některé věci, které navrhují, nestačí a já s nimi spokojený nejsem. Neplatí na mě obezličky. Student musí k sobě hledat cestu. Pokud student jde přes obezličky, nakonec se v umělecké profesi neuplatní.

 

Lidem fascinovaným oborem musím vysvětlit, že nestačí umět malovat a mít talent. Pokud jste talentovaní, rychle se to dozvíte, máte odezvu. Důležitý je naprosto nadstandardní aktivní zájem a nutnost zajímat se o další věci – číst knihy, časopisy, jezdit na výstavy, chodit do divadel, na koncerty atd., vydávat peníze za barvy, což něco stojí.

 

Talentovaných lidí, kteří mají např. cit pro barvu, je hodně. Nejdůležitější je ale hloubka osobnosti. Povrchnější člověk může být sebevíc talentovaný, může se řadu věcí naučit – stačí cit, vědomosti a zkušenosti. Ale k tomu, abyste mohl udělat výpověď, musíte mít potenciál vnitřního růstu. Kdysi jsem slyšel krásnou větu od jednoho českého grafika, kterému jsem pomáhal jako kluk paspartovat. Jednomu krajináři z Vysočiny na otázku, co zlepšit, poradil (a šibalsky na mě přitom mrkal): „Pracovat na sobě, ne na obrazech.“

 

Kolik je opravdu výjimečných uchazečů?

Do ateliéru přicházejí lidé po střední škole, ve věku 18, 19 let. I když jako příklad uvádím i svého úspěšného absolventa, který se hlásil ke mně sedmkrát a nakonec byl rád, že se dostal na školu až ve věku 25 let kvůli vyzrálosti pohledu.

 

Jako učitel odhaduji potenciál. I když ho dopředu neznám. Profesi učitele dělám už asi od roku 1994. Teď se tak zamýšlím – to je už docela dlouho, že? Mám odhad na potenciál uchazečů, ale můžu se mýlit. Moje očekávání se občas nenaplní. Musím zároveň dávat pozor na sympatie nebo antipatie, vyvarovat se jich. Někdo se člověku nemusí líbit, chodí třeba šíleně oblékaný, je nějak zvláštní, někdo je člověku naopak sympatický. Osobně mám třeba rád komunikativní extroverty, ale někteří lidé jsou těžcí introverti a vy k nim musíte najít cestu. Jít po jejich potenciálu. Jít po tom, aby byli ochotni na sobě pracovat, měli otevřenou mysl, uměli komunikovat. Na vysoké škole nebudu studenty učit techniku nebo to, jak tahat po plátně štětcem. Je třeba hledat jejich téma. Jejich osobnost. Je obtížné být k sobě upřímný. Pracovat na sobě znamená vzdělávat se a setkávat se s těmi, kterých si vážíte. Je třeba taky zbavovat se toho, co vám nic nedává.

 

Znamená to znát svoje limity?

No, abych neodpovídal jako nějaký guru. Občas lidem musíte říct, že něco asi není na světě jejich parketa a zaplať Pán Bůh za to, že se na to přišlo po půl roce a ne až po dvou. Jinak by z toho byli nešťastní. Každý máme nějaké limity. U mě jsou to třeba tabulky nebo vyplňování lejster – když něco takového vidím, zavřu to nebo poprosím někoho jiného, aby mi pomohl. 

 

V brněnském podchodu u hlavního nádraží jsou v současnosti k vidění velkoformátové obrazy Galerie Myšina. Bude výstava pokračovat?

Smlouva je zatím na rok, ale já jsem se tento projekt snažil pochopitelně založit jako „věčný“. Souvisí to i se studií města, jak to bude v podchodu vypadat v budoucnu. Je třeba jej zhumanizovat, ten podchod je totiž ostuda. Nápad vytvořit galerii chce upozornit mj. na to, že je potřeba s tím prostorem něco dělat. Zajímavé je, že za tři týdny výstavy nikdo nic nepoškodil, lidé obrazy respektují.

