Blefaritis – číslo jedna mezi očními onemocněními (2. část)

V počátečním stadiu může zánět víček probíhat mírně a jako u každého chronického onemocnění mohou probíhat některá období zcela bez obtíží. Řada příznaků je shodná s diagnózou keratokonjunktivitis sicca, proto je onemocnění často diagnostikováno jako „suché oko“ a léčeno umělými slzami, aniž by byla ovlivněna podstata onemocnění. Včasná diagnóza v mnoha případech umožní úspěšnou příčinnou terapii.

Diagnóza

Diagnóza blefaritidy začíná velice pečlivou anamnézou a vyšetřením okrajů víček; pozornost je věnována toleranci kontaktních čoček a častosti výskytu symptomů, protože může přinést důležité poznatky. Součástí diagnózy je také kvantitativní a kvalitativní posouzení Meibomských žláz, sekretu a slzného filmu.

Pozorné prozkoumání příznaků již v rámci anamnézy může vést k vysvětlení bez složitých pomocných prostředků. Přední blefaritida je charakteristická zarudnutím a známkami zánětu okraje víček, stejně jako strukturálními změnami řas. Odchýlené řasy (trichiáza), ztráta řas (madaróza) nebo zjizvené okraje víček jsou zřetelnými známkami blefaritidy. Dalšími snadno rozeznatelnými známkami jsou zarudlé nebo podrážděné oči, slepené řasy a různé usazeniny. Příznaky přední blefaritidy jsou nejvíce zřetelné ráno.

Blefaritida často souvisí s kožními onemocněními, jako je seborrhoická dermatitida, akné, rosacea nebo neurodermitis, proto je třeba věnovat pozornost projevům těchto chorob v obličeji: zarudnutí, erytém, teleangiektazie, papuly a pustuly.

Některá anamnestická data umožňují přímo klasifikaci tří základních forem. Jestliže si postižený stěžuje na silné zarudnutí s množstvím sekretu, jedná se s největší pravděpodobností o stafylokokovou blefaritidu, pokud si stěžuje na bolesti jen s lehkým zarudnutím okrajů víček, je podezření na seborrhoickou formu blefaritidy. Pro tuto formu jsou rovněž typické fibrinové usazeniny na řasách (uspořádané jako korálky).

Pro zadní blefaritidu, označovanou také jako funkční porucha Meibomských žláz (MGD = Meibomian Gland Dysfunction), je charakteristické vytváření pěnovitého sekretu, který je zřetelný především na okraji dolního víčka. Bakteriální lipázy štěpí triglyceridy na mono- a diglyceridy a volné mastné kyseliny. Tímto procesem zmýdelnění dochází k vytváření pěnového sekretu.

Čirý a tekutý sekret Meibomských žláz je v případě MGD změněn na bělavý až nažloutlý sekret vzhledu zubní pasty. Na základě obstrukce žláz dochází k lojovité přeměně vývodů – tento efekt, takzvaný „pouting“ (připomíná sešpulení rtů), je dalším typickým znakem MGD. Rozdílný výskyt obtíží umožňuje další rozlišení: zánětlivé obtíže, které jsou průkazné při stafylokokové formě onemocnění, vedou k ranním obtížím. Naopak pacienti s dysfunkcí Meibomských žláz a z toho plynoucí keratokonjunktivitidou sicca, způsobenou nadměrným odpařováním, si stěžují na obtíže, které se projevují během dne nebo navečer.

Skutečnost, že u blefaritid mění sekret Meibomských žláz své složení a svou konzistenci, činí z exprese Meibomských žláz a vyšetření sekretu důležitou složku diagnózy. Lehkým tlakem na okraj víčka lze získat sekret: čirý tekutý sekret je normální, viskózní a zkalený sekret nebo jeho nepřítomnost ukazují na poruchu funkce nebo úplnou ztrátu funkce žláz.

Z německého originálu přeložila prof. MUDr. Blanka Brůnová, DrSc. (Literatura: Blümle, S: Blepharitis – Nummer eins der Augenerkrankungen, Teil 2: Diagnose und Therapie, DOZ 4/2011)

Podrobnější informace – o posuzování Meibomských žláz a slzného filmu, léčbě, hygieně víček, náhradě slzného filmu,  medikamentózní léčbě blefaritid – najdete v časopise Česká oční optika, srpen 2011.