Předvánoční zamyšlení (letos na nebrýlové téma)

Podařilo se mi ji potkat. Byla skutečná. I když – kdo ví, jak se pozná babička pohádková od té skutečné...

Velmi decentním způsobem a vystupováním promluvila na téma, co se (ne)dělá, s tím, že věděla, že tu druhou část věty neslyšíme nikdo příliš rádi. Je to totiž věta velmi křehká, neboť zneužitelná. Navíc rádi hranice spíš překračujeme. (U mnohých hranic je to potřebné, u některých dobrodružné a zajímavé, u těch třetích však, když přestřelíme, končíme hlučným pýchopádem.)

Jak to, že jsme ji, než jsme se dostali na řadu se svou vánoční poštou, poslouchali? Řekla bych, že kvůli volbě slov, zvuku jejího hlasu, tomu, jak elegantně vystupovala, ale hlavně kvůli obsahu toho, o čem hovořila. Nemluvila o příjemných věcech, ale mluvila o nich důstojně. Takové věci se špatně poslouchají, ale je dobré, aby byly zaznamenány či vyřčeny – abychom o nich uvažovali.

Po několika dnech se mi obraz té babičky vrátil, když jsem se chtěla dobrat konce jednoho přemýšlení. Napadlo mě zkusit si napsat soukromý seznam toho, co se (ne)dělá. Pokud budeme mít každý ten svůj, nebude na světě asi lépe (dřív jsem si myslela, že ano, nyní dobré a zlé považuji za jevy, které se přetahují). Bude ale naděje. A tu považuji za klíč. Když se snažíme, děláme maximum, mohou se věci (pokud si je zasloužíme, jak by dodal správně zkušenější, moudrý poradní hlas), podařit. (Při tom snažení každý něco jistě pokazíme. A podařit se nám nemusí. Ale může.)

Jaké střípky uvažování toho, co se (ne)má by se ocitly na vašem letošním seznamu, když byste si zpětně prošli rok 2011?

Níže předkládám k úvaze střípky posbírané za tento rok.

Co se dělá, i když to občas, často, nebo nepřetržitě stojí úsilí (někdy možná i bolí).

• Stařenkám a stařečkům se věnujeme a chováme se k nim slušně, protože jednou budeme také staří. Když na něco v obchodě nevidí, pomůžeme jim, protože... hádejte... 

• Na děti jsme hodní, milujeme je a kreslíme jim hraniční čáry, protože obojí potřebují.

• Maminkám s kočárkem pomůžeme, protože jsme gentlemani, kteří mají mozek i svaly (Evropu činí Evropou její uvažování, gentlemanství i síla).

• Milujme gentlemany a gentleženy.

• Když je někdo zrovna na dně a my nevíme, jak mu pomoci nebo co mu říci, obejměme jej, mysleme na něj, pomožme mu činem, a počítejme přitom s jeho hrdostí, naším strachem i odvahou.

• Věci, které se dělají poctivě, mají smysl a existují. Ty ostatní zmizí v nedohlednu.

• Někdy je třeba promluvit, a to pěkně nahlas. Někdy je třeba být zticha a zostřeně vnímat uchem uvnitř.

• Někdy je třeba bojovat tvrdě, jako lev. Někdy je třeba bojovat jemně, jako žena. Vždycky férově (prevence bumerangovitosti).

• Na hrubý pytel neplatí hrubá záplata. (Přechodně nebo navěky neznalý pointu nepochopí. Nemůže za to. Jeho srdcem pohne jen anděl.)

• Když tlačíte na pilu tam, kde nemáte, ubližujete (si). Některé jevy přicházejí pozvolna, po odstupu.

Co se nedělá, protože to ubližuje jak ostatním, tak nám samotným.

Vím, že tu část s předponou ne občas přeskakujeme, protože nás může „demotivovat“. Pokud je ne zlovolné, tak jistě ano. Ale pokud je ne potřebné... David Carr, skvělý novinář, autor knihy Kokain (doporučuji) jednou v léčebně závislých, již skoro vyléčený, dostal zákaz jít na svatbu, na které chtěl opravdu moc být. Když se ptal zdravotníka proč, bylo mu řečeno, že potřeboval v daný okamžik slyšet ne. Ne nám pomáhá vědět, že existují věci, které nedostaneme, nebo ne hned, nenastal na ně totiž ten pravý čas.  

• Nekrade se.

• Nelže se.

• Nepodvádí se.

• Nevymýšlejí se bajky.

• Lidé se neberou na hůl.

• Pokud ničíte fungující, vytváříte chaos, který vede lidské konání do sisyfovské spirály konání a bytí. (Táňa Fischerová nedávno takový jev příznačně nazvala řízeným chaosem.)

Posledním střípkem je ticho. Zkusme se k němu přiblížit. Má průzračnou barvu. Je tajemné.