Jak to vidí Kateřina Šedá

V té druhé posílala lidem v Líšni košile, takže se navzájem měli možnost seznámit a poté potkat na výstavě v Domě umění v Brně. V roce 2005 získala Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce do 35 let, tentokrát za výstavu s názvem Je to jedno, kdy se jí podařilo přemluvit babičku, aby nakreslila postupně sortiment z podniku, kde dlouhá léta pracovala. Jejím zatím posledním počinem byla akce s názvem Furt dokola na berlínském bienále v dubnu 2008, kam dovezla repliky plotů či zdí, přes které lidé přelézali. Kateřina Šedá vystavuje doma i v zahraničí a jde jí hlavně o to, aby k sobě lidé měli blíž.

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?
Určitě jednu z nejdůležitějších, i když mě často dost klame. Proto je nutné zrak nevnímat pouze jedním zavedeným způsobem, ale je třeba si připustit, že i věci v pokoji se vzájemně sledují.

Věříte v lásku na první pohled, nebo se řídíte jinými smysly?
Věřím, ale ten pohled většinou nespočine na osobě samotné, ale na jevech, které kolem sebe vytváří. Zamiluju se třeba do ovzduší, jež dotyčný člověk šíří, a logicky mě to k němu dovede. Je to mnohem přesnější cesta, protože řada lidí je na první pohled neviditelná.

Co Vás upoutá na první pohled – barva, tvar, zvuk, vůně, nebo něco jiného?
Záleží na tom, co zrovna pozoruju. Mým přáním je ale uvidět věc před sebou „celou“, tzn. všechny její vlastnosti ve stejný okamžik.

Na co se ráda díváte?
Na to, co není vidět.

Existuje něco, na co se vydržíte dívat hodiny? Na jaký obraz či výjev nikdy nezapomenete?
Myslím, že se opravdu dlouho dokážu dívat „do blba“. To jsem se naučila na akademii a když začínám nějaký nový projekt, tak této dovednosti často využívám. Když na sebe dokážu zapomenout a přestanu se soustředit na věci před sebou, zrak se jako by rozloží po celém těle. Okolí pak vnímám z mnoha úhlů současně a často mi to otevře problém, který jsem dlouho přehlížela.
Nikdy nezapomenu na tvar cesty, která vede k našemu domu v Líšni. Často se objevuje v mých snech: jednou se mi dokonce zdálo, že kdykoliv po ní projdu, úplně se změní.

Na čem Vaše oko naposledy spočinulo a Vy jste byla úžasem okouzlena?
Když jsem se vrátila po dlouhé době domů a viděla, že se nic nezměnilo.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?
Určitě je to domov a nejbližší okolí. Právě tohle často přehlížíme, protože je to příliš blízko. Když někdo řekne „chci se někam podívat“, téměř vždycky tím myslí odjet do zahraničí. Přitom hodně z nás nezná ani svoje sousedy a málokdo si uvědomí, že klíčovou CIZINU má přímo před sebou. Určitě chci v budoucnu uspořádat akci „NĚKAM SE PODÍVAT“, kdy lidé z jednoho městečka či vesnice pojedou k sobě navzájem.

Zavíráte před něčím oči?
Snažím se zavírat oči před kritikou mojí práce, která mně často přijde úplně nesmyslná. Informovanost mnohých novinářů v oblasti kultury je v naší zemi příšerná. Místo aby zvedli telefon a zeptali se na detaily, vytvoří doslova blábol. Co výtvarník udělá v zahraničí, to pro české novináře skoro neexistuje. Stejně tak si v duchu klepu na čelo, když mně můj galerista říká, že musím svoje projekty realizovat na důležitějších místech – v Berlíně či Londýně. To je možná atraktivnější pro výtvarné kruhy, ale mě to nezajímá. Neznám žádný „důležitější“ prostor, nenávidím tuhle hierarchii. Moje místo si mě samo vybralo, proto o nějaké důležitosti nehodlám vůbec diskutovat.

