60 let od založení odborné školy pro oční optiky

Já osobně jsem začal chodit v roce 1945 do společné pokračující školy v Praze-Karlíně spolu s učni z optické továrny Srb a Štys. Název oční optika ještě neexistoval a optici se dělili na optiky brýlaře (tento název mám na vysvědčení) a na přístrojové optiky. Společenstvo majitelů

optik se nazývalo Společenstvo optiků a mechaniků. Například u firmy Vejtruba na Národní třídě někteří optici montovali a opravovali i hromosvody. Táž firma v Praze-Karlíně prodávala elektrické přístroje, baterie, svítidla apod. V některých jiných městech Československé republiky byly optiky společné s hodinářstvím a zlatnictvím, tehdy se tomu říkalo smíšená živnost.

V roce 1949 započalo znárodňování soukromých živností, říkalo se tomu dobrovolné zapojení do státního sektoru. V čele tohoto takzvaného dobrovolného zapojení stál tehdejší starosta Společenstva optiků a mechaniků a současně majitel největší optické živnosti v Praze na Václavském náměstí v pasáži Koruna, vídeňský Čech, šlechtic s titulem svobodný pán, Bohdan Heřmanský, který za války koupil židovskou firmu Linhart a údajně se zasloužil o to, že pan Linhart nemusel nastoupit do koncentračního tábora.

Bohdan Heřmanský byl významný akademický malíř, jeho obrazy jsem viděl i v Národní galerii. Přesto, že byl šlechtic a jeho otec byl dokonce rakouský generál-podmaršálek, byl levicového smýšlení a za války v době, kdy už byl majitelem optiky, vystudoval v Německu v Jeně Zeissovu odbornou školu pro optiky, která měla za války zkrácený kurz ze 2 let asi na 3–4 měsíce.

Největší zásluhou pana Heřmanského bylo, že se snažil dostat obor optiky na světovou úroveň. Stal se prvním ředitelem optického sektoru, který byl součástí zdravotnické firmy Sanitas. Pan Heřmanský soustředil učně od roku 1950 do Jablonce nad Nisou a pracoval na tom, aby oční optici přešli z resortu vnitřního obchodu, kam patřil Sanitas, pod ministerstvo zdravotnictví. Mne na různá jednání brával sebou, neboť jsem v té době byl jako 20letý předsedou pražské odborové organizace optiků, tehdy se tomu říkalo předsedou závodní rady. Pro již vyučené

optiky současně zařídil ve školním roce 1950/1951 jednoroční průmyslovou školu v Praze na Smíchově.

V roce 1951 se panu Heřmanskému podařilo po mnoha obtížných a složitých jednáních (jimž jsem byl též přítomen) na ministerstvu zdravotnictví a ministerstvu práce a sociálních věcí prosadit pracovní název pro kategorii optiků na oční optik, a to vládním nařízením ze dne 11. 9. 1951 č. 77 Sb., jímž byl oční optik zařazen jako středně zdravotnický pracovník. Celý obor přešel do kompetence ministerstva zdravotnictví a učňovská škola optiků se přeměnila od školního roku 1951/1952 na tříletou středně zdravotnickou školu. Většina žáků druhého ročníku po předběžných zkouškách přešla do této 3leté zdravotnické školy. Někteří však pokračovali v učebním oboru a v roce 1953 školu ukončili jako vyučení. První absolventi této tříleté zdravotnické školy v roce 1953 obdrželi vysvědčení s názvem diplomovaný oční optik.

Od roku 1958/1959 bylo studium přeměněno na 4leté zakončené maturitní zkouškou. To absolventům umožňovalo studovat na vysokých školách, což někteří využili a stali se z nich oční lékaři.

Podrobnější informace najdete v časopise Česká oční optika, prosinec 2010.