Ztráta zraku mi změnila život

Běžel jste maraton po Velké čínské zdi, na kole vyjel italské serpentiny, vylezl na Gerlachovský štít a na horu Mytikas, absolvoval jste Red Bull 400 v Harrachově. Vyhledáváte náročné výzvy? 

Pravda je taková, že výzvy mi dává sám život a tou největší bylo, když jsem začal přicházet o zrak. Přemýšlel jsem, že nebudu žít a podobně. Rodina a kamarádi mě ovšem velmi podporovali a já našel zalíbení ve sportu. Podpora lidí je základem všeho, ať už psychická, nebo fyzická. Najednou jsem na úpatí skály a nevím, jestli dát nohu vlevo, nebo vpravo. V ten moment potřebuji, aby mě někdo stáhnul a navedl.   

Kde berete odvahu a motivaci klást před sebe tak náročné cíle? 

Já ale vůbec takové věci nevyhledávám, ony si najdou mě. Dal jsem se dohromady s partou lidí, mezi nimiž byli další dva nevidomí, a z Prahy jsme na kole vyrazili pod Gerlachovský štít, který jsme pěšky vyšlápli. Musím přiznat, že právě tam jsem si sáhl na samé dno. Čtyři dny jsme neslezli z kola a celou dobu nám pršelo. Pak jsme dva dny lezli na Gerlach, přičemž já ještě neměl dobrou fyzičku. Navzdory bolesti nohou a extrémní únavě jsem se však „kousl“ a jako jediný z nás tří nevidomých jsem vylezl nahoru.  

Takže nabídky Vám chodí samy? 

V podstatě ano. Například za mnou přišel kamarád, jestli nechci jezdit po italských Alpách na kole. Všechno by se zařídilo a kola by nám tam převezli. Já pak ze srandy prohodil, že dovézt kolo a vyjet na kopec umí každý blbec, tak proč rovnou nevyjet z Prahy.  

Vedle nejvyšší hory na Slovensku jste vylezl i na nejvyšší horu v Řecku. Jaké to bylo, zdolat 2917 metrů vysoký Mytikas? 

Musím říct, že tady jsme trochu podcenili přípravu. Lezení po skále je pro slepého člověka mnohem náročnější a všichni se museli koncentrovat, protože jsme nebyli jištění a kdybych udělal chybu, špatně by to dopadlo.   

Co pro Vás bylo největší sportovní výzvou? 

To byl určitě maraton po Velké čínské zdi. Ještě když jsem byl vypasený, začal se mnou trénovat Jarda Boucník. Pořád mě tlačil do běhání, přičemž já se tomu bránil, protože jsem to v životě nedělal a bezcílné běhání jsem neuznával. Nakonec mě to díky Jardovi chytlo a začali jsme trénovat. Všechno mě bolelo a po každém kilometru jsem zastavoval, ale Jarda mě popoháněl, protože nám asi za tři měsíce naplánoval půlmaraton. Tvrdil jsem, že je blázen, ale krůček po krůčku jsme se posouvali. Půlmaraton jsme zvládli a potom se naskytla příležitost běžet po čínské zdi, což je jeden z nejtěžších maratonů na světě. Žádný nevidomý ho ještě neběžel, protože na trase je 5164 schodů – různě vysokých a dlouhých. Na závod jsme se připravovali půl roku, běhali jsme v sedmipatrových budovách po schodech a pak mě kluci vodili ven na rozbité schody, abych si přivykl. Bylo to strašné peklo.  

Jak na maraton vzpomínáte? 

Těžké pro mě bylo, že jsem si nemohl prohlédnout reliéf. Kluci mi samozřejmě popisovali trasu, ale musel jsem mít připravenou hlavu, oproštěnou od myšlenek, že bych mohl zakopnout, rozbít si koleno a podobně. Nemohu se do něčeho pouštět bez přípravy a maximální koncentrace. Když jsme scházeli ze schodů, kluci šli přede mnou a já se jich držel. Kdybych zakopl, spadnu na ně a všichni ležíme na zemi. Navíc nás hodně sužovalo vedro, protože panovaly čtyřicítky.   

Byly začátky běhání těžké? Neomezovala Vás soustředěnost na každý krok? 

Přesně si pamatuji na náš první běh s Jardou. V úplné tmě jsem se rozeběhl a nevěděl, kam mi noha dopadne. Maximálně jsem se soustředil na každý dopad a zbytečně zpevňoval nohy. Kvůli tomu jsem měl těžké kroky a pořád myslel na to, aby se mi nevyvrkla noha. Začátky byly opravdu komplikované a Jardu jsem nutil, ať běháme jen na asfaltu. Teď už zvládneme i terén a les, ale pořád tam cítím nebezpečí. Musím však podotknout, že kluci mi pomáhají a s pořádnou přípravou jde zvládnout všechno.  