Otevřel Vám někdy někdo oči?
Mockrát – moje rodina, můj muž, můj učitel… Stačí k tomu jediné – nepředpojatě sledovat, co osoba svým chováním sděluje.

Nad čím byste přivřela oko?
Třeba nad známkováním ve škole. Z mnoha pohledů je to šaškárna.

Je Vám něco trnem v oku?
Když vidím nadarmo téct vodu – to přímo šílím. Zástupy aut v ulicích, které kradou obrovský životní prostor. Nebo že nějakého „chytráka“ napadlo přestěhovat o kus dál brněnské hlavní nádraží – lidská blbost mě nikdy nepřestane překvapovat!

„Stát se vidoucím“ – jak vidíte tento proces Vy?
Najít sám sebe – zjistit, co za mě nikdo na světě nemůže udělat.

Co (nebo koho) byste střežila jako oko v hlavě?
Pokud jde o věc, tak střežím něco, co druhá strana sama vytvořila. Je v podstatě jedno, jak taková věc vypadá, ale to asi nemusím říkat. Pokud jde o lidi, tak pochopitelně nejvíc střežím svoje nejbližší.

Kdy se Vám nejvíce potvrdilo rčení „Oko, do duše okno“?
Určitě v projektu „JE TO JEDNO“, který jsem v letech 2005–2007 realizovala se svou babičkou Janou. Ta zhruba před sedmi lety rezignovala na veškerou činnost – přestala vařit, uklízet i nakupovat a celý den dokázala ležet u televize. Když jsem zjistila, že pracovala 33 let v Domácích potřebách a pamatuje si veškerý sortiment, napadlo mě pokusit se s babičkou jednotlivé položky nakreslit a tím ji do obchodu obrazně vrátit. Pod mým dohledem tak babička během dvou let vytvořila víc jak 500 kreseb a celé rodině tím úplně převrátila pohled na její osobu. V okamžiku, kdy od ní už nikdo nic nečekal, napnula síly a doslova nám vytřela zrak.

Zažila jste situaci, kdy jste si mohla říct „Co oko nevidí, to srdce nebolí“?
O tom občas přemýšlím u jídla – děsí mě historie, kterou v sobě ukrývá.

Kdo a čím si u Vás udělá dobré oko?
Když můj muž uprostřed rozdělané práce navrhne, jestli si spolu na chvilku nelehneme.

Zažila jste v poslední době pocit, že Vás snad „klame zrak“?
Kousek od našeho domu zmizela úzká cesta, spojující silnici s lesem. Sousedící pozemek koupil nový majitel a nelenil oplotit i ten bezcenný (pro něj) pruh. Stála jsem před tím jak opařená, ale vzápětí jsem začala přemýšlet, jak mu náš pohled co nejúderněji ukázat.

Jak si nejlépe odpočinete?
Při spánku.

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?
Častěji mám touhu nahlídnout do minulosti, do svého dětství. Chtěla bych některé věci znovu vidět dětským pohledem.

Co Vám udělá největší radost?
To je tajemství.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?
Raději bych zůstala bez brýlí.

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?
Řídím se heslem: VŠECHNO JE MOŽNÝ. Tenhle přístup mně umožňuje nevidět hranice a pustit se do nenormálních činností. Uprostřed projektu většinou čeká neuvěřitelná odměna – to, co běžně vidím, se najednou přeskládá a objeví se nový význam. Okamžik, kdy se „věc“ otevře, je tak vzrušující, že mě od něj neodradí ani náročná několikaměsíční práce, která mu předchází. Nepotřebuju žádné atrakce, už dávno jsem došla k poznání, že „říše divů“ je přímo přede mnou.

Z pohádek známe situaci, kdy musí hlavní hrdina jít stále kupředu a nesmí se ohlédnout. Přesto Vy osobně – co vidíte, když se ohlédnete (a co máte před sebou)?
Když se ohlédnu za sebe, vidím: Dívej se před sebe!