 

Téma další chystané výstavy je „Veřejnost a Myšina“. Lidé budou zasílat svoje návrhy, co by v podchodu udělali. Pokud mají svoje práce na internetu, facebooku a tak dále, mohou je poslat, odborná komise FaVU VUT se zástupci města práce posoudí, vybere a díla se budou realizovat koncem listopadu. Dáme lidem peníze na barvy (ty jdou z výtěžku aukce). Další výstava by byla v březnu. (Výstava je již od listopadu v podchodu k vidění - pozn. red.)

 

Jaká kniha, film nebo výstava Vás v poslední době zaujaly?

Těším se na nového Bonda. Z výstav Europa Jagellonica. Z knížek si teď listuju Středověkým člověkem a jeho světem od Le Goffa, což souvisí s výstavou. V knížce jsou statě o tom, jak ve středověku vypadali různé typy lidí: rytíř, kupec, mnich nebo člověk na okraji. Koupil jsem si nového McCartyho (Strážce sadu). Jeho Krvavý poledník taky stojí za to. A znovu si musím od něj přečíst knížku Tahle země není pro starý. Ta knížka má spád, nedá vám vydechnout, valí zběsilým tempem, má silný, hutný proud děje. Ale hlavně – skoro na každé páté dvoustraně jsem si říkal, že k ní musím vrátit. Jde o nadčasová sdělení pod příběhem. Film si ale ujít klidně nechám, protože to, co je pod příběhem, se do něj nevejde.

 

Existuje něco, před čím zavíráte oči?

Před internetovými zbytečnými ukrutnostmi. Pokud to není nutné, nezpůsobuji si záměrně negativní emoce, strach, hrůzu. Nic mi to nepřináší, nevšímám si jich. Nemám rád ani horory, kromě těch klasických.

 

Nad čím byste přivřel oko?

Přimhuřovat oko je třeba nad veškerými lidskými slabostmi.

 

Kdo si u Vás udělá dobré oko?

Uvědomuju si, že jako správný muž jsem vždycky potěšen, když se mi lichotí, protože muži jsou ješitové, takže dobré oko si u mě udělá ten, komu se líbí mé obrazy.

 

Otevřel Vám někdy někdo oči?

Jedná se o rozhodující setkání s lidmi. Vážíte si jich lidsky a profesně a připadáte si proti nim jako červíček, který nic neumí. Aniž víte proč, chtějí se stát a stanou se vašimi přáteli. Pak zjistíte, že máte nějakou schopnost nebo vlastnost, které důvěřují. Rozhodující setkání vás naťuknou, ale jen v momentě, když je na to člověk připraven.

 

Uhodilo vás v poslední době něco do očí?

Na začátku září vždycky jezdím na dovolenou, protože mám rád jih a teplo a vyhnu se tak davům. Pak jsem se vrátil, začal semestr, měl jsem spoustu práce. Bylo hezky a mě jako vždycky uhodila do očí krása českých a moravských žen.

 

Co mě ještě překvapilo? Rusko, kde se ženy nebojí být atraktivní a elegantně se oblékají, nebojí se být ženské a krásné. Vzpomínám si u toho na rok 1993, kdy jsem byl na sympoziu v Dánsku, kde běžela móda druhé vlny ortodoxního feminismu. Martensky, velké zipy, ostříhané vlasy. Často se to interpretuje jako velká svoboda výběru, ale já nevím, jak na to reagovat. Jako by ženy z ženskosti měly strach. Se čtvercem vzdělanosti se to ještě zvyšuje – bojí se, aby nevypadaly lacině. Pokud se strachem nechají zachvátit, zjistí, že existují ženy, které se prvku dekorativnosti nebojí, protože muže to přitahuje. Možná to ale souvisí s věkem, citem a kontextem země. Bavil jsem se s kamarádem nakladatelem, který zažil letos stejný šok – když přestupoval v Holandsku, potkal se s holandskou mezinárodní realitou a prohlásil, ať utíkáme na východ za krásnými ženami, které se nebojí své krásy.