Nepropadal jste zpočátku beznaději? 

Určitě jsem přemýšlel nad tím, že je to blbost a měl jsem nutkání s tím seknout. Jarda mi ale ukázal několik slepých, kteří se věnují sportu. Mezi nimi i Honzu Říhu, s nímž jsem už několikrát běhal. Zjistil jsem, že nevidomí opravdu mohou běhat. Samozřejmě výhodou Honzy je, že váží o třicet kilo méně. Já jsem těžkotonážní stroj a potíž je v tom, že se mi váha rychle vrací. V současnosti mám nějaké problémy a půl roku neběhám, kvůli čemuž jsem přibral asi 15 kg. Jím pořád stejně, ale jakmile se toho nemám jak zbavit, pořád kynu.   

Předtím jste vážil 160 kg a zhubl jste na polovinu. Byla to Vaše první životní výzva? 

Odjakživa jsem bojoval s váhou a jako na sinusoidě jsem hubnul a přibíral deset až dvacet kilo. Největší váhový vrchol byl těch 160 kilo a v ten moment jsem se vsadil, že zhubnu na polovinu. To se mi povedlo, ale pak jsem zase nakynul na 145 kg. Až když jsem se začal živit masážemi, hubl jsem s rozumem a díky Jardovi se běháním a posilovnou udržuji na rozumné váze.   

Máte nějaký cestovatelský sen?

Určitě jednou, zatím ale nevím kdy, chci běžet Safari maraton v Africe, kde se teploty pohybují kolem padesáti stupňů. A pak si chci dát maraton za severním polárním kruhem. Takže bych rád podstoupil takové lehké teplotní výkyvy.   

To si ale dáváte nemalé výzvy. 

Víte co, v současnosti běhá každý druhý. Pokud se chcete někam posouvat, normálním během už to nedokážete. Musím se proto posunout sám a tím postrčit i ostatní.  

S Vámi běhá takzvaný trasér. Jaká je jeho funkce? 

K mým trasérům patří Aleš Pícha a Jarda Boucník. Oni jsou mýma očima. Jsme propojeni na provázku a když běžíme po rovině, nic si neříkáme a jen určujeme tempo. Jakmile přejdeme do terénu, musí na mě mluvit – doleva, doprava, schody, písek na zemi, změna povrchu a podobně. Trasér musí být fyzicky dobře připraven, aby ještě zvládal mluvit. Já naopak mlčím a jako robot se soustředím na běh. Na druhou stranu i já musím být připraven, protože čím déle běžím, tím více ztrácím koncentraci. Mozek má málo kyslíku a reakce na pokyn se u mě natahuje, tím pádem hrozí nebezpečí pádu. Všechno je o tréninku, vzájemné důvěře a nutnosti trochu předvídat.  

Neobjeví se někdy mezi vámi napětí? 

Musí říct, že jsem dost složitý člověk. Strašně rychle vybouchnu, ale za pět vteřin už jsem v klidu. Snažím se to potlačovat, protože například výstupy na kopce jsou velmi náročné právě pro toho druhého. Pro mě je nejtěžší sestup a vždy chci být co nejrychleji dole. Když jsme scházeli z Mytikasu, Aleš šel přede mnou a nad každým krokem přemýšlel, kam mi tu nohu dát. Naopak já chtěl být co nejrychleji dole, což on mi nedovolil. Aleš je hodně klidný a když je potřeba, houkne na mě a já se zklidním.   

Kdy jste se cítil nejlépe? 

Na Gerlachu mě přepadla úplná euforie, že jsem na nejvyšší hoře Slovenska. Akorát jsem za chvíli vystřízlivěl, protože nás čekala cesta dolů. Byli jsme vlastně v polovině trasy. I přes únavu totiž musím být při cestě dolů silnější než při cestě nahoru. To stejné na Mytikasu. Nahoře jsme si dali něco malého k jídlu a já hned začal všechny mučit tím, že musíme jít. Mohu tedy říct, že vrchol hory pro mě není největší blaho, euforie se dostaví až dole. Největším zážitkem je však Čína. Bylo tam asi dva a půl tisíce startujících a já doběhl v koridoru stovek lidí na 130. místě. Všichni nám tleskali, a když komentátor zahlásil mé jméno a řekl, že jsem jako první nevidomý uběhl tento maraton, běhal mi mráz po zádech. V ten moment jsem měl v sobě tolik energie, že bych klidně běžel dál. Byl jsem celý zpocený, ale všichni mě poplácávali a chtěli se se mnou fotit. Takové momenty člověka strašně nakopávají.  

