Christian Huygens – zakladatel vlnové teorie světla

Znali totiž jen elementární pojmy a zákony šíření světla, tj. zákon přímočarého šíření v homogenních průhledných prostředích, a zákon odrazu, k jejichž objasnění stačil pojem „světelný paprsek“, který ztotožnili s pojmem geometrického paprsku čili přímky, takže mohli chápat optiku jako pouhou část geometrie.

Ve starověku a středověku se dokonce přeli o to, zda paprsky vycházejí z oka či ze svítících předmětů, a to kvůli tomu, že předmět, který zblízka pozorujeme dobře, stává se pro nás od určité vzdálenosti pouhým bodem a po překročení této  vzdálenosti jej již nevidíme vůbec. Pro některé filozofy bylo nasnadě domnívat se, že z oka vychází jen určitý, konečný počet zrakových paprsků, jimiž předměty takřka ohmatáváme, a klesne-li úhel oněch sousedních paprsků pod jistou rozlišovací mez, předmět nevidíme už vůbec. Aby se myslitelé vyhnuli námitce, že pak bychom měli vidět ve dne stejně jako v noci, vymysleli si, že jedny paprsky vycházejí z předmětu, druhé z oka – a teprve jejich vzájemným působením vzniká zrakový vjem.

První velký náraz do stojatých vod oněch názorů vnesl Descartes svým odvozením zákona lomu světla v roce 1637, k němuž použil analogie mezi pohybem světla a pohybem míče, čili korpuskule. I když sám Descartes považoval tento model procesu šíření světla za nesprávný a pouze dobrý „ad hoc“, jeho následovníkům mocně imponoval a v rukou Newtonových se stal základem celé emanační čili korpuskulární teorie světla. Proti Francouzovi Descartovi, jenž působil v Holandsku, však záhy velmi tvrdě vystoupil Holanďan Huygens )14. 4. 1629 Haag – 8. 6. 1695 Haag) působící ve Francii (konkrétně v pařížské Akademii věd) s tím, že žádné hromadění světelných částic na stínítku nepozorujeme ani za sebedelší dobu, neboť světlo prý nejsou žádné korpuskule, ale jsou to vlny, šířící se éterem podobně jako zvuk vzduchem (Huygensův útok na Descarta nezmenšil ani fakt, že byli s Huygensovým otcem osobními přáteli).

Tím okamžikem vzniká v optice dvojí monistické pojetí podstaty světla, tj. světlo prý je jediné podstaty, a to buď souborem korpuskulí, nebo vln – a tato zdánlivě nesmiřitelná pojetí bojují mezi sebou v podstatě celých 287 let, tj. až do roku 1924. Tehdy jiný Francouz, vévoda Louis de Broglie, ukázal, že jak částice látky, např. elektrony, tak částice světla, Einsteinem objevené fotony, mají obojí charakter, čili že platí korpuskulárně-vlnový dualismus, přičemž světlo nám „ukáže“ jako bůh Janus se dvěma tvářemi svoji korpuskulární nebo vlnovou „tvář“ podle toho, jaké experimentální podmínky mu „nastavíme do cesty“; od té doby je ve fyzice konec oněm nesnášenlivým monismům, a to navždy! Pikantní na tom je, že tento objev, vlastně domněnku, uveřejnil de Broglie ve své disertační práci, čili vlastně ve své první vědecké práci vůbec, dostal za ni Nobelovou cenu a pak již po celý svůj dlouhý život neučinil nic podstatného!

Více informací najdete v časopisu Česká oční optika září 2006.