Příběhy brýlí: příběh první – tajemství dědečkových brýlí

Dědeček nechal v té skříňce tajemství - jedny zvláštní brýle. Příběh.

Když se na ně podíváme, zaujme nás na nich několik detailů. Mají tenké obruby, jsou kulaté, vypadají spíš jako dětské nebo tzv. lennonky, ale tehdy se jim tak neříkalo. Stranice mají atypicky z tenkých pružných drátků.

Proč za nimi lze tušit záhadu, tedy minulost? Když otevřeme černé útlé tuhé pouzdro, padne nám zrak na nápis uvnitř, který se v pouzdrech s brýlemi obvykle nevyskytuje:

This spectacle frame is designed for ordinary use and for use when wearing a respirator. When the respirator is fitted the spectacle sides are adjusted to the correction setting for the wearer’s face. Care must be taken to keep the sides at the correct setting, otherwise gas may leak in when respiration is worn. If in any doubt as to the fitting of the spectacles the matter should be reported to the Medical Officer.

Ten nápis znamená, že brýle jsou z války. Píše se v něm totiž, že jsou vyrobené tak, aby se daly nosit mimo jiné pod plynovou maskou. Uživatel má při jejím nasazování dávat pozor, brýle má mít na nose tak, aby k němu přes žádnou skulinu nepronikl plyn.

Dědeček vyprávěl často několik vzpomínek ze svého života i ze života svých rodičů. O těchto brýlích se však nezmínil. A tak po něm zůstalo jedno z tajemství, na které hledám odpověď.

Otázky

Vznáší se nad nimi hned několik otázek.

Komu patřily?

Když to vezmeme logickou vylučovací metodou, při které nám zatrne - uvědomíme si totiž, jak naší zemí procházela historie - dojde nám následující.

Dědečkovi brýle, myslím, nepatřily, měl až do stáří dobrý zrak, jen občas po sedmdesátce používal brýle na čtení.

Tipuji, že jeho tatínka, který byl v první světové válce kuchařem, také být nemohly.

Mohl je snad dovézt jako vzpomínku stařičký dědečkův bratranec? Jako mladý emigroval a sloužil v cizinecké legii. Poté žil až do konce svých dní na ostrově Isle of Wight. Objevil se po roce 1989 už jako křehký tichý tajemný pán na návštěvě v dědečkově domě, kde spolu mluvili jen pomocí úsměvů. Dědečkův bratranec hovořil anglicky, ze své rodné řeči si pamatoval jen několik obratů, písně a verše, dědeček a babička hovořili německy, protože se to kdysi naučili na gymnáziu a průmyslové škole. Myslím, že i když používali každý jiný jazyk, rozuměli jeden druhému. Nešlo o obsah slov, ale o jejich význam: jsme tady, setkali jsme se, je to zázrak. Dědečkův bratranec se do rodné země přijel rozloučit, než zemřel. V době 2. světové války byl mladý, časově by tedy spojení on a brýle odpovídalo. A také nosil brýle na dálku. Logicky jsou tu však dva rozpory. Mohl někdo, kdo slouží v legii, nemít ostrý zrak, tj. nosit brýle? Nebo je nosil až poté? Jenže - přivezl by do rodné země jako vzpomínku právě tyhle zvláštní brýle?   

Patřily snad tedy brýle Němcům? Kdysi v domě bydleli a když po nich celá ulice po odsunu v roce 1945 zůstala prázdná, hrály si v domech, zahradách a na půdách té opuštěné ulice děti, jak mi potvrdilo jedno z nich, dědečkova sousedka.

Fakta

Když se podíváme na toto tajemství jazykem faktů, dobereme se období, kdy se tyto brýle vyráběly. Jako drobná historická upomínka v kategorii doplňky se jeden exemplář z roku 1940 nachází totiž mimo jiné ve Viktoriině a Albertově muzeu v Londýně. Brýle začal vyrábět v Anglii jistý pan Goldsmith, který založil v roce 1926 malou společnost Oliver Goldsmith eyewear company na ulici Poland Street v Londýně. V roce 1935 do firmy nastoupil jeho syn Charles, který chtěl brýle vyrábět jako módní doplněk. Charlesovi synové v řemesle pokračovali, firma získala dobrou pověst. Brýle si u ní proto objednávali i známé osobnosti - snad možná proto se ocitl jeden exemplář i v muzeu.

Tyto konkrétní nenápadné brýle používali tedy lidé jak při běžném nošení, ale nosily se i v době války, pod plynové masky. Firma Oliver Goldsmith do nich dodávala skla, zakázku jí tehdy zadala britská vláda. Brýlím se říká v angličtině respirator spectacles, v němčině se nazývají gasdichte schutzbrille. Konkrétněji se tyto brýle vyráběly v letech 1914-1945 ve Velké Británii a používaly se za 2. světové války.

