Dynamické vidění a sport

Statickému vidění slouží převážně malobuněčný, parvocelulární (P) systém. Orientaci v prostoru a vnímání pohybu zajišťuje velkobuněčný, magnocelulární (M) systém. M-neurony mají malou prostorovou, ale velkou časovou rozlišovací schopnost. P-neurony mají naopak velkou prostorovou, ale malou časovou rozlišovací schopnost. M-systém přenáší zejména motorické vzruchy do parietální mozkové kůry, zatímco P-systém do temporální mozkové kůry (obr. 1).

Aferentní dynamické vidění je možné sledovat na počítačovém testu podle Wista. Vyšetřovaný sedí před obrazovkou, na které se krátkodobě objevuje Landoltův prstenec. Vyšetřovaný sleduje polohu přerušení znaku (nahoře, dole, napravo, nalevo).

V Německu byla provedena studie, jejímž cílem bylo zjistit, zda má dynamické vidění specifickou souvislost s příslušnými sportovními odvětvími. Při vyšetření 152 špičkových sportovců (29 hráčů baseballu, 56 fotbalistů a 67 hokejistů) bylo nejlepší dynamické vidění zjištěno u baseballistů a hokejistů, zatímco při vyšetření statického vidění nebyly zjištěny žádné statisticky významné rozdíly (obr. 2).

K měření aferentního dynamického vidění je používán test podle Ludvigha a Millera. Vyšetřovaný má zafixovanou hlavu a sleduje zrychlující se pohyb Landoltova prstence promítaného zprava doleva na konvexní plochu. Při standardním osvětlení a kontrastu je měřena úhlová rychlost, při které vyšetřovaný ještě správně rozezná 80 % znaků. Při tomto vyšetření byly zjištěny lepší výsledky u tenistů, basketbalistů a volejbalistů než u plavců, lyžařů či nesportovců. U mužů byly výsledky testů ve všech skupinách lepší než u žen. Bylo rovněž zjištěno, že dynamické vidění se zlepšuje s přibývajícím věkem od dětství do adolescence. Zlepšení dynamického vidění přináší i cílený trénink, a to pravděpodobně spíše zlepšením centrální koordinace než svalové výkonnosti.

Není pochyb o tom, že dynamické vidění hraje důležitou roli i v běžném životě, zvláště v silničním provozu.