Zakrývací test

Základem této zkoušky je střídavé zakrývání a odkrývání jednoho oka, zatímco druhé oko fixuje vzdálený či blízký bod. Nejprve si popíšeme základní zakrývací zkoušku a poté její modifikace. Při zakrytí jednoho oka sledujeme pohyby druhého nezakrytého oka a při odkrytí pozorujeme případné pohyby oka, které bylo zakryté. U očí v rovnovážném postavení směřují osy vidění k témuž fixačnímu bodu, a to i tehdy, dojde-li zakrytím jednoho oka k vyrušení fúze. Zakryté oko se neuchýlí, a proto nedochází k zpětnému vyrovnávacímu pohybu, jedná se o ortoforii.

U heteroforie jsou oči udržovány v přímé poloze během binokulárního vidění jen fúzí. Zakrytím oka, a tedy i znemožněním fúze se zakryté oko uchýlí. Po odkrytí se uplatňuje síla fúze a původně zakryté oko vykonává zpětný pohyb, který nazýváme fúzním pohybem. Heterotropie má stále zjevnou úchylku, nezakryté oko je uchýlené, anebo vyrovnávacím pohybem přebírá fixaci.

Průběh zakrývací zkoušky

Zakrývací zkouška se provádí při fixaci bodu vzdáleného 5–6 m a blízkého bodu v normální pracovní vzdálenosti vyšetřovaného (přibližně 0,4 m). Jako fixující bod se využívá písmeno na Snellenových optotypech z řádku nad nejlepším dosaženým vizem horšího oka, tak aby byla využita přesná akomodace. Pokud je vizus vyšetřovaného horší než 6/24 na příslušnou vzdálenost, je vhodné na fixaci použít světelný bod. V praxi je však postačující použít při fixaci např. hrot tužky, světelný bod či jakýkoliv příslušně vzdálený bod.

Jestliže z předchozích vyšetření víme, že jedno oko je strabické, měli bychom se řídit pravidlem, že vedoucí oko zakrýváme jako první. Je důležité, abychom se vyvarovali nechtěného bočního osvětlení zakrytého oka, které může být u některých pacientů stimulem pro abnormální pohyby. Pro zakrývání se využívá zakrývací destička, která může být z neprůhledného nebo průsvitného materiálu. Průsvitná zakrývací destička má oproti neprůhledné výhodu v tom, že umožňuje sledovat přibližnou polohu oka za destičkou, aniž by byl vyšetřující schopen jakékoliv formy vidění.

V praxi rozlišujeme dva typy zakrývacího testu. První je zakrývací-odkrývací test („cover-uncover test“), v české literatuře uváděný jako intermitentní. Druhým typem je alternující zakrývací zkouška („alternace-cover test“). Evans věnuje větší pozornost zakrývacímu-odkrývacímu testu a nazývá ho také základní zakrývací zkouškou. Zakrývací-odkrývací test (intermitentní) Poskytuje základní informaci o tom, zdali se u vyšetřovaného jedná o heteroforii, či heterotropii.

Délka zakrytí jednoho oka se obvykle pohybuje od 1 do 2 sekund, abychom pozorovali reakci na momentální disociaci, ačkoli delší okluze (10 sekund) s větší pravděpodobností odhalí plnou úchylku. Zakrývací test by neměl být zbytečně víckrát opakován, protože s opakovaným zakrýváním se úchylka zvětšuje  a může se zvrhnout ve strabizmus. Výsledky pozorování budou podrobněji popsány v dalších odstavcích.

Alternující zakrývací test (střídavý) Podstatou tohoto testu je rychlé střídání zakrývání jednoho a druhého oka. Stupeň úchylky se obvykle zvyšuje, takže je snáze detekovatelná. Soustřeďujeme se na sledování zpětného vyrovnávacího pohybu. Podle rychlosti a plynulosti vyrovnávacího pohybu pak můžeme předpokládat dobré vidění obou očí při rychlém a plynulém přebírání fixace. U váhavé fixace očekáváme přítomnost amblyopie nebo amblyopie s excentrickou fixací. Charakter vyrovnávacího pohybu může také vypovídat o kompenzaci heteroforie.

Klasifikace zpětného vyrovnávacího pohybu u heteroforií při zakrývací zkoušce

Podrobnosti (tj. o zakrývací zkoušce u heterotropie, u heteroforie i o dalších modifikacích zakrývacího testu) a celý článek najdete v časopise Česká oční optika, č. 3, 2013.