(Doplňující odbočka: v letech 1939-1940 ve Velké Británii lidé nafasovali asi 38 milionů masek. Protože na ně postupně zapomínali, britská vláda pro jistotu zavedla program namátkových kontrol. Kdo masku nedopatřením ztratil, dostal kvůli bezpečnosti novou, ale musel ji uhradit. Kromě tohoto programu Británie zavedla ještě jeden program, nazvaný Rýčem k vítězství. Ten, koho zajímá grafika starých plakátů, může narazit v této souvislosti na plakát s výrazným nápisem Dig for Victory a botou spočívající na rýči. Na okrasných anglických trávnících, proslavených svou pečlivou úpravou a záplavou květin, pěstovali lidé tehdy zeleninu a pomáhali tak zásobování v době války. Z rádia k nim promlouval Lord Wolton, tehdejší ministr zemědělství, a dodával jim odvahu. Maskoty jeho kampaně byla kreslená postava mrkve nazvaná Doctor Carrot - v češtině bychom ji nazvali pravděpodobně Doktor Mrkvička - a postava bramborového mužíčka Potato Pete - což by byl v překladu Pan Brambůrek. Na obou programech - masek i potravin - je obdivuhodná anglická snaha držet při sobě a noblesa i v případě pragmatického chování potřebného k přežití, což jsou vlastnosti, které jsou vzácné.)

Protože mi to nedalo, před tím, než jsem pátrala dál, volala jsem do muzea, kde byli velmi vstřícní a doporučili mi zeptat se telefonicky historika, jenž se vyzná v typech plynových masek a jejich historii, sbírá je a mohl by něco vědět i o brýlích, které se pod ně dávaly. Na můj laický dotaz mi Ing. Petr Hemerle z Národního muzea v Praze odpověděl, jak to kdysi bylo s maskami a jak vypadaly brýle, které se pod ně dávaly.

Masky se na rozdíl od Velké Británie v naší zemi za 2. světové války nevydávaly obecně, dostávala je státní správa. Co se cvičení týče, probíhala za první světové války a poté až za doby komunismu. (Dnešní generace skoročtyřicátníků si jistě vzpomene na prapodivný a strach nahánějící „fenomén“ cvičení civilní obrany, měření kořene nosu a test nasazování masek a dýchání v nich.) Pan Hemerle dodal, že starší typy brýlí pod plynové masky měly ultratenké stranice, aby se pod masku vešly, novější však stranice nemívají vůbec, „nacvakávají“ se přímo pod masku.

V souvislosti s touto poskytnutou informací mě napadl ještě jeden člověk, kterému brýle mohly patřit. Pradědeček pracoval jako státní zaměstnanec u dráhy. I tato ulička může však být lichá, nejsem si totiž jista, jestli nosil brýle.

Vyjádření optika

Optik Ing. Ivan Vymyslický mi poskytl informace o optických parametrech těchto brýlí. Podle měření na fokometru mají dioptrie -1,00. Jsou tedy určeny pro krátkozrakého člověka.

Pokud jde o materiál, jedná se o sklo (což lze změřit, ale poznáme to také podle zvuku, když sklíčkem brýlí ťukneme o kovový rám hodinek). Sklo je bez jakýchkoliv povrchových úprav (v té době se ani žádné nedělaly).

Materiál stranic by musel být detailněji prozkoumán, ale půjde s největší pravděpodobností o sloučeninu niklu a dalších kompozitů (samostatně se nikl nepoužívá kvůli alergiím). Nosník brýlí je standardní. Od tzv. lennonek se brýle liší tím, že mají sedýlka na nos.

Koncovky brýlí jsou pérové a ohebné. Z tohoto důvodu jsou také nezvykle velké - to proto, aby držely na uších, vlastně za ušima. Neohebné stranice obvyklých brýlí mívají totiž tvar koncovek poloviční, na uších je drží pevný tvar. Pružinové koncovky se mimo jiné dělaly také pro děti, aby jim brýle nepadaly. (Pružiny u dětských brýlí pro nejmenší, i když z jiného materiálu, se používají dodnes, ale tak, že se stranice spojí vzadu za hlavou. Připomíná to styl rukavic spojených dlouhou pentlí provlečenou přes poutko u kabátku, aby je děti neztratily).  

Závěr

Budeme-li hovořit jazykem faktů, víme, že se tyto brýle vyráběly v letech 1914-1945, za války. Víme, jak vypadaly. Víme, z jakých materiálů byly vytvořené i k čemu sloužily. Víme i to, že byly vyrobené specifickým způsobem, aby se daly nosit pod plynovou masku.

Fakta jsou pro poznávání opěrnými body v další cestě, přesto však...

Budeme-li hovořit jazykem vnímání, příběh těchto stařičkých brýlí znamená spíše tajemství.

Nevíme totiž zatím, komu brýle patřily, ani to, jak se dostaly do naší země - to zůstává i nadále otevřeným příběhem. To, že nevíme u mnohých situací všechno, může se jevit zneklidňující, anebo uklidňující, podle úhlu pohledu.

Na světě potřebujeme tajemství. Právě proto, abychom mohli přemýšlet a dojít buď k určitému závěru, nebo naopak zjistit, že některé jevy jsou neuchopitelné a některé otázky nezodpověditelné. Jinými slovy, tajemství jsou, právě pro svou nedořčenost, jako součásti našeho bytí, ve světě převažujících faktů a čísel hájemstvím, které je třeba chránit.