Správně vidíme pouze srdcem

Jakou úlohu ve Vašem životě hraje zrak?

V mém profesním životě samozřejmě velmi důležitou, v pralese během sledování lidoopů bych se bez zraku těžko obešla, ale na druhou stranu, na pralese jsou krásné i jeho vůně a zvuky. Je to takový komplexní vjem. V osobním životě souhlasím s liškou z Malého prince, že správně vidíme pouze srdcem.

Co Vás v poslední době uhodilo do očí?

Sobeckost a lhostejnost u některých lidí. Stavění vlastního já na první místo. A klid, s jakým si postaví své vlastní štěstí na tom, že bezohledně ublíží druhým. Asi to není nic nového pod sluncem, ale čas od času na tyto věci narazíme s větší intenzitou.

Kdy Vám naposledy oči zářily nadšením?

Asi poté, co jsem viděla svou narozenou dceru v inkubátoru, a při každém jejím dalším pokroku.

Co (nebo koho) byste střežila jako oko v hlavě?

Svou dceru Annu Lucii Boko.

Kdy je podle Vás potřeba mít oči na stopkách?

Když se člověku zdá, že vše je v pořádku. Může to být totiž jen sen.

Nad čím přivíráte oko a nad čím naopak ne?

Profesně: nevadí mi jistá neznalost, vadí mi však ignorance, arogance a nedostatek snahy. A přílišné sebevědomí. Lidsky: přivřu oko nad kdečím, ale velice mi vadí lhostejnost k utrpení ostatních, egoizmus a snad, řekla bych, citová plochost.

Otevřel Vám někdy někdo oči?

Já jsem poměrně zarputilý člověk, který si od ostatních nedá říct, což může být v jistém ohledu výhoda, občas nevýhoda. Takže většinou si ty oči musím otevřít sama.

Kdo a čím si u Vás dělá dobré oko?

Když vidím nezištnou pomoc druhým.

Existuje výjev, na který nikdy nezapomenete?

Existuje pár fotografií ukazujících velké lidské utrpení, na které nikdy nezapomenu.

Na co se nejraději díváte?

Na svou dceru, na své koně. Na gorily a šimpanze ve volné přírodě, na bais (mýtiny v pralese) po ránu, když jdeme do terénu...

Co Vás obvykle upoutá na první pohled?

Myslíte na druhých lidech? Oči, myslím, že jsou oknem do duše.

Jaké místo na světě podle Vás stojí za vidění?

Chráněné oblasti Dzanga Sangha, sloni v Dzanga Bai, gorily v Bai Hokou, lidé z kmene BaAka při tradičním lovu a tancích.

Které místo v české krajině je pro Vás nejmalebnější?

Valašsko, kde jsem se narodila...

Máte někdy chuť vidět do budoucnosti?

A víte, že ani ne? Třeba bych se bála a vzdala to. A mimochodem, ztotožňuji se s Antoniem Machado, který říká: „Caminante, no hay camino. Se hace camino al andar.“ (Poutníku, žádná cesta není předem daná, ale vytváří se tím, že ji vyšlapuješ).

V kom vidíte hrdinu?

V lidech, kteří pracují pro Lékaře bez hranic.

Jak by vypadaly brýle Vašich snů?

Sama brýle nosím již odmala a nevzdala jsem se jich ani v době kontaktních čoček. S výběrem mám dost problém. Brýle na českém trhu mi připadají dost nezábavné, neoriginální... Takže mé vysněné brýle jsou brýle nezvyklé a originální, neobvyklý tvar nebo tak něco.

Jaký vhled a poučení Vám dává Vaše práce?

Má práce mě naučila plánovat, logicky myslet, strukturovat. Přesně se vyjadřovat. Tvrzení vždy podporovat fakty. Což mé lehce zmatené osobnosti s hlavou v oblacích nebylo vždy vlastní.

Co je podle Vás očividné?

Je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno. Jinak mě život zatím poučil, že očividné je máloco.

Kdy jste naposledy přišla – viděla – zvítězila?

Mám pocit, že toto se mi snad ještě nikdy nestalo. Mé boje jsou vždy dlouhodobé, náročné a výsledek není zřejmý anebo spíše jistý. Ale tak to ve vědě a ostatně i v životě chodí.

Za rozhovor poděkovala redakce. Celý rozhovor naleznete v časopise Česká oční optika, č. 2/2015.