Kdy vám naopak bylo nejhůř? 

Skoro vždycky. Na Gerlach jsme jeli na kolech když pršelo a vrcholily záplavy. Ptal jsem se, co budeme dělat, když bude pořád pršet. Dostalo se mi odpovědi, že budeme šlapat dál. Po první noci jsem měl úplně mokré boty a ptal jsem se, co mám dělat. Prý jsem si je měl obout venku v mokru, že mi to nebude tak vadit. Člověka pak napadají myšlenky, co tady blbne, jaký to má smysl a proč raději neleží doma na kanapi. To jsou ale zážitky, s nimiž se musíte smířit, pokud chcete něčeho dosáhnout. Ty zdravé emoce ve finále vyhrají a špatné vzpomínky upadnou v zapomnění.  

Před tím, než jste začal masírovat, jste se živil v hotelnictví. Kdy se to ve Vás zlomilo? 

Vychodil jsem hotelovou školu v oboru kuchař/číšník, ale jako kuchař jsem se nikdy neživil. Dělal jsem vrchního a provozního restaurace. Každopádně pořád jsem se točil kolem jídla. Postupně se mi horšil zrak, až už jsem přestal být schopný jezdit autem a fungovat v práci. Rozhodoval jsem se, jakou cestou se vydat. Nevidomý má sice relativně dost pracovních pozic, ale člověk, který vidí, bude danou práci vždy dělat lépe. Jediné, co mi dávalo smysl, kde bych mohl podávat srovnatelný výkon, bylo masérství. Tento obor jsem si vybral, protože se v něm můžu zlepšovat a posouvat. Vidomý člověk se na to může časem vykašlat a najít si jinou práci, ale já nic takového neudělám, a proto vím, že můžu být lepší než ostatní.  

Říká se, že když člověk ztratí jeden ze smyslů, začne lépe využívat ty ostatní. Platí to i u Vás? 

Řekl jste to přesně. Není to o tom, že když jsem ztratil zrak, tak mám lepší hmat nebo sluch. Tak to vůbec není. Čidla mám pořád stejná, genialita je v tom, že mozek se snaží z dodaných informací co nejvíce vyčíst. Takže pokud jsem přišel o zrak, hmatem se snažím ztrátu nahradit. Není to tak, že bych měl najednou lepší hmat nebo sluch. 

V kolika letech se u Vás začaly objevovat potíže se zrakem? 

Zhruba od dvaceti. Podstoupil jsem nějaké operace, ale pořád jsem pracovně fungoval. Bohužel se zrak postupně zhoršoval.   

Věděli doktoři, co s Vámi? 

Nevěděli. Absolvoval jsem přes čtyřicet operací očí. Lépe řečeno, po čtyřicáté operaci jsem to přestal počítat. Mám roztroušenou sklerózu a je velmi pravděpodobné, že ztráta zraku s tím souvisí. Nikdo to ale nedokázal potvrdit.  

Jakou máte zkušenost s doktory? 

Na to bych snad ani nechtěl odpovídat. Faktem je, že jsem se setkal s odlišnými přístupy. Někteří doktoři se mi snažili opravdu pomáhat a když už nebylo jak, alespoň mě v určitém ohledu podporovali. A pak jsem třeba potkal doktora s chováním řeznického psa. Lidé jsou různí a je jedno, jestli prodávají knedlíky, nebo jsou doktoři, je to o přístupu a buď je někdo lidský, nebo hulvát.  

Nakonec jste ve třiceti letech oslepl. Jak jste se popasoval s touto zásadní životní změnou? 

Když jsem se probudil po operaci a nic jsem neviděl, říkal jsem si, že to zabalím. Život pro mě nemá smysl. Měl jsem ale rodinu a kamarády, kteří mi pomohli. Takže jsem tu variantu zavrhl a začal se s tím handicapem prát. Člověk se s tím sice nikdy nesmíří, ale musí se s tím naučit žít. Denně mě slepota omezuje, ale díky lidem okolo je to snazší.

Jak velký je rozdíl mezi Janem Bauerem před a po?

Obrovský. Byl jsem hodně materialistický, nevážil si malých věcí kolem sebe. Například mi přišlo úplně zbytečné chodit do lesa, kde šumí stromy a skřehotají ptáci. Považoval jsem to za ztrátu času a raději jsem byl v práci a vydělával peníze. To jsem však časem úplně přehodnotil. Myslím, že každý člověk, ať už s handicapem nebo bez, se věkem a zkušenostmi posouvá, díky tomu mění názory a postoje. Pro mě byl ten posun markantnější, protože jsem oslepl, ale pochopil jsem, co je na světě důležité.

Foto: z archivu Jana Bauera