Historie Braillova písma

První systém písma pro nevidomé vytvořil italský fyzik Francesco Lana Terzi (1631–1687). Systém byl založen na reliéfních tečkách, nebyl odvozen od písma známého vidoucím lidem. Systém reliéfního písma byl vytvořen Valentinem Haüy (1745–1822). Byl založen na římském písmu a nevidomý člověk četl texty za pomoci hmatu.

Psaný text byl vytvářen za pomoci typografie. Tento systém pro čtení a psaní se neosvědčil. V roce 1837 Abbot Garton, ředitel školy pro slepé v Bruggách, konstatoval, že v celé Paříži tuto metodu používají pouze tři nebo čtyři nevidomí. Stejné písmo bylo používáno při výuce matematiky. Naproti tomu hudba byla vyučována memorováním a byla pro nevidomé velice důležitá, protože mnoho z nich se jí živilo. V osmnáctém století existovalo v Paříži v Královském institutu pro mladé slepce celkem 14 knih. Tyto knihy byly velice nepraktické a těžké. Vzhledem k jejich nedostatku je velmi pravděpodobné, že se je studenti učili nazpaměť.

Louis Braille (1809–1852) utrpěl v pěti letech poranění pravého oka a na levé oko následkem sympatické oftalmie zakrátko oslepl. V 10 letech jej rodiče odeslali do Královského institutu pro mladé slepce v Paříži, který v té době navštěvovalo 100 slepých chlapců a slepých dívek. Braille se stal vynikajícím violoncellistou a varhaníkem. Od roku 1828 vyučoval nevidomé. Ve 26 letech onemocněl tuberkulózou, která se stala příčinou jeho úmrtí v pouhých 43 letech. V roce 1952, 100 let po smrti, byl pohřben v Pantheonu jako jeden z nejvýznamnějších mužů Francie.

Systém tzv. Braillova písma pochází od kapitána Charlese Barbiera de la Serre (1767–1841). Byl to dobrodruh, který po porážce Francouzské revoluce odcestoval do Ameriky. V roce 1808 je již zpátky ve Francii a uveřejňuje práci „ jak psát stejně rychle jako mluvit“. Systém byl určen pro psaní ve tmě a byl určen pro tajné vojenské a diplomatické informace. Byl tvořen reliéfními body a byl velice komplikovaný. V roce 1823 začal Barbier po domluvě s Institutem pro nevidomé v Paříži tento systém testovat pomocí nevidomých. Hned z počátku se ukázaly přednosti tohoto systému nad ostatními systémy. Písmo bylo fonetické, pro číslice využívalo místo písma znaky, používalo i čárky. Pro běžné využití, například ve výuce nevidomých, byl však tento systém složitý, existovalo totiž více jak 4 069 variant písma.

Louis Braille publikoval práci „Jak psát slova, hudbu a gregoriánské chvalozpěvy pomocí bodů pro čtení a psaní nevidomými“ v roce 1825, tedy ve svých 16 letech. Braillovo písmo je založeno na šestici bodů ve dvou vertikálních řadách, což dovoluje kombinaci 64 písmen. Tento systém je jednodušší než Barbierův. Genialita Louise Brailla spočívá v tom, že byl nevědomky prvním psychologem zabývajícím se dotykovou komunikací. V roce 1837 písmo zjednodušil, eliminoval čárky a použil pouze tečky. Do současné doby byl do systému přidán znak pro velká písmena (začátek věty), přidáno písmeno w, které francouzština používá pro importovaná slova, a byly zjednodušeny matematické symboly +, -, x, =.

Vytvoření písma znamenalo revoluci ve vzdělávání nevidomých osob a umožnilo jim čtení jakýchkoliv textů a přístup ke kultuře, který jim byl po staletí odpírán. Přijmutí tohoto systému bylo pozvolné, ale nezadržitelné. Nejtěžší bylo přijmout myšlenku, že nevidomí mají jinou abecedu i písmo. První kniha psaná Braillovým písmem byla vydána ve Francii v roce 1837, teprve v roce 1854 však bylo písmo ve Francii všeobecně přijato. Mezinárodního přijetí se písmu dostalo na kongresu pro zlepšení situace nevidomých a hluchých v Paříži v roce 1878. Všechny země využívající evropské písmo přijaly Braillovo písmo pro nevidomé. V roce 1949 bylo toto písmo na zasedání UNESCO unifikováno ve všech variantách. V současné době se pracuje na modifikacích pro orientální jazyky. Je nutné zdůraznit, že tento systém je jediný systém, který je použitelný pro hluchoslepé osoby.

Problémy Braillova písma
Základní nevýhodou Braillova písma je, že znaky jsou výrazně větší než znaky běžného barevného tisku. Typická velikost znaku je přibližně 7,5×5 mm, což umožňuje na běžné straně formátu A4 zaznamenat asi 800–900 znaků, přičemž běžným tiskem se na stejný rozměr vejde zhruba 4–5 tisíc znaků. Knihy v Braillově písmu jsou tudíž výrazně objemnější.

S touto nevýhodou souvisí i typografické problémy: jelikož na jeden řádek se vejde pouze asi 30 znaků, jen těžko se dají používat tabulky či jiné běžné formátovací postupy. Místo nich je třeba psát všechny informace sekvenčně, což jen dále zvětšuje rozsah textu.

Dalším velkým problémem je nejednotnost systému. Různé země používají různé normy Braillova písma, které se navzájem poměrně výrazně odlišují. Např. jenom mezi českou a slovenskou normou je už v základních písmenech abecedy 7 rozdílů.

Další výraznou komplikací je linearita zápisu, což se projevuje zvláště při přepisu matematických, fyzikálních a chemických textů – i jednoduché rovnice mohou zabírat několik řádků.

Braillovým písmem se dá ručně psát pomocí speciální destičky s perem, kterým se zezadu (zrcadlově) přes dírky v destičce vytváří v papíru body (tzv. pražská tabulka). K rychlejšímu psaní slouží Pichtův psací stroj (obr. 1) či speciální počítačové tiskárny.

Jako nástroj pro práci s počítačem slouží nevidomým hmatový display (též braillský řádek), což je zařízení, které převádí část jednoho řádku textu (obvykle z počítačové obrazovky) do hmatové podoby.

Slepecká Braillova abeceda
Pro zápis veškerých textů se používá česká základní znaková sada Braillova písma. Existuje 64 kombinací šesti bodů uspořádaných do dvou sloupečků a třech řad, které jsou buď vytlačené, nebo nevytlačené. Pro zápis mnoha znaků 64 kombinací nestačí, a proto existují tzv. prefixy, které mění význam znaku nebo skupiny znaků, před nimiž stojí. Pro tisk se používá speciální tvrzený papír.