 

A do třetice – v průmyslovém neutěšeném Iževsku jsem vešel do pseudohezké stavby z devadesátých let a tolik butiků světových značek s botami těžko uvidíte na jednom místě v Londýně nebo v Paříži. V botách se trošku vyznám, protože když na to přijde, hezké boty si rád koupím. Uvědomil jsem si, že něco takového je možné jen v Rusku, trh je tam obrovský.

  

Jak vnímáte dnešní dobu?

Fantasticky. Z médií nás pronásledují slova o krizi. Mám někdy chuť ukázat i tu druhou stranu. Doba je potentní novými myšlenkami a svobodami. Podívejme se na středověk nebo na dobu před sto lety. Dřív dobu určovala úzká elita, která jako jediná ekonomicky prosperovala a měla čas se vzdělávat, měla vědomosti, čas sama na sebe, přemýšlela, jak žít. Dnes vznikají umělecké i další školy jako houby po dešti, přibývá studentů nejen umění bez ohledu na ekonomickou prosperitu. To je možné pouze v situaci, kdy není třeba přemýšlet o existencionálním živobytí, člověk má luxus zabývat se sám sebou. Takže vše teprve teď začíná kvasit.

 

Čím je pro vás Vaše práce?

Těžko se to říká a přiznává, ale kdysi jsem zjistil, že když maluju, mám nejvíc pocit, že jsem člověkem. Používám možná mozek o procento víc – všechny jeho schopnosti. Je to pro mě nejintenzivnější způsob žití. Tehdy jsem své bývalé manželce, což je chytrá ženská, musel v dobrém, ale naprosto upřímně říct, že pokud se neděje nic zvláštního, malování je pro mě na prvním místě, pak jsou děti a až pak ona. Malování se proto stalo i tématem mých obrazů. Něco takového se mi ale vyslovuje těžko, protože když to takto zaznamenáte do slov, může to vyznít strašně nabubřele.

 

Autor:  Eva Klapalová  

    [ Katalog firem ]

Optik Hasman Chodov

Široká nabídka značkových brýlových obrub, slunečních brýlí včetně ...

Optika Alice ZELINKOVÁ

Prodej brýlí, kontaktních čoček a příslušenství.

Oční optika Tovaryšová

Velký výběr značkových brýlových obrub, brýlová skla všech typů, sluneční ...

Ludmila Martinovská - Optika

Optika nabízí měření zraku a prodej dioptrických pomůcek.

Šárka Dlouhá Nytrová

Prodej a zhotovování brýlí, sluneční brýle, pouzdra, kontaktní čočky a ...

OPTIMODA - MICHAL NĚMČANSKÝ
Velkoobchod oční optikou. Kolekce brýlových obrub značek AZZARO, COMOFRAME ...
Topografie OP
Individuální kontaktní čočky ...
Na podzim 2019 jsem měl telefonát z Brna od kolegy optometristy Tomáše Pospíchala, který se ...
eLegal se dlouhodobě zaměřuje na marketingové právo a regulaci reklamy ve zdravotnictví.
Co změnila novela zákona o ...
Od 26. května 2021 platí nová pravidla regulace reklamy pro zdravotnické prostředky, tedy produkty ...
Riziko vzniku a progrese zejména VPMD a senilní katarakty lze ovlivnit dostatečným příjmem antioxidantů a dalších látek esenciálních pro zdraví očí.
Nemoci oka související s věkem ...
S pokračujícím trendem zvyšování délky života a stárnutí populace se prevalence nemocí oka ...

Vygenerováno za 0.0722 sec
Informační portál mapující oblast oční optiky a optometrie. Posláním portálu je srozumitelnou formou oslovit co nejširší veřejnost se zájmem o vidění, zrak, módní trendy a konkrétní služby v oblasti oční optiky. Součástí portálu je katalog firem a jejich produktů a služeb.
Publikování nebo šíření obsahu serveru nebo jakékoliv části zveřejněného materiálu jakoukoliv formou je bez předchozího písemného souhlasu vydavatele zakázáno.

Cookies

2024 © 4stav.cz | Provozovatel: EXPO DATA spol. s r.o. | Webmaster: ORAX, s.r.o.,  EXPOCOMP, spol. s